ECLI:CZ:US:2018:2.US.3692.17.1
sp. zn. II. ÚS 3692/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., t. č. ve Věznici Bělušice, právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Klíšská 18, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2017 č. j. 4 To 210/2017-214 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 4. 2017 č. j. 15 T 171/2015-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením soud prvního stupně podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 T 171/2015. Rozhodnutí odůvodnil tím, že výpověď svědka K. M., která byla jediným důkazem navrženým stěžovatelem v písemném návrhu na povolení obnovy řízení, je nevěrohodná. Samotná skutečnost, že se trestného činu dopustila jiná osoba než odsouzený (svědek se označil za pachatele předmětného skutku), by sice byla způsobilá k jinému rozhodnutí o vině, avšak výpověď svědka je natolik nevěrohodná, že k odlišnému rozhodnutí v této trestní věci vést nemůže. Výpověď svědka je vnitřně rozporná, není v souladu ani se situací zjištěnou na místě činu tak, jak je zachycena na fotodokumentaci a v protokolu o ohledání místa činu (zajištění volantu, odcizení spínací skříňky ...). Svědek vypovídal rozdílně na policii a před soudem, jeho výpověď je přesně taková, že zapadá do jediného možného vysvětlení, proč by na místě nezanechal stopu DNA a jeho svědectví se náhodou objevilo v době, kdy již došlo k jeho osvědčení ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, když takové rozhodnutí soudu sám inicioval, aby je uspíšil.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou stížnostní soud zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z argumentace obou soudů je zřejmé, že provedené důkazy byly hodnoceny výlučně v duchu presumpce viny ve zjevné snaze najít možnost, jak stěžovateli nevěřit. Důkazy, které by mohly potvrdit argumentaci obhajoby, soudy vůbec neprovedly. Neprovedení dalších obhajobou navržených důkazů, které byly soudy hodnoceny, aniž by je soudy v řízení provedly, zkrátilo podstatným způsobem právo odsouzeného na obhajobu. Celé řízení podle názoru stěžovatele budí pochybnosti o nestrannosti, o respektování práva na obhajobu a popírá základní hodnotu, s níž soudy pracují, tj. spravedlnost.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
10. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
11. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily jím navrhované nové skutečnosti a důkazy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy řádně vyložily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. Soudy v obnovovacím řízení konstatovaly, že stěžovatelův nový důkaz - výpověď svědka, který měl trestný čin, za nějž byl odsouzen stěžovatel, spáchat, nelze z konkrétně vyložených důvodů považovat za věrohodnou. Soud prvního stupně si o jeho věrohodnosti učinil úsudek, když jej ve veřejném zasedání sám vyslechl.
12. Je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014). Ústavní soud tedy nemá důvod závěry okresního a krajského věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu