ECLI:CZ:US:2018:2.US.3648.17.1
sp. zn. II. ÚS 3648/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lejcara, zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze, Na Stráži 1306/5, Praha 8, proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 9, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož se měl dopustit Obvodní soud pro Prahu 9 tím, že odmítl projednat elektronicky podané odvolání stěžovatele jako oprávněného v exekuční věci směřující proti usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 73 Nc 188/2004-71, o zastavení exekuce. Tím podle stěžovatele porušil zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a neposkytl ochranu jeho právům podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 73 Nc 188/2004, jmenovaný soud svým přípisem ze dne 6. 11. 2017 právnímu zástupci stěžovatele sdělil (srov. č. l. 87), že jeho podání (odvolání) bylo zasláno bez elektronického podpisu a nebylo v zákonné lhůtě ve smyslu ustanovení §42 odst. 2 o. s. ř. doplněno. Proto ke stěžovatelovu podání ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení soud nebude přihlížet. Přípisem ze dne 7. 11. 2017 (srov. č. l. 89) se stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zjednání nápravy s tím, že podle jeho názoru předchozí podání mají být posouzena jako platná odvolání. Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele o nápravu již byla opatřena zaručeným platným elektronickým podpisem, posoudil ji soud jako platné odvolání proti shora citovanému usnesení o zastavení exekuce, nicméně posoudil je jako opožděné (srov. usnesení ze dne 16. 11. 2001, č. j. 73 Nc 188/2004-94), neboť jím napadené usnesení již nabylo právní moci. Součástí usnesení o odmítnutí stěžovatelova odvolání je rovněž poučení, že proti němu lze podat odvolání.
3. Stěžovatel v tomto kontextu v ústavní stížnosti vysvětluje, proč podle jeho názoru bylo jeho odvolání proti usnesení o zastavení exekuce formálně bezvadné, včetně náležitostí elektronického podpisu.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.
6. Stěžovatel brojí - jak sám výslovně uvádí a jak je výše rekapitulováno - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Zde je ovšem namístě uvést, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu je jakýkoliv akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) materiálně způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/17). Jinak řečeno, nevyčerpání procesní obrany stěžovatele nenapadením rozhodnutí, vydaného v jeho věci, nelze konvalidovat podáním ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu, pakliže je ovšem vyvolání přezkumu tohoto rozhodnutí v procesní dispozici stěžovatele.
7. Jak vyplynulo v nyní projednávané věci, o stěžovatelově odvolání bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 73 Nc 188/2004-97, a to tak, že bylo pro opožděnost odmítnuto, když soud uzavřel, že k prvnímu stěžovatelovu podání - v němž bylo obsaženo stěžovatelovo odvolání - nemohlo být pro nedostatek elektronického podpisu přihlédnuto a další stěžovatelovo podání, obsahující opět odvolání stěžovatele opatřené tentokrát již řádným a platným elektronickým podpisem, musel posoudit jako opožděné. Proti tomuto usnesení mohl stěžovatel podat odvolání (o čemž byl ostatně řádně poučen), v němž mohl rozporovat též tvrzené nedostatky svého prvního podání a mohl tak docílit toho - pokud by se odvolací soud s jeho argumentací ztotožnil - že by jeho první podání bylo hodnoceno jako bezvadné, resp. když by odvolací soud jeho odvolání nevyhověl, došlo by alespoň k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany stěžovatele, což je nezbytná podmínka případného následného podání procesně projednatelné ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti ovšem netvrdí, že by tak učinil (opak neplyne ani z vyžádaného spisového materiálu) a stěžovatel - a to je rozhodující - ani žádné případné rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností nenapadá.
8. Vzhledem k tomu ovšem Ústavní soud musel - s ohledem na princip subsidiarity vyložený shora - skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj