ECLI:CZ:US:2018:2.US.3732.17.1
sp. zn. II. ÚS 3732/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Alicí Kroutilovou, advokátkou, sídlem Drnovice 169, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 37 Co 176/2017-61, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 4. dubna 2017 č. j. 0 Nc 28/2017-18, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a H. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 Nc 28/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 0 Nc 28/2017-18 svěřil nezletilého do péče vedlejší účastnice (dále také jen "matka"), stěžovateli uložil přispívat na výživu nezletilého od 1. 1. 2017 částkou 2 500 Kč měsíčně, a zaplatit nedoplatek výživného od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017 ve výši 2 000 Kč k rukám matky do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. Okresní soud při stanovení výše výživného vyšel ze skutečnosti, že oba rodiče mají vyživovací povinnost k nezletilému, u matky jde o jedinou vyživovací povinnost, stěžovatel má další vyživovací povinnost ve výši 3 000 Kč měsíčně. Matka dle okresního soudu vyvažuje příspěvek na výživu nezletilého osobní péčí. Soud stanovil stěžovateli přispívat na výživu nezletilého od 1. 1. 2017 částkou 2 500 Kč měsíčně, neboť má za to, že tato částka odpovídá odůvodněným potřebám nezletilého, který je v předškolním věku, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele s přihlédnutím k jeho další vyživovací povinnosti.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odvoláním napadenou část rozsudku okresního soudu změnil rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č. j. 37 Co 176/2017-61 tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého od 1. 1. 2017 částkou 2 200 Kč a od 1. 9. 2017 částkou 2 700 Kč měsíčně. Dále je stěžovatel povinen zaplatit na jednorázovém výživném částku 100 000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud měl za to, že v době, kdy nezletilý navštěvoval mateřskou školu, odpovídalo možnostem stěžovatele výživné v částce 2 200 Kč měsíčně. Po nástupu nezletilého do školy však došlo ke zvýšení jeho potřeb, čemuž odpovídá výživné ve výši 2 700 Kč měsíčně. Společně s výživným na starší dceru jde dle krajského soudu o maximální částky, které je stěžovatel schopen ze svého běžného měsíčního platu hradit. Krajský soud současně dovodil, že za situace, kdy stěžovatel v červenci roku 2017 obdržel z prodeje pozemků jednorázovou částku 995 000 Kč, kterou doposud disponuje, je povinen k jednorázovému plnění ve výši přibližně 10 % z tohoto svého příjmu zaslat na účet nezletilého, který má právo podílet se na životní úrovni rodičů, a to také formou tvorby úspor, připouštějí-li to majetkové poměry povinného rodiče (§917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ani okresní soud, ani krajský soud svá rozhodnutí o výši vyživovací povinnosti řádně neodůvodnily, když neuvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Stěžovatel má za to, že zejména v řízení před krajským soudem nebylo prokázáno, zda skutečně došlo k nárůstu potřeb nezletilého nástupem do první třídy, a jak byl tento případný nárůst vysoký. Okresní soud sice zjistil, že nezletilý (v té době ještě docházející do mateřské školy) navštěvuje několik volnočasových kroužků a zjistil také, kolik činí poplatky za tyto kroužky, krajský soud však nezjišťoval, zda nezletilý tyto kroužky od 1. 9. 2017 stále navštěvuje, a zda je tedy nutno tyto stále hradit. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se krajský soud nezabýval faktem, že výdaje stěžovatele tvoří také náklady na splátky úvěrů. Skutkový stav proto považuje stěžovatel v odvolacím řízení za nedostatečně zjištěný. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že mu bylo uloženo krajským soudem jednorázově zaplatit výživné v částce 100 000 Kč. Takovým postupem dle stěžovatele krajský soud porušil zásady a smysl odvolacího řízení, které zásadně slouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, a tím, že o jednorázové vyživovací povinnosti rozhodl namísto okresního soudu, znemožnil stěžovateli bránit se proti jeho rozhodnutí cestou řádného opravného prostředku, a zkrátil jej též na rodičovských právech spočívajících v možnosti ovlivnit rozhodování o zhodnocení majetkových poměrů dítěte. Závěrem stěžovatel namítá, že krajský soud odmítl odročit jednání s poukazem na substituční udělení plné moci advokátní koncipientce právního zástupce stěžovatele, i když tehdejší právní zástupce stěžovatele soudu sdělil, že konference se účastní jak on, tak i jeho koncipientka, a k prokázání této skutečnosti předložil krajskému soudu zakoupené letenky. Stěžovatel tak nebyl v důsledku postupu krajského soudu řádně zastoupen a nebyl schopen při jednání odpovídajícím způsobem zareagovat a ochránit tak nejen svoje zájmy, ale i zájmy nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud především konstatuje, že v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané metody pro výsledný kalkul částky. Obecně se při určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav [shromáždit důkazy podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016; http://nalus.usoud.cz).
8. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily.
9. Má-li stěžovatel naopak za to, že soudy řádně neodůvodnily zejména své závěry ohledně zvýšených potřeb nezletilého spojených s jeho nástupem do základní školy, Ústavní soud konstatuje, že změna poměrů související s přibývajícím věkem či nástupem na základní, či později na střední či vysokou školu a s tím spojené finanční nároky jsou považovány za notorietu. Soud přitom při rozhodování o výživném vychází zásadně z poměrů, které zjistí v době rozhodování, aby byla zajištěna potřebná míra aktuálnosti stanoveného výživného. Krajský soud proto postupoval zcela správně, když přihlédl k tomu, že v mezidobí, po rozhodnutí okresního soudu, započal nezletilý povinnou školní docházku, a z toho vyvodil zvýšení okresním soudem stanoveného výživného. Uvedené platí i pro rozhodnutí krajského soudu o jednorázovém výživném ve výši 100 000 Kč, když krajský soud při provedeném dokazování zjistil, že stěžovatel v červenci roku 2017, opět tedy po rozhodnutí okresního soudu, obdržel z prodeje pozemků jednorázovou částku 995 000 Kč.
10. Ústavní soud připomíná, že podle §220 o. s. ř. krajský soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219 o. s. ř.) nebo zrušení (§219a o. s. ř.) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; nebo b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. V posuzované věci šlo o procesní situaci, kdy krajský soud po doplnění dokazování potvrzením o výši příjmů stěžovatele a vedlejší účastnice, kupní smlouvou ze dne 7. 6. 2017 a výpisem z katastru nemovitostí ohledně listu vlastnictví č. X v katastrální území Pouzdřany dospěl k závěru o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilého a zaplatit jednorázové výživné v částkách stanovených napadeným rozsudkem. Takový postup krajského soudu je zcela v souladu se zákonem a nelze mu ani z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Namítá-li stěžovatel, že mu bylo upřeno právo na přezkum takových závěrů v druhém stupni, Ústavní soud setrvale judikuje, že z ústavního hlediska není řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015 (N 2/76 SbNU 41)].
11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že krajský soud nebral při zjišťování majetkových poměrů stěžovatele na rozdíl od okresního soudu v úvahu částky úvěru, které stěžovatel měsíčně splácí. Jak je zjevné z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, krajský soud se zabýval skutečnostmi, které vyplynuly z doplnění dokazování, a které jej vedly ke změně rozsudku okresního soudu. V ostatním vycházel krajský soud z dokazování provedeného okresním soudem. To platí jak pro splátky úvěru placené stěžovatelem ve výši 6 000 Kč měsíčně, tak pro hypoteční úvěr hrazený vedlejší účastnicí ve výši 9 400 Kč měsíčně.
12. Další námitka stěžovatele směřovala proti postupu krajského soudu, který neodročil na žádost zástupce stěžovatele jednání, jehož se nemohl zúčastnit. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud zástupci stěžovatele k jeho žádosti o odročení sdělil, že účast u jednání je možno řešit formou substituce, a že termín jednání tak zůstává v platnosti. Zástupce stěžovatele na přípis soudu odpověděl sdělením, že také koncipientka, která je uvedena jako substitut v plné moci, se zúčastní zahraniční cesty a nemůže se k jednání dostavit. Na toto sdělení již krajský soud nereagoval. V takovém postupu nespatřuje Ústavní soud porušení článku 37 odst. 2 Listiny, jak tvrdí stěžovatel. Jak vysvětlil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 74/8 SbNU 221), časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§16 a 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). To platí tím spíše za situace, kdy soud toto své stanovisko stěžovateli jednoznačně sdělil a upozornil ho v dostatečném předstihu (8 dní), že termín jednání zůstává v platnosti. Reagoval-li stěžovatel na tento přípis soudu dne 12. 9. 2017 sdělením, ve kterém mu opakovaně jako v podání ze dne 8. 9. 2017 uvedl termíny, v nichž se jednání nebude moci zúčastnit (např. v počtu deseti dnů v měsíci listopadu) a dále již se soudem nekomunikoval, ani si nezajistil jiného substitučního zástupce z řad advokátů, projevil tímto postupem procesní neopatrnost, jejíž následky nemůže nyní stěžovatel přičítat krajskému soudu.
13. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že napadené rozsudky okresního soudu i krajského soudu nevykazují prvky libovůle, neboť je z jejich odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při svém rozhodování soudy vycházely, a jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
14. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy výživného. Rozhodnutí obecných soudů ohledně vyživovací povinnosti k nezletilým dětem totiž nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §923 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu