ECLI:CZ:US:2018:2.US.365.18.1
sp. zn. II. ÚS 365/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Webera, právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, AK se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 27 Cdo 2923/2017-533 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017 č. j. 8 Cmo 264/2016-513, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel navrhoval zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobce se podáním ze dne 29. 12. 2014, označeným jako "žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost", domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014 č. j. 49 Cm 164/2008-380, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení ve výroku specifikovaných částek s příslušenstvím. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2015 č. j. 49 Cm 164/2008-396 vyzval žalobce, aby ve lhůtě deseti dnů od doručení tohoto usnesení opravil a doplnil sporné podání tak, že uvede, zda podává odvolání do rozsudku č. j. 49 Cm 164/2008-380, a současně uvede, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a v čem spatřuje jeho nesprávnost. Žalobce přípisem ze dne 19. 1. 2015 požádal o prodloužení lhůty k opravě a doplnění sporného podání.
3. Vrchní soud v Praze - poté, kdy mu soud prvního stupně předložil spis k rozhodnutí o sporném podání, - věc vrátil soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s pokynem, aby se sporným podání nadále "zacházel jako se žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost". Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 6. 2015 č. j. 49 Cm 164/2008-412 zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení, neboť byly podány předčasně (dříve, než napadené rozhodnutí nabylo právní moci).
4. Dne 30. 6. 2015 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno podání žalobce označené jako "doplnění odvolání", jímž označuje sporné podání jako odvolání a doplňuje je. Vrchní soud v Olomouci posledně označené podání žalobce posoudil jako odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014 č. j. 49 Cm 164/2008-380 a odmítl je pro opožděnost.
5. Žalobce poté podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 78/2015-438 žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. 49 Cm 164/2008-492 tuto žalobu zamítl. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 1. 2017 č. j. 8 Cmo 264/2016-513 k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 "o. s. ř." jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zcela nedostatečně odůvodněna. Stěžovatel v žalobě pro zmatečnost uvedl řadu skutečností, na jejichž základě dovozoval, že podání ze dne 29. 12. 2014 mělo být posouzeno jako odvolání. Stěžovatel má za to, že v daném případě nebylo možné posoudit jeho doplnění odvolání ze dne 30. 6. 2015 jako samostatné a tedy opožděné odvolání a nebylo tedy možno rozhodnout o jeho odmítnutí. Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu, soudu prvního stupně i dovolacího soudu za nesprávná a navrhuje, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Ústavní soud opakovaně uvedl, že posuzovat rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2312/15).
11. V dané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání podané stěžovatelem není přípustné. Jako důvod uvedl skutečnost, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k posuzování procesních podání vyplývá, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Z obsahu sporného podání podle jeho závěru plyne, že soudu prvního stupně vytýká mimo jiné, že ve věci rozhodl, ačkoliv rozhodnutí bránila překážka věci rozsouzené (viz č. l. 388), že mu soud odňal právo jednat před soudem (viz č. l. 389) či že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (viz č. l. 390 a 391). Posoudil-li na základě tohoto odvolací soud sporné podání jako žalobu pro zmatečnost (a nikoliv jako odvolání), postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádalo: jsou z něj patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům právě ve věci stěžovatele. Z hlediska ústavně zaručených hmotných práv pak z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně by závěry Nejvyššího soudu neměly odpovídat okolnostem věci. Uvedené závěry dovolacího soudu, jakož i soudu odvolacího, nemá Ústavní soud důvod jakkoli zpochybňovat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně musel odmítnou i návrh stěžovatele, aby uložil účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení nahradit mu náklady řízení ve výši 8 228 Kč (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu