ECLI:CZ:US:2018:2.US.3610.17.1
sp. zn. II. ÚS 3610/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Hezké Jižní Město, sídlem Stříbrského 687/6, Praha 11 - Háje, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 ? Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2017 č. j. 7 As 83/2017-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 5 A 193/2013-82, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13. září 2013 č. j. 2194/500/13; 64731/ENV/13, a rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Český kras ze dne 13. října 2008 sp. zn. 03055/CK/2008, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Skanska, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 35 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 5 A 193/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 77/2009, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne 28. 1. 2008 podala vedlejší účastnice řízení (dále také jen "stavebník") žádost o udělení výjimky dle §56 ve spojení s §50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 03055/CK/2008 Správa Chráněné krajinné oblasti Český kras (dále též "Správa") výjimku ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů živočichů osobě zúčastněné na řízení udělila. Udělená výjimka se vztahovala k zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje jedinců, zejména je rušit a poškozovat jimi užívaná sídla při budování obytného souboru "Milíčovský háj jih a východ." Po podaném odvolání Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 29. 12. 2008 č. j. 500/2197/503 21/08 rozhodnutí Správy potvrdilo. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel správní žalobu k městskému soudu, který rozhodnutí ministerstva rozsudkem ze dne 10. 10. 2012 č. j. 5 Ca 77/2009-126 zrušil. Kasační stížnost ministerstva a osoby zúčastněné na řízení byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013 č. j. 6 As 65/2012-161 zamítnuta. V opakovaném odvolacím řízení ministerstvo rozhodnutím ze dne 13. 9. 2013 č. j. 2194/500/13; 64731/ENV/13, změnilo rozhodnutí Správy tak, že výjimku ze zákazů uvedených v §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny neudělilo, neboť její udělení již nebylo potřeba z důvodu podstatné změny podmínek na území určeném k výstavbě. Rozhodnutí ministerstva a Správy napadl stěžovatel žalobou u městského soudu.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 5 A 193/2013-82 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by se na pozemcích určených k výstavbě vyskytovali zvláště chránění živočichové, ani že by tyto pozemky představovaly biotop vhodný pro uvedené druhy. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že ministerstvo ignorovalo jím předložené podklady prokazující výskyt zvláště chráněných živočichů, a naopak konstatoval, že ministerstvo se k písemnostem předloženým stěžovatelem řádně vyjádřilo i přes skutečnost, že mu byly doručeny po lhůtě stanovené k navrhování důkazů. Stejně tak městský soud neměl za důvodnou námitku, že ministerstvo vědomě vycházelo ze špatně zjištěného skutkového stavu, a podklady stěžovatele popřelo pouhým argumentem, že RNDr. Vávra dospěl ve svém posudku k jinému závěru. Městský soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčení, že stěžovatel předloženými dokumenty nezpochybnil závěry uvedené v biologickém hodnocení RNDr. Vávry, jelikož tyto dokumenty nepředstavují kvalifikované podklady pro rozhodnutí o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny a nedosahují váhy předmětného biologického hodnocení, kterým bylo zjištěno, že se na území určeném ke zbylé výstavbě obytného souboru (tzn. parc. č. 583/101 a 583/93 v k. ú. Háje, obec Praha) žádní zvláště chránění živočichové nenalézají a ani zde nemají podmínky k životu. Povolení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody tak již vzhledem k této skutečnosti - podstatné změně místních poměrů - nebylo potřeba. Městský soud také zdůraznil, že formální pochybení ministerstva (spočívající ve vydání rozhodnutí o nepovolení výjimky ze zákazů uvedených v §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny namísto zastavení řízení pro nastalou zjevnou bezpředmětnost podané žádosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek zkrácení práv stěžovatele.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v námitkách poukazujících na porušení jeho procesních práv, neboť se neztotožnil s názorem stěžovatele, že v předmětné věci šlo o pravou koncentraci řízení spočívající v nemožnosti uplatnit nové důkazy po uplynutí stanovené lhůty. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ministerstvo účastníkům (opakovaného odvolacího) správního řízení stanovilo lhůtu 20 dní k navrhování důkazů a jiných návrhů. Podklady, které účastníci řízení předložili ve stanovené lhůtě, ministerstvo zařadilo do spisu a následně (dne 15. 8. 2013) účastníky řízení vyzvalo k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, k čemuž jim stanovilo lhůtu 5 dnů. K listinám, které byly účastníky řízení předloženy po stanovené lhůtě (avšak před vydáním rozhodnutí), se ministerstvo vyjádřilo v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasil se stěžovatelem, že v předmětné věci byly uplatněny důsledky pravé koncentrace řízení, která spočívá (na rozdíl od nepravé koncentrace řízení) v úplné nemožnosti uplatnit v určité fázi řízení nové důkazy, resp. návrhy. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel, považoval-li stanovenou lhůtu za nedostatečnou, nepožádal o její prodloužení. K námitce stěžovatele, že se na pozemcích určených k výstavbě nacházeli zvláště chránění živočichové, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel v řízení nepředložil žádné biologické hodnocení podle §67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, které by vypracovala autorizovaná osoba dle §45i odst. 3 téhož zákona. Listinami předloženými stěžovatelem (zpravidla vyjádření fyzických osob o výskytu, resp. možném výskytu zvláště chráněných živočichů v okolí výstavby), které však nemají povahu kvalifikovaného biologického hodnocení, se ministerstvo i městský soud důkladně zabývaly a Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s jejich závěrem, že relevantně nezpochybnily závěry uvedené v biologickém hodnocení RNDr. Vávry.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že mu správní soudy neposkytly ochranu před neoprávněným zásahem do práva na příznivé životní prostředí, neboť pouze gramatickým a systematickým výkladem příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny dospěly k závěru, že Správa a ministerstvo postupovaly správně. To vedlo k absurdní situaci, kdy zásah do základního ústavně zakotveného práva realizovaného zákonem o ochraně přírody a krajiny správní soudy nejprve jako nezákonný odmítly, aby jej poté, co byl vykonán (kvůli nepřiznání odkladného účinku správní žalobě a průtahům v soudním řízení prvního stupně), aprobovaly. Průtahy v soudním řízení přitom v tomto případě dosahovaly v součtu více než sedm let, během kterých stavebník mohl svůj záměr realizovat. Správní soudy při svém rozhodování a zkoumání postupu správních orgánů dále zcela opomenuly výkladové metody a zejména nutnost aplikace základních zásad činnosti správních orgánů tak, jak jsou uvedeny v části první, hlavě II. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a také tím porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Konkrétně jde o postup správních orgánů, kdy stěžovatelem předložená vyjádření a odborné podklady fakticky odmítly jako nerelevantní s tvrzením, že nedosahují důkazní hodnoty biologického hodnocení, avšak zároveň poskytly stěžovateli velmi krátkou lhůtu pro doplnění důkazů a pro předložení vyjádření, čímž mu fakticky znemožnily předložit vlastní biologické hodnocení. Správní orgány dle stěžovatele též nerespektovaly závěr soudu o neprokázání veřejného zájmu na stavbu bytů, oproti zájmu na ochranu (biotopů) zvláště chráněných živočichů. Stěžovatel vedle výše uvedeného poukazuje na absurdní důsledek současné soudní praxe nepřiznávat odkladný účinek správním žalobám proti nezákonným rozhodnutím, která v kombinaci s průtahy v soudním rozhodování zcela popírá smysl právní ochrany ve správním soudnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 4 Ústavy srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
8. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, městského soudu, ministerstva ani SCHKO nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů, resp. aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy ? v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o správní žalobě, anebo dokonce správní orgány v řízení o povolení výjimky ze zákazů uvedených v §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry soudů a správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany SCHKO a ministerstva. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Zásadní otázkou projednávanou ve správním řízení bylo posouzení, zda se v místech určených k výstavbě vyskytují zvláště chránění živočichové a zda dotčené pozemky představují vhodný biotop pro tyto druhy. Městský soud vyhodnotil, že ministerstvo postupovalo v souladu se zákonem, když výjimku ze zákazů u zvláště chráněných živočichů na základě biologického hodnocení předloženého stavebníkem napadeným rozhodnutím nepovolilo s tím, že její udělení již není vzhledem k podstatné změně poměrů v lokalitě potřeba. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel nebyl schopen přesvědčivě prokázat, že se na předmětném území zvláště chránění živočichové opravdu nacházejí, či že biologické hodnocení předložené stavebníkem nebylo zpracováno správně, nebo že důkazy navrhované stěžovatelem nebyly brány v potaz. Se závěrem městského soudu, že spisový materiál obsahuje řadu podkladů, na jejichž základě dospěly správní orgány k závěru o neexistenci zvláště chráněných živočichů na pozemcích určených k výstavbě, a které se nepodařilo stěžovateli kvalifikovaně zpochybnit, se ztotožnil i Nejvyšší správní soud.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně, důkladně a přesvědčivě odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu bylo možno označit za nesprávné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí správních orgánů a soudů, které se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, správního řádu či zákona o ochraně přírody a krajiny, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatel namítal.
12. Ústavní soud se zejména neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že se správní orgány odmítly zabývat jím předloženými důkazy a neposkytly mu dostatečnou lhůtu k případnému doložení dalších důkazů, a přisvědčuje závěru Nejvyššího správního soudu, že stanovená lhůta 20 dní k navrhování důkazů a jiných návrhů s následnou možností vyjádřit se k předloženým podkladům není zásahem do stěžovatelova práva na soudní ochranu, neboť šlo o tzv. nepravou koncentraci řízení, kdy i k později vzneseným návrhům správní orgány přihlížejí. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy se správní orgán k stěžovatelem po lhůtě předloženým důkazům vyjádřil a řádně odůvodnil, proč jim nebyla přiznána taková důkazní síla, jaká byla přiznána biologickému hodnocení předloženému stavebníkem. Nad výše uvedené Ústavní soud poukazuje na konstatování Nejvyššího správního soudu, že pokud stěžovatel považoval stanovenou lhůtu za nedostatečnou, mohl požádat o její prodloužení, a dále že stěžovatel mohl navrhovat a předkládat důkazy již od počátku správního řízení, nikoliv až poté, co byl vyrozuměn ministerstvem o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
13. Stěžovatel se také domnívá, že byly brány v potaz důkazy pouze jednoho účastníka správního řízení (stavebníka), tedy, že správní orgány rozhodovaly bez dostatečných podkladů, a tím byly porušeny zásady správního řízení. K tomu Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu, který vysvětlil zásadní význam biologického hodnocení jakožto podkladu pro rozhodování orgánu ochrany přírody v případě postupu podle §67 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stejně tak Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že biologické hodnocení je při postupu podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny stěžejním podkladem, z nějž správní orgány vycházejí. Tato skutečnost nevylučuje, aby byl tento podklad zpochybněn jiným relevantním podkladem, takový kvalifikovaný podklad však stěžovatel nepředložil, což mu bylo vyloženo ohledně jednotlivých jím předložených podání na straně 8 až 10 rozsudku městského soudu.
14. Dle stěžovatele se správní orgány dopustily pochybení také v tom, že nerespektovaly dřívější závěr soudu o neprokázání veřejného zájmu. Zde má stěžovatel zřejmě na mysli rozsudek městského soudu ze dne 10. 10. 2012 č. j. 5 Ca 77/2009-126, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministerstva ze dne 29. 12. 2008 č. j. 500/2197/503 21/08 s tím, že ministerstvo dostatečně nevypořádalo odvolací námitky stěžovatele. Městský soud opřel svůj zrušující rozsudek o závěr, že ministerstvo řádně nevysvětlilo své tvrzení, že předmětná bytová výstavba je naléhavým důvodem sociální povahy s výrazně převažujícím veřejným zájmem. Rovněž u naplnění podmínky pro udělení výjimky spočívající v neexistenci jiných uspokojivých řešení naléhavého veřejného zájmu na výstavbě bytů městský soud dospěl k závěru, že z napadeného správního rozhodnutí nelze shledat, na jakých důvodech spočívá závěr ministerstva o neexistenci jiných uspokojivých řešení. Kasační stížnost proti citovanému rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013 č. j. 6 As 65/2012-161, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzovaném případě bylo udělení výjimky ministerstvem odůvodněno zejména právě tím, že onen převažující veřejný zájem v podobě důvodů sociálního charakteru, konkrétně zájem spočívající ve výstavbě bytů, převažuje nad veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny, tedy zde na ochraně zvláště chráněných živočichů, ministerstvo však dostatečně nevysvětlilo, zda se vůbec v daném případě jde o veřejný zájem, který je předmětnou výstavbou uspokojován. Pokud by pak snad i existoval naléhavý veřejný zájem na výstavbě bytů, nebylo prokázáno, že jej nelze uspokojit jiným řešením, které by realizovalo požadovaný zájem na výstavbě bytů a současně minimalizovalo případný zásah do zákonné ochrany zvlášť chráněných druhů živočichů.
15. Výše uvedené však oproti očekávání stěžovatele nic nemění na tom, že po opakovaném odvolacím řízení ministerstvo na základě nově předložených důkazů změnilo rozhodnutí Správy tak, že podle §56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny stavebníkovi nepovolilo výjimku ze zákazů uvedených v §50 odst. 2 téhož zákona s odůvodněním, že na území určeném k zástavbě nastala oproti původnímu rozhodování o výjimce i oproti předchozímu odvolacímu řízení podstatná změna podmínek, pro které byla původní výjimka ze zákazu povolena. Vzhledem k tomu, že pozemky, které budou výstavbou ovlivněny, již nepředstavují vhodné biotopy pro dané zvláště chráněné živočichy a tito živočichové na nich nežijí, postrádalo by udělení výjimky účel a smysl. Jak tedy ústavně souladným způsobem konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku městský soud, za této situace již nebylo třeba hodnotit splnění podmínek pro vydání výjimky, jako např. prokázání veřejného zájmu či neexistence jiného uspokojivého řešení možnosti výstavby.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ke změně poměrů na území došlo mimo jiné v důsledku průtahů v soudním řízení, které dosahovaly více než sedm let, během kterých stavebník mohl svůj záměr realizovat. Jakkoli si je Ústavní soud vědom toho, že k udělení výjimky došlo dne 13. 10. 2008, a k poslednímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci dne 7. 9. 2017, nelze dovodit, že by tato skutečnost měla bez dalšího vliv na správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Lze však rozumět stěžovateli v tom, že postup správních orgánů a soudů vnímá jako nezaručující mu ochranu jeho práv, když v průběhu probíhajících řízení došlo již k realizaci stavby a dle stěžovatele v důsledku toho k nevratnému zásahu do krajiny, spočívajícímu ve vyhubení chráněných druhů živočichů. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na praxi správních soudů, které nepřiznávají odkladný účinek žalobám proti nezákonným rozhodnutím.
17. Ústavní soud se již v minulosti otázkou přiznání, či nepřiznání odkladného účinku zabýval, a například ve svém usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3831/14 - (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) apeloval na správní soudy, aby v tak citlivé věci, kdy dochází v důsledku probíhající stavby k nevratným zásahům do krajiny, zachovaly alespoň přiměřenou délku řízení, a respektovaly ustálenou judikaturu ohledně přiznání odkladného účinku žaloby. V této souvislosti poukazoval Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007 č. j. 1 As 13/2007-63, ve kterém Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že "na základě čl. 9 odst. 4 Úmluvy musí být stěžovatelům z řad dotčené veřejnosti, tedy i stěžovateli, vyhovováno k jejich návrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby). Pokud by návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovováno nebylo, došlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá".
18. V posuzované věci však z obsahu spisu městského soudu sp. zn. 5 Ca 77/2009 Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku, a že by takovému jeho návrhu nebylo správními soudy vyhověno. Ve spise je založena pouze žádost stěžovatele ze dne 4. 4. 2012, s dotazem, jak může stěžovatel poskytnout procesní součinnost a urychlit rozhodnutí ve věci, s tím, že v případě úspěchu stěžovatele by zrušení napadených rozhodnutí neznamenalo bez dalšího zánik územního rozhodnutí a stavebního povolení, nýbrž by bylo pouze důvodem pro obnovu navazujících řízení, kdy je stanovena zákonná tříletá objektivní lhůta. Městský soud přípisem ze dne 6. 4. 2012 stěžovateli odpověděl, že věc je připravena k rozhodnutí, ale pro velký počet napadlých věcí nebylo dosud rozhodnuto. Rozsudek pak byl vydán dne 10. 10. 2012. Spolu s kasační stížností proti rozsudku městského soudu ze dne 10. 10. 2012, č. j. 5 Ca 77/2009-126, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministerstva potvrzující rozhodnutí Správy o povolení výjimky podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, podala návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vedlejší účastnice obchodní společnost. Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku usnesením ze dne 5. 12. 2015 č. j. 6 As 65/2012-86 zamítl s odůvodněním, že v posuzované věci je veřejný zájem dán předmětem právní úpravy, a to zákonem, který chrání přírodu a krajinu, v tomto konkrétním případě pak zvláště chráněné živočichy. Ochranu životního prostředí a zvláště chráněných živočichů označil Nejvyšší správní soud za důležitý zákonem chráněný veřejný zájem, a proto je třeba najisto postavit definitivním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, zda ministerstvo při této ochraně nepochybilo, když vydalo napadené rozhodnutí o potvrzení udělené výjimky. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 10. 5. 2013 č. j. 6 As 65/2012-161 kasační stížnost zamítl.
19. Taktéž z obsahu spisu městského soudu sp. zn. 5 A 193/2013 nevyplývá, že by stěžovatel v řízení o správní žalobě ze dne 18. 11. 2013 podal návrh na přiznání odkladného účinku žaloby.
20. Ústavní soud uzavírá, že správní orgány i soudy řádně a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly, rozhodnutí nevybočují z ústavním pořádkem stanoveného rámce a jejich odůvodnění je ústavně konformní. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
21. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu