ECLI:CZ:US:2018:2.US.3545.17.1
sp. zn. II. ÚS 3545/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Baldenhoferové, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 67/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 62 Co 156/2017-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vlastní úřední činnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala, aby soud uložil Janě Břízové (zde vedlejší účastnice) povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 21.392,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je spoluvlastnicí bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2 v katastrálním území Záběhlice, který je užíván vedlejší účastnicí, která v souvislosti s užíváním tohoto bytu nehradila v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 zálohy na služby s touto bytovou jednotkou spojené, v důsledku čehož vznikl vedlejší účastnici na těchto zálohách dluh ve výši 21.452,- Kč. Dohodou ze dne 31. 8. 2014 si členové Společenství vlastníků jednotek S. a stěžovatelka ujednali, že dlužné zálohy za rok 2013 za bytovou jednotku č. 10 budou uhrazeny z podílu stěžovatelky ve fondu oprav a že po uhrazení dlužné částky vedlejší účastnicí budou peníze vráceny zpět do fondu oprav. Vedlejší účastnice však svůj dluh odmítla stěžovatelce uhradit s odůvodněním, že stěžovatelka není vlastníkem předmětné bytové jednotky, neboť smlouva o jejím převodu na stěžovatelku je neplatná. Stěžovatelka se proto obrátila na soud, přičemž žádala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce, oč se na její úkor bezdůvodně obohatila.
4. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2017, č. j. 41 C 24/2016-111, zamítnuta, přičemž stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12.596,10 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se stěžovatelce v řízení nepodařilo prokázat, že by dlužnou částku za vedlejší účastnici zaplatila společenství vlastníků jednotek ze svých finančních prostředků, když v tomto směru soudu nepředložila žádný důkaz. Dále konstatoval, že z předložených důkazů bylo zřejmé pouze to, že byly provedeny účetní převody v rámci společenství vlastníků jednotek a že dluh na zálohách byl uhrazen z fondu tohoto společenství. Protože však stěžovatelka neprokázala, že by za vedlejší účastnici dlužné úhrady za služby společenství vlastníků jednotek sama uhradila, nemohlo dle názoru soudu prvního stupně na její úkor vzniknout žádné bezdůvodné obohacení.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 62 Co 156/2017-152, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se stěžovatelce v řízení nepodařilo prokázat, že by se vedlejší účastnice na její úkor bezdůvodně obohatila, neboť z listinných důkazů, které stěžovatelka předložila, nelze mít za prokázané, že služby vyúčtované za rok 2013 zaplatila společenství vlastníků jednotek skutečně sama stěžovatelka a ze svých prostředků, když se z těchto listin pouze podává, že částka představující úhradu služeb za rok 2013 za byt č. 10 byla uhrazena společenstvím vlastníků jednotek z fondu oprav, nikoli stěžovatelkou.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že je dle údajů z katastru nemovitostí spoluvlastnicí předmětné bytové jednotky, která byla původně ve vlastnictví obchodní společnosti S., s.r.o. v likvidaci. Protože však předmětná bytová jednotka nebyla před jejím převodem do vlastnictví stěžovatelky nabídnuta ke koupi její původní nájemnici (vedlejší účastnici), je smlouva o jejím převodu do vlastnictví stěžovatelky absolutně neplatná. Z tohoto důvodu bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 16/2013 zahájeno řízení o návrhu na zrušení zápisu o výmazu společnosti, o obnovení její likvidace a jmenování jejího likvidátora, neboť vedlejší účastnice je toho názoru, že nájemné a zálohy za služby spojené s předmětnou bytovou jednotkou by měla platit právě této společnosti, nikoli stěžovatelce, která je však z titulu vlastníka předmětné bytové jednotky stále členkou společenství vlastníků jednotek a má tak povinnost přispívat do fondu oprav a hradit zálohy za služby spojené s užíváním bytu, které vedlejší účastnice nehradí, ačkoli byt užívá. Stěžovatelka se proto dle svého názoru dostala do zcela absurdní situace, k čemuž však odvolacím soudem nebylo přihlédnuto. Odvolací soud dle stěžovatelky nepřihlédl ani k tomu, že jednání vedlejší účastnice, která zdarma užívá předmětnou bytovou jednotku, přičemž odmítá stěžovatelce, jež reálně platí služby spojené s užíváním této jednotky, tyto služby hradit, je v rozporu s dobrými mravy a jedná se o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Protože odvolací soud k právě uvedeným skutečnostem nepřihlédl, porušil tím dle názoru stěžovatelky její právo na spravedlivý proces a na ochranu jejího majetku.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud především zdůrazňuje, že v dané věci jde o spor o zaplacení částky 21.392,- Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc, v níž není dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přípustné. Ústavní soud přitom opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj., všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí nyní napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se vede spor o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
9. Ústavní soud dospěl po prostudování ústavní stížností napadeného rozhodnutí k závěru, že odvolací soud rozhodl ústavně konformním způsobem, své závěry jasně a logicky odůvodnil a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat exces.
10. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že situace ohledně předmětné bytové jednotky je specifická a jednání vedlejší účastnice, která tuto bytovou jednotku užívá, aniž by hradila za služby spojené s jejím užíváním (ať již stěžovatelce, původnímu vlastníku bytové jednotky - obchodní společnosti S., s.r.o. v likvidaci, či přímo Společenství vlastníků jednotek S.), které reálně spotřebovává, je zřejmě v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud však v nyní posuzované věci (stejně jako ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky, o níž již bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2890/17) nemohl odhlédnout od předmětu řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo dle tvrzení stěžovatelky vzniknout vedlejší účastnici na stěžovatelčin úkor, čímž byly dány mantinely soudního přezkumu. Z provedeného dokazování před obecnými soudy totiž vyplynulo, že předmětný dluh na službách spojených s užíváním bytu uhradilo společenství vlastníků jednotek z fondu oprav, nikoli stěžovatelka, přestože tato dříve do fondu oprav také přispívala. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat na tu část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde odvolací soud vysvětlil, že fond oprav je účelovým fondem právnické osoby (společenství vlastníků jednotek), do něhož přispívají všichni vlastníci bytových jednotek v domě. Zálohy zaplacené jednotlivými vlastníky do fondu oprav jsou nezúčtovatelné a nevratné, zůstávají na účtu společenství a jsou účelově vázány na opravy společných částí domu, jeho rekonstrukci a správu. S přihlédnutím k této skutečnosti proto odvolací soud uzavřel, že ve věci není možné ani dovodit, že by se v případě částky, kterou společenství vlastníků jednotek za služby spojené s užíváním bytu vedlejší účastnicí uhradilo, jednalo o finanční prostředky tvořené původním příspěvkem stěžovatelky do fondu oprav. Stěžovatelka přitom dle odvolacího soudu v řízení ani netvrdila, natož pak prokázala, že by dlužnou částku za vedlejší účastnici uhradila sama ve prospěch dodavatele služeb či společenství vlastníků jednotek jiným způsobem, či v jiném termínu. Pro výše uvedené proto odvolací soud uzavřel, že dluh za služby spojené s užíváním předmětného bytu uhradilo společenství vlastníků jednotek, nikoli stěžovatelka, která tak nebyla aktivně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, protože se vedlejší účastnice bezdůvodně neobohatila na její úkor. Tento závěr Ústavní soud považuje za ústavně konformní, přičemž nemá, co by odvolacímu soudu z hlediska ústavnosti jeho rozhodnutí vytkl.
V.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu