ECLI:CZ:US:2018:2.US.3624.17.1
sp. zn. II. ÚS 3624/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. T., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2017 č. j. 8 Tdo 804/2017-28, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2017 č. j. 11 To 31/2017-351 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. prosince 2016 č. j. 2 T 144/2016-320, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za tento přečin a za přečin podvodu, jímž byla uznána vinnou rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 2 T 171/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2015 byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku okresního soudu v Semilech. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit způsobenou škodu.
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody. V ostatních výrocích ho ponechal nedotčen.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že soudy bez důvodných pochybností neprokázaly její vinu, čímž nerespektovaly zásady in dubio pro reo a presumpci neviny. Dle jejího názoru nebyl dostatečně zohledněn důkaz potvrzením o jejích výdajích v době, kdy si brala úvěr, které dodatečně poškozené zaslala, z čehož vyvozuje, že skutkový stav a subjektivní stránka trestného činu nemohla být zjištěna bez důvodných pochybností. Uvádí, že byla odsouzena za to, že nepřiznala poškozené své závazky, přestože na výslovnou otázku, jestli má jiný úvěr, odpověděla po pravdě, že jiný úvěr, než běžící u poškozené, nemá. Na půjčku (která jí byla poskytnuta na základě smlouvy s obchodní společností Raiffeisenbank a. s.) se jí nikdo neptal. Klade si otázku, zda je možné po ní požadovat, aby odpovídala na víc, než se operátor při sjednávání půjčky ptá, a vyslovuje přesvědčení, že jí nebyl prokázán úmysl zatajit jakékoliv skutečnosti o svých majetkových poměrech. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1826/11 (N 47/64 SbNU 581) uvádí, že sama poškozená, uzavírající smlouvu s osobou slabší, se měla starat o skutečnosti, které jí jsou sdělovány.
6. Stěžovatelka dále tvrdí, že ke dni uzavření úvěru s poškozenou věděla, že je schopna ho splácet, což vyvozuje ze svých majetkových poměrů a měsíčního důchodu, neboť v krizi se ocitla až ve chvíli náhlého onemocnění nezletilé vnučky, kterou má ve své péči. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 5 Tz 146/2000.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. V souvislosti s námitkami stěžovatelky proti skutkovým a právním závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelkou uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky. Neakceptoval pouze výrok o náhradě škody, neboť shledal, že ještě před podáním obžaloby poškozená postoupila předmětnou pohledávku jinému subjektu.
12. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002, N 37/28 SbNU 448). V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatelky, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
13. Stěžovatelka sice shledává porušení svého práva na řádné soudní řízení především v tom, že nebylo dostatečně zohledněno potvrzení o jejích výdajích v době, kdy si brala úvěr, z čehož vyvozuje, že skutkový stav a subjektivní stránka trestného činu nemohla být zjištěna bez důvodných pochybností, na tuto její námitku však reagoval krajský soud poukazem na objektivní stránku úvěrového podvodu, která spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při samotném sjednávání úvěrové smlouvy. Zatajila-li tedy stěžovatelka při uzavírání smlouvy o úvěru údaje o tom, že má jiné finanční závazky (na základě tzv. smlouvy o půjčce na kliknutí, uzavřené s obchodní společností Raiffeisenbank a. s., které splácela měsíčně částku 12 279,71 Kč za situace, kdy její důchod činil 15 500 Kč měsíčně), nelze závěru krajského soudu, že již tato zjištění mají natolik dostatečnou vypovídací hodnotu, že naplňují znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu, z ústavního hlediska nic vytknout. Na věc přitom nelze ani analogicky aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 146/2000, který se týkal trestného činu podvodu, nikoliv úvěrového podvodu.
14. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelkou vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.
15. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu znovu podrobně posoudil i námitku stěžovatelky, že při uzavírání úvěrové smlouvy neuvedla nepravdivý údaj, jestliže na dotaz, zda má jiný úvěr než u poškozené společnosti, sdělila, že jiný úvěr nemá. Lze souhlasit s jeho názorem, že podstatné údaje zamlčí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy neuvede údaje, které jsou zásadní pro její uzavření, tedy takové, které by vedly, byly-li by druhé straně známy, k tomu, že by úvěrová smlouva uzavřena nebyla. Stěžovatelka, která má právnické vzdělání, si jistě byla vědoma významu informace o jiném jejím dosud nesplaceném peněžním závazku, přesto ji poškozené při uzavírání smlouvy zatajila. Není pochyb o tom, že uvedla-li by ji po pravdě, nebyl by jí úvěr poskytnut, neboť součet splátek z předchozích úvěrů by převyšoval její příjem a i s přihlédnutím k důchodu manžela by nemohly být objektivně splněny podmínky pro uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Nemůže přitom obstát její účelový argument, že byla výslovně dotazována na jiný úvěr, nikoliv na půjčku. V této souvislosti Nejvyšší soud případně poukázal na obsah a formulaci dotazu položeného zaměstnankyní poškozené, z něhož vyplynulo, že se netýkal konkrétní povahy závazkového vztahu, ale směřoval k ověření stávající zadluženosti stěžovatelky, tedy k okolnosti rozhodné pro přiznání dalšího úvěru.
16. Shrnul-li Nejvyšší soud na podkladě učiněných skutkových zjištění, že stěžovatelka při uzavírání úvěrové smlouvy věděla, že výše jejích pasiv bude měsíčně dosahovat téměř výše součtu měsíčních příjmů jejích a jejího manžela, přičemž neměla zajištěn žádný stálý zdroj dalších finančních prostředků, z nichž by mohla úvěrové splátky pravidelně a řádně hradit, a jednala tedy vědomě, když zamlčela podstatný údaj o své solventnosti, s cílem opatřit si majetkový prospěch, je tento jeho důkazně podložený a řádně odůvodněný závěr ústavně akceptovatelný. Stejně je přijatelný i další jeho závěr, že trestní odpovědnost stěžovatelky nemůže oslabit ani její poukaz na to, že poškozená měla sama sdělované skutečnosti ověřit, neboť je třeba vyjít z konkrétních okolností, za nichž byl uvedený přečin spáchán, a na které Nejvyšší soud poukázal. Jeho rozhodnutí je založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud nemá důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů.
17. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu