ECLI:CZ:US:2018:2.US.3611.17.1
sp. zn. II. ÚS 3611/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Hofmanna, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK se sídlem Sokolská 60, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 22 Cdo 1365/2017-120 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016 č. j. 51 Co 202/2016-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že Nejvyšší soud a městský soud porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jak "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Kromě toho stěžovatel namítá, že oba soudy porušily čl. 4 Listiny, podle kterého lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
2. Stěžovatel dne 23. 9. 2010 předal Policii České republiky několik obrazů, které předtím zakoupil od obviněného v předmětném trestním řízení. Souhlasil s provedením jejich znaleckého zkoumání, zda nejde o padělky. Po jeho provedení stěžovatel v průběhu trestního řízení žádal o vrácení obrazů. Orgány činné v trestním řízení mu je ovšem odmítly vrátit, protože podle jejich názoru jsou důležité pro trestní řízení.
3. Dne 10. 2. 2014 se stěžovatel obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Navrhoval, aby obvodní soud žalované uložil povinnost mu jeho obrazy vydat. Obvodní soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že šlo o dobrovolné vydání věcí v trestním řízení tak, jak to upravuje §78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se podle obvodního soudu spíše snažil obejít ustanovení trestního řádu a vytvořit si formální podmínky pro podání civilní žaloby na vydání věci v průběhu trestního řízení. Pokud trestní řízení doposud trvá, pak jediným orgánem, který může rozhodnout o vydání věci, je příslušný orgán činný v trestním řízení. Civilní soud nemůže do této rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání k městskému soudu, který rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud považoval za účelové, pokud stěžovatel namítal, že obrazy orgánům činným v trestním řízení toliko "zapůjčil", a že nešlo o vydání věcí podle §78 trestního řádu. Trestní řád "zapůjčení" věcí důležitých pro trestní řízení nezná. Je-li věc zajištěna v rámci trestního řízení, pak o jejím vrácení může rozhodovat jen orgán činný v trestním řízení, nikoli civilní soud. Pokud má stěžovatel za to, že orgány činné v trestním řízení zadržují obrazy nepřiměřeně dlouho, může se domáhat náhrady škody za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Nemůže se však domáhat vydání věcí podle obecných ustanovení soukromého práva, jestliže stát zadržuje obrazy podle ustanovení práva veřejného. Podle městského soudu žalovaná ani neměla pasivní legitimaci. Obrazy nedrží v rozporu s citovanými ustanoveními práva soukromého. Má je ve své dispoziční sféře právě v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, tedy práva veřejného.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyššímu soudu navrhl, aby posoudil, zda je takto dlouhé omezení vlastnického práva legitimní a ospravedlnitelné veřejným zájmem. Druhou dovolací otázku směřoval na možnost domáhat se u civilního soudu vydání věci zajištěné podle předpisu veřejného práva, pokud všechny důvody zajištění věci pominuly. Podle Nejvyššího soudu na první předložené otázce rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Druhou otázku již vyřešil ve své judikatuře. Postup pro vrácení věci vydané v trestním řízení nemůže osoba, která věc vydala, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Není totiž v pravomoci civilních soudů přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních sice připouští §80 odst. 1 trestního řádu. Jde však o případy, ve kterých není jasné, komu se má věc vrátit. Není-li pochybnost o tom, komu se má věc vrátit (jako v tomto případě), závisí vrácení věci na posouzení otázky, je-li zajištěná věc nadále pro řízení třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Zodpovězení takové otázky však náleží výlučně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. Protože v posuzované věci orgány činné v trestním řízení dosud neučinily závěr o tom, že obrazy již nejsou pro řízení třeba a nerozhodly o jejich vrácení nebo o uložení do úschovy, v občanském soudním řízení není možné žalobě vyhovět.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu obecné soudy odňaly možnost domáhat se ochrany majetku. Podle §78 trestního řádu musí orgán činný v trestním řízení majitele věci důležité pro trestní řízení vyzvat k vydání konkrétních věcí. Současně musí majitele poučit o možnosti nuceného odejmutí věcí. Orgány činné v trestním řízení ale stěžovatele nikdy nevyzvaly, aby předmětné věci vydal, ani ho o ničem nepoučily. Stěžovatel to v řízení prokázal předložením korespondence s orgány činnými v trestním řízení. Závěry obecných soudů, že se jednalo o klasické dobrovolné vydání věcí v trestním řízení, jsou evidentně nesprávné. Nutným důsledkem absence výzvy podle §78 trestního řádu je skutečnost, že věci, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, orgány činné v trestním řízení drží bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že věci, o jejichž vydání jde, nebyly zajištěny ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu, nemá žalovaná právní titul k držení těchto věcí vyplývající z trestního řádu, ale z civilního vztahu. V tomto případě není splněno kritérium přiměřenosti. Znalecké zkoumání předmětných obrazů bylo již ukončeno. Neexistuje žádný relevantní důvod, pro který by orgány činné v trestním řízení měly obrazy nadále zajišťovat.
7. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že to, zda určité věci je či není třeba v trestním řízení, mohou posoudit jen orgány činné v trestním řízení, nikoliv civilní soud, který k tomu nemá kompetenci a nemůže se takto do trestního řízení vměšovat. Případné nápravy lze dosáhnout jen v trestním řízení. Za splnění zákonných podmínek lze žádat přezkum rozhodnutí vydaného v tomto řízení Ústavním soudem. Nejvyšší soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Městský soud jen odkázal na odůvodnění svého rozsudku a také navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření k replice advokátovi stěžovatele. Ten zopakoval, že je zcela zásadní, zda byly předmětné věci vydány podle §78 odst. 1 trestního řádu, nebo zapůjčeny mimo režim trestních předpisů. V prvém případě by totiž o vrácení věci mohl rozhodovat jen trestní soud. V případě druhém by však o vydání věci měl rozhodovat výlučně soud civilní. Není tedy pravdou, jak uvádí Nejvyšší soud ve svém vyjádření, že by se civilní soudy posouzením této otázky vměšovaly do rozhodování trestních soudů. Stěžovatel ad absurdum namítal, že optikou obecných soudů by se za věc podléhající režimu §78 trestního řádu dal považovat i návštěvníkem zapomenutý kabát na policejní služebně. Pokud by pak následně vlastník kabátu písemně oznámil policejnímu orgánu, že kabát dobrovolně vydává pro účely trestního řízení podle §78 odst. 1 trestního řádu, musel by při jeho získání zpět podat žádostí podle §78 odst. 7 trestního řádu, o které by musel policejní orgán rozhodnout. Orgány činné v trestním řízení nepostupují vždy výlučně podle trestních předpisů. Mohou vstupovat i do soukromoprávních vztahů. Výzva policejního orgánu je podmínkou sine qua non pro to, aby vůbec věc mohla být zajištěna podle §78 trestního řádu. Pro zadržování majetku stěžovatele neexistuje opora v trestním řádu.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
11. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí žalobou na vydání obrazů, které předtím předal orgánům činným v trestním řízení. Námitky stěžovatelky nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud se navíc ztotožňuje s tím, jak obecné soudy celou věc kvalifikovaly. Nebylo by po procesní stránce systematické, pokud by civilní soudy mohly zasahovat do průběhu neskončeného trestního řízení, jak navrhuje stěžovatel. Je v tomto směru nutné zachovat procesní rámec vymezený trestními předpisy, tj. v tomto případě zejména §78 odst. 7 trestního řádu, podle kterého platí, že "[o]soba, které byla věc zajištěna, má právo kdykoli žádat o vrácení takové věci. O takové žádosti musí orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí." V případě zamítnutí žádosti a pokračování zajištění věci má majitel vydané věci přímo otevřenou cestou k Ústavnímu soudu, podobně jako je tomu např. u příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor. Může v takovém případě napadnout buď rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení věci, nebo trvající zásah orgánů činných v trestním řízení, spočívající v nepřiměřeném omezení vlastnického práva [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Procesní cesty k ochraně základních majetkových práv tedy náš právní řád nabízí. Žaloba na vydání věci proti České republice však není jednou z nich.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 27. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu