ECLI:CZ:US:2018:2.US.3635.17.1
sp. zn. II. ÚS 3635/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., t. č. vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2017, sp. zn. 0 Nt 1623/2017, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2017, č. j. 11 To 321/2017-56, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl vzat do vazby (resp. byla jimi odmítnuta jeho následná stížnost proti usnesení o vzetí do vazby) z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu. Stěžovatel je stíhán pro spáchání zločinu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit celkem 44 skutky.
2. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel napadeným usnesením vytýká jejich stručnost a nedostatečné odůvodnění. K tzv. útěkové vazbě uvádí, že dosud nikdy nevykonával nepodmíněný trest odnětí svobody a aktuálně mu hrozí trest ve výměře od 2 do 8 let, takže není dána obava z jeho útěku či skrývání, neboť v nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz) prý Ústavní soud stanovil pro tento vazební důvod hranici osmi let, která mu však zjevně nehrozí. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že dříve udal jako své bydliště neobyvatelnou budovu, jelikož po zadržení již oznámil svoji adresu, na které se skutečně zdržuje. Navíc si zřídil datovou schránku, prostřednictvím které byl schopen přebírat všechny písemnosti. K existenci tzv. předstižné vazby stěžovatel namítl, že samotná okolnost dřívějšího potrestání ještě nesmí vést k automatickému vzetí do vazby. Přitom prý stěžovatel má stálé bydliště, chce s přítelkyní založit rodinu a vykonává výdělečnou činnost, což v minulosti neměl.
3. Ústavní soud nejprve předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění provedených v konkrétních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze svého shora naznačeného ústavního poslání.
4. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna "důvodná obava", že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
5. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba totiž izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
6. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených usnesení dospěl k závěru, že netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
7. Ústavní soud dává stěžovateli - v obecné rovině - za pravdu potud, že samotná okolnost dřívějšího odsouzení nemusí dostatečně odůvodňovat existenci tzv. útěkového vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, jelikož specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Obviněný je tedy oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi.
8. Z nyní napadených rozhodnutí je však zřejmé, že rozhodující soudy měly tuto zásadu dostatečně na zřeteli, protože z jejich odůvodnění plyne, že pečlivě zohledňovaly konkrétní okolnosti případu a chování stěžovatele. Konstatovaly totiž, že stěžovatel byl v minulosti již vícekrát odsouzen za spáchání majetkové trestné činnosti a aktuálně je trestně stíhán u Okresního soudu v České Lípě, kde na něj byla také pro pokračující zločin podvodu podána obžaloba a po určitou dobu byl stíhán vazebně. Stěžovatel se v minulosti nezdržoval v místě trvalého bydliště a ani na jiných udávaných adresách a proto po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání a když byl v této souvislosti zadržen pro jinou trestní věc, při svém výslechu dne 18. 3. 2017 jako své bydliště uvedl neexistující dům. Pokud stěžovatel uvádí, že nyní nahlásil již své skutečné bydliště a nelze mu přičítat k tíži, že se jedná o podnájem, je nutno uvést, že nic takového obecné soudy ani neučinily, když pouze konstatovaly, že své bydliště může rychle měnit, což v minulosti také i činil. Za této situace Ústavní soud nespatřuje v závěrech obecných soudů žádné nepatřičné vybočení, jelikož již z uvedeného je dostatečně patrno, že dostatečně pečlivě hodnotily konkrétní okolnosti osoby stěžovatele, u něhož samozřejmě musely zohlednit celkový kontext případu a jeho chování v minulosti.
9. Dále je třeba zmínit, že obecné soudy skutečně uvedly, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen jen k podmíněnému trestu odnětí svobody, nicméně právě proto lze nyní očekávat jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (i z důvodu přeměny trestu podmíněného v trest nepodmíněný). Pokud tedy za této situace soudy dospěly k závěru o existenci tzv. útěkového vazebního důvodu, nespatřuje Ústavní soud nic podstatného, co by jejich rozhodnutím mohl a měl - z ústavněprávního hlediska - vytknout, jelikož napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a učiněné závěry jsou podloženy konkrétními okolnostmi této věci.
10. Pokud stěžovatel poukazuje na právní názor obsažený ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, je pravdou, že v tomto nálezu je skutečně uvedeno, že pojem "vysokého trestu" je nutno interpretovat restriktivně. "To znamená, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let." Jak však správně konstatoval v nyní napadeném usnesení Okresní soud v Hradci Králové, tato hranice trestu osmi let je orientační a je nutno pečlivě zohlednit konkrétní okolnosti případu a osoby obviněného, přičemž v neprospěch stěžovatele hovoří zejména jeho dřívější odsouzení, rozsah trestné činnosti a okolnost, že v minulosti po něm muselo být vyhlášeno celostátní pátrání.
11. Jak navíc stěžovatel sám přiznává, je v současnosti ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let, tzn. maximální výše jeho případného trestu dosahuje výše zmiňované Ústavním soudem v citovaném nálezu, přičemž Ústavní soud nehodlá jakkoliv předjímat, zda mu horní hranice tohoto trestu reálně hrozí či nikoliv, neboť by se jednalo o ryzí spekulaci. V citovaném nálezu ostatně Ústavní soud uvedl, že obviněný může a má právo namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. "Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu." V této věci však naopak obecné osudy dostatečně přesvědčivě dovodily, proč osoba stěžovatele neposkytuje dostatečné záruky, které by existenci tohoto vazebního důvodu vylučovaly, když zejména poukázaly na nepravdivou informaci o jeho bydlišti a na jeho dřívější protiprávní činnost, a to i za situace, kdy již byl dokonce ve vazbě. Ústavní soud souhlasí rovněž s tím, že ani samotná existence datové schránky nepředstavuje žádný silný argument, který by obavu z útěku či skrývání stěžovatele snižoval, neboť je zřejmé, že datová schránka slouží jen k doručování písemností, nicméně nijak nezaručuje, že se stěžovatel trestnímu stíhání skutečně fyzicky podrobí.
12. Jestliže stěžovatel dále rozporuje důvody tzv. předstižné vazby dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, připomíná Ústavní soud, že z jeho judikatury plyne, že existence tohoto vazebního důvodu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Takto však dle nyní rozhodujícího senátu obecné soudy nyní postupovaly, když za relevantní argument považovaly především fakt, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně trestán za majetkovou trestnou činnost téhož charakteru a v této činnosti pokračoval i přesto, že jsou proti němu vedena trestní řízení a byl z tohoto vazebního důvodu ve vazbě v jiné trestní věci. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že v nyní projednávané věci je stěžovatel stíhán pro celkem 44 skutků, takže se ani v současnosti nejedná o trestnou činnost ojedinělou či nahodilou, nýbrž soustavnou, a této činnosti se měl dopustit dokonce v době, kdy byl ve zkušební době podmíněného odsouzení (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 19 T 103/2013). Ani ohledně tohoto vazebního důvodu se tedy obecné soudy nedopustily žádného excesu, který by (dokonce) dosahoval protiústavní intenzity a vyžadoval by proto zásah Ústavního soudu.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu