ECLI:CZ:US:2018:2.US.3595.17.1
sp. zn. II. ÚS 3595/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti MUDr. Aymana Sanaalaha, zastoupeného Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem se sídlem Na Větrníku 1493/73, Praha 6, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 9. 2017 č. j. MV-93835-3/SO-2017 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 5. 2017 č. j. VS-961/835.3/2-2016, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, za účasti Ministerstva vnitra a ministra vnitra jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady aktivní účasti účastníků na řízení domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o udělení státního občanství České republiky.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Ministerstvo vnitra zamítlo žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v souladu s ustanovením §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o státním občanství") si Ministerstvo vnitra vyžádalo k žádosti stěžovatele stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky. Z těchto stanovisek, obsahujících utajované informace, vyšlo najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, a proto Ministerstvo vnitra s odkazem na ustanovení §13 odst. 2 zákona o státním občanství žádosti stěžovatele nevyhovělo. Rozklad stěžovatele ministr vnitra zamítl. Konstatoval, že stanoviska bezpečnostních sborů jsou nezbytným podkladem pro rozhodnutí ve všech řízeních o udělení státního občanství České republiky a obsahují-li informace podléhající utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, nestávající se součástí správního spisu, správní orgán pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. K námitkám stěžovatele ministr vnitra potvrdil postup i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako věcně správné, neboť kladnému vyřízení žádosti bránila překážka podle ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí též vyplynulo, že ministr vnitra si vyžádal aktualizované podklady od příslušného bezpečnostního sboru, aby mohl posoudit, zda bezpečnostní riziko u stěžovatele nadále trvá, a po zjištění, že tato překážka pro udělení státního občanství České republiky stěžovateli nepominula, rozhodl, jak shora uvedeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel stručně zrekapituloval průběh řízení a rozhodnutím správních orgánů obou stupňů oponoval. Namítl, že možnost utajení některých informací účastníka řízení výrazně limituje při hájení jeho práv a zájmů, neboť se nemůže vyjádřit ke skutečnostem, které nezná. Stěžovatel argumentoval nerovným postavením, neboť správní orgán disponoval s informacemi podstatnými pro své rozhodnutí, se kterými se však stěžovatel nemohl seznámit. Napadená rozhodnutí stěžovatel označil za nepřesvědčivá a vzbuzující pochybnosti, navzdory tomu, že byla vydána v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství, který blíže neodůvodnil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud se přezkumem ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství ve své rozhodovací praxi již zabýval. V nálezu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, kterým návrh na zrušení předmětného ustanovení zamítl (nález byl publikován pod č. 393/2016 Sb., a je dostupný i v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), vyložil, že předmětné ustanovení neukládá Ministerstvu vnitra, aby nesdělovalo žádné důvody nevyhovění žádosti o udělení občanství, nýbrž aby nesdělovalo toliko ty důvody, které vyplývají ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. Zdůraznil, že proto, aby bylo možno toto omezení akceptovat, musí ohrožení zde uvedených jednotlivých hodnot, které představují bezpečnostní riziko pro stát, dosahovat obdobně vysokého stupně. Pouze v takovém případě se důvod nevyhovění žádosti podrobně nesdělí, ale v odůvodnění rozhodnutí se pouze konstatuje, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Ve všech ostatních případech nevyhovění žádosti o udělení občanství pro nesplnění podmínek stanovených zákonem o státním občanství se důvody nevyhovění v odůvodnění takového rozhodnutí řádně uvádí. Ústavní soud charakterizoval napadenou právní úpravu jako projev optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů dvou Ústavou České republiky chráněných hodnot (právo na spravedlivý proces a bezpečnost státu a jeho základů), kdy by naopak bylo nepřiměřené, pokud by zákon o státním občanství zajistil úplné odůvodnění zamítnutí žádosti z důvodu ohrožení bezpečnosti státu na úkor ochrany bezpečnostních zájmů státu, která by tak musela požadavku takto pojímaného práva na spravedlivý proces bezvýhradně ustoupit. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani s principem materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
V posuzované věci neměl Ústavní soud žádný důvod se od právních závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 jakkoliv odchylovat. Nezbývá proto než konstatovat, že bylo-li zamítnutí stěžovatelovy žádosti o udělení státního občanství České republiky odůvodněno stanovisky bezpečnostních sborů obsahujících negativní závěr k udělení státního občanství České republiky z důvodu bezpečnostního rizika a tato nebyla stěžovateli zpřístupněna z důvodu ochrany utajovaných skutečností, stalo se tak v souladu s právní úpravou, která byla již dříve shledána jako legitimní a ústavně konformní. Rozhodnutí ministra vnitra svědčí o tom, že stěžovatel vyčerpal procesní prostředky k ochraně svého práva podáním rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Ministr vnitra jako správní orgán druhého stupně o rozkladu rozhodl a námitkami v něm uplatněnými se řádným způsobem vypořádal. Ústavní soud dodává, že ohrožení bezpečnosti státu je pojmem relativně neurčitým, který v individuálním případě vymezuje a interpretuje rozhodující správní orgán v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu. S ohledem na účel daného řízení, resp. předmět příslušné právní úpravy Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí Ministerstva vnitra či ministra vnitra nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství má akcesorickou povahu (§74 zákona o Ústavním soudu) a "sdílí" osud ústavní stížnosti, proto byl rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu