ECLI:CZ:US:2018:2.US.3637.17.1
sp. zn. II. ÚS 3637/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský Vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017 č. j. 4 Tdo 869/2017-74 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2017 č. j. 4 To 6/2017-734, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
*)
___________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2018
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2016 č. j. 40 T 5/2016-618 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
3. O odvoláních stěžovatele a státního zástupce (podaného v neprospěch stěžovatele) rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 a 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. řádu do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozených rozhodl stejně jako krajský soud. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem ani se zvolenou právní kvalifikací, přičemž soudům vytýká neúplné dokazování. Dle jeho názoru bylo postupováno v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a nebyl respektován princip presumpce neviny a z něj odvozené pravidlo in dubio pro reo a v konečném důsledku bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy nepopsaly důkazní postup úplným a přesvědčivým způsobem.
6. Některé části výroku o vině (časový rozsah, četnost jeho jednání, motiv, počet úderů a šlehanců kabelem od nabíječky, použití zbraně) stěžovatel označuje za nesprávné, přičemž tvrdí nedostatečné prokázání následku u poškozené v podobě posttraumatické stresové poruchy, nedostatečné prokázání následku v podobě mučivých útrap (soud nevzal v úvahu subjektivní hledisko poškozené), ukvapené určení počtu ran, nedostatečné prokázání skutečnosti, že se jednání dopustil se zbraní, nedostatečné odůvodnění závěru o důvěryhodnosti poškozené, zejména v souvislosti s jejím tvrzením o použití nože (který se však nikdy nenašel). Tvrdí, že poškozená, která je osobou opakovaně soudně trestanou, vypovídala nepravdivě či svou výpověď měnila, přičemž její tvrzení byla převzata do výroku o vině. Dále namítá nedostatečně kritické zhodnocení závěrů znalce z oboru psychiatrie a nepřezkoumatelnost jeho posudku, když i znalec vycházel z nepřesných a lživých informací poškozené, která je silně závislá na drogách. Vrchnímu soudu vytýká formální přístup při projednání jeho odvolání a nedostatečné seznámení se spisem, kdy některé důkazy posoudil odlišně od okresního soudu. Tvrdí také, že rozsudek vyhlášený odvolacím soudem neodpovídá písemnému vyhotovení, pokud jde o počet šlehů v rámci incidentu ze dne 4. 10. 2015. Stěžovatel konečně namítá neúplně provedené dokazování, neboť soudy bez patřičného odůvodnění odmítly provést stěžovatelem navrhované důkazy (doplnění znaleckého posudku ke zjištění počtu ran, posudek z oboru psychologie k posouzení věrohodnosti poškozené, revizní posudek ke správnému posouzení posttraumatické stresové poruchy u poškozené, výslech svědka J. ke zjištění sexuálního vztahu tohoto svědka s poškozenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti skutkovým a právním závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana práv, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o převážně obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem se s ní vypořádaly. Ústavní soud nezjistil v postupu soudů pochybení dosahující ústavněprávní roviny, neboť z obsahu jejich rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
11. Krajský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 tr. řádu. Nevyhověl-li všem návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, ve svém rozhodnutí logicky a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů jejich provedení zamítl (viz str. 43-44 rozsudku), tudíž nejde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden. Současně shledal, že i odůvodnění rozsudku odpovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu. Přesto se v souvislosti s odvolacími námitkami stěžovatele, které uplatňuje i v ústavní stížnosti, znovu vyjádřil k důkazům, které krajský soud podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Po jejich podrobném rozboru mu přisvědčil v tom, že stěžovatel je z trestné činnosti usvědčován nejen výpovědí poškozené, ale i dalšími ve věci provedenými důkazy. Zjistil však pochybení v právní kvalifikaci jednání stěžovatele, pro něž byl nucen napadený rozsudek zrušit. Shledal totiž, že provedenými důkazy, jež se odrazily ve skutkové větě rozsudku, bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel týral poškozenou žijící s ním ve společném obydlí, takový čin spáchal se zbraní a způsobil jím poškozené těžkou újmu na zdraví, a svým jednáním tak naplnil v jednočinném souběhu se zločinem vydírání a přečinem výtržnictví, jimiž byl uznán vinným rozsudkem krajského soudu, i všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku.
12. Klíčové námitky stěžovatele míří do skutkových zjištění, z napadeného rozhodnutí vrchního soudu se však jednoznačně podává, že jednání, které je mu kladeno za vinu, včetně jeho časového rozsahu, četnosti, motivu, počtu úderů a šlehanců kabelem od nabíječky a použití zbraně, je provedenými důkazy bez jakýchkoli pochybností prokázáno. Stěžovatel je usvědčován především výpovědí poškozené, ta však není jediným usvědčujícím důkazem, ale koresponduje s dalšími provedenými důkazy, s nimiž tvoří ucelený řetězec. Soudy obou stupňů se přitom věrohodností poškozené velmi podrobně zabývaly a vysvětlily, z jakých důvodů považovaly její výpověď za pravdivou na rozdíl od tvrzení stěžovatele. Shledaly-li ve výpovědi poškozené určité nepřesnosti, nepovažovaly je za natolik zásadní, aby zpochybnily její obecnou věrohodnost, když její pravdivosti nasvědčují další ve věci provedené a řádně zhodnocené důkazy.
13. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
14. I podle přesvědčení Ústavního soudu bylo provedenými důkazy prokázáno, že stěžovatel poškozenou dlouhodobě slovně i fyzicky napadal a týral, způsoboval jí zranění, pro něž byla hospitalizována v nemocnici, vyhrožoval jí i její rodině zabitím, přičemž útoky stupňoval intenzitou i četností, a poškozená z něho měla oprávněný strach. Soudy nepochybovaly o tom, že stěžovatel nejméně po dobu pěti měsíců s poškozenou zle nakládal, a to velmi hrubým a bezcitným způsobem, který vygradoval útokem ze dne 4. 10. 2015, kdy ji opakovaně, nejméně sedmnáctkrát, švihl do nahého těla kabelem od nabíječky, a poté v útoku pokračoval za použití nože, důsledkem čehož se u ní projevila posttraumatická stresová porucha, jež je jednoznačně potvrzována závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie. Stěžovatel se sice snaží závěry znalce zpochybnit poukazem na lživé informace poškozené, své tvrzení však nijak nedokládá. Tvrdí-li, že u ní nemohlo jít o mučivé útrapy, jde o jeho osobní pohled, který Ústavní soud s ohledem na zjištěný skutkový stav nesdílí.
15. Ústavní soud nesouhlasí ani s argumentem stěžovatele, že vrchní soud zvolil formální přístup k projednání odvolání, neboť precizní odůvodnění jeho rozsudku svědčí o tom, že se s danou problematikou důkladně seznámil a zabýval. Logicky, srozumitelně a velmi podrobně svůj postup zdůvodnil, vyčerpávajícím způsobem se vyjádřil jak ke skutkové tak i právní stránce věci, a to i s přihlédnutím k soudní judikatuře, vyjadřující se k zákonným znakům příslušných skutkových podstat trestných činů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným. Podrobně se zabýval i všemi klíčovými námitkami stěžovatele a ústavně přijatelným způsobem vysvětlil, proč je neshledal důvodnými.
16. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.
17. Nejvyšší soud s odkazem na závěry právní teorie a praxe znovu podrobně řešil i námitky stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat souzených trestných činů. Jako soud k tomu zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), určený, vyložil zpochybňované pojmy obsažené ve skutkových podstatách trestných činů vydírání a týrání osoby žijící ve společném obydlí, přičemž stejně jako vrchní soud nepochyboval o tom, že stěžovatel, který se vůči poškozené dopustil zlého, surového a ponižujícího zacházení, jejichž znaky svým jednáním naplnil. I jeho rozhodnutí je založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud nemá důvod o správnosti jeho závěrů pochybovat.
18. Tvrdí-li stěžovatel, že rozsudek vyhlášený odvolacím soudem neodpovídá jeho písemnému vyhotovení, pokud jde o počet šlehů v rámci incidentu ze dne 4. 10. 2015, přičemž nedal vrchnímu soudu podnět k opravě zmíněné nesprávnosti ani ji nenamítal v dovolání (nic takového v ústavní stížnosti neuvádí), může jen stěží očekávat nápravu od Ústavního soudu.
19. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu