ECLI:CZ:US:2018:2.US.3638.17.1
sp. zn. II. ÚS 3638/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ŠANCE Týn nad Vltavou spol. s r. o. se sídlem Břehy 449, Týn nad Vltavou, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, AK se sídlem Dukelská 64, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 2193/2017-110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017 č. j. 35 Co 465/2016-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2016 č. j. 11 C 110/2014-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení principu autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavně zaručených procesních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka se obrátila žalobou na Obvodní soud pro Prahu (dále jen "obvodní soud"), aby její pojišťovně uložil povinnost zaplatit jí částku 57.590 Kč, kterou poskytla svému zaměstnanci z titulu jeho nároku na náhradu škody v důsledku pracovního úrazu. Podle obvodního soudu ovšem mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnancem nevznikl pracovněprávní vztah. Proto nemohlo jít ani o pracovní úraz. Pracovní smlouvu s daným zaměstnancem totiž uzavřel za stěžovatelku on sám z pozice jednatele. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom taková smlouva neplatná pro střet zájmů.
3. Stěžovatelka podala odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Namítala, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, které obvodní soud aplikoval, rozšiřuje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 a omezuje možnost jediného společníka společnosti s ručením omezeným být zároveň jednatelem a zaměstnancem této společnosti. Žádný zákon podle stěžovatelky nezakazoval, aby na obou stranách pracovní smlouvy byla tatáž osoba. Městský soud však potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ten správně svoji pozornost zaměřil na posouzení, zda poškozený zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu sám se sebou jako s jednatelem. Vyšel z názoru Nejvyššího soudu uvedeného v usnesení sp. zn. 21 Cdo 538/2012 ze dne 14. 3. 2012 a správně uzavřel, že předmětná pracovní smlouva je neplatná. Pracovní poměr proto nevznikl a stěžovatelka neměla vůči pojišťovně nárok na úhradu škody vzniklé tomuto zaměstnanci z úrazu kvalifikovaného jako pracovní. V nálezu, na který stěžovatelka odkazovala, se Ústavní soud zabýval souběhem funkcí předsedy představenstva akciové společnosti a generálního ředitele v pracovním poměru. Šlo tedy o odlišnou věc. Nešlo o situaci, že by právní úkon směřující ke vzniku pracovního poměru učinila na obou stranách táž osoba.
4. Stěžovatelka následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten ho ovšem odmítl jako nepřípustné. Rozsudek odvolacího soudu plně odpovídal ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k platnosti pracovní smlouvy v případě, že jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon (právní jednání) stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pracovní smlouva v takovém případě neplatná, protože statutární orgán společnosti nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Zájmy zaměstnance a zaměstnavatele jsou při sjednávání pracovněprávního vztahu vždy rozdílné. Proto tatáž osoba nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Nejvyšší soud souhlasil s městským soudem i v tom, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 na posuzovaný případ nedopadají. Ústavní soud se v něm zabýval otázkou, zda mohl stěžovatel vykonávat v pracovním poměru stejnou činnost, kterou byl povinen vykonávat jako člen statutárního orgánu (tzv. souběh funkcí). V projednávané věci však městský soud správně uzavřel, že předmětná pracovní smlouva je neplatná z důvodu, že jménem žalobkyně sjednal pracovní smlouvu jednatel, který byl zároveň druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec. Proto se souběhem funkcí městský soud nemusel zabývat.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nectily prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který zákony výslovně nestanoví, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty. Soudcovské dotváření práva je nutné podrobit obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu. Ohrožuje totiž nejen základní práva stěžovatele, ale i princip dělby moci. Obvodní soud zcela pominul učiněná skutková zjištění, špatně pracoval s judikaturou Nejvyššího soudu a souvisejícími námitkami se vůbec nezabýval. Městský soud si formalisticky, aniž by vzal v úvahu judikaturu Ústavního soudu, vybral jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, o které své závěry opřel. Stejně jako obvodní soud nijak nezdůvodnil neplatnost pracovní smlouvy. Nejvyšší soud nejenže chyby nižších instancí nenapravil, ale naopak je obhajoval a nesprávnou argumentací podporoval. Všechny soudy dovodily zákaz soukromého jednání, který výslovně zákon nestanoví, aniž pro takové závěry předložily přesvědčivé argumenty.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svojí žalobou na zaplacení peněžité částky, kterou poskytla svému zaměstnanci z titulu jeho nároku na náhradu škody v důsledku pracovního úrazu. Podle obecných soudů totiž mezi stěžovatelkou a zaměstnancem nevznikl platný pracovněprávní vztah, a proto nemohlo jít o pracovní úraz. Námitky stěžovatelky nicméně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Její argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu