ECLI:CZ:US:2018:2.US.374.18.1
sp. zn. II. ÚS 374/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Media Content Experts s. r. o., se sídlem v Ostravě, Nádražní 923/118, zastoupené Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3052/2017-142, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017 č. j. 27 Co 63/2016-124 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2015 č. j. 216 C 86/2012-102, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou ze dne 14. 12. 2011 domáhala u Městského soudu v Brně zaplacení částky 597 600 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o nárok na zaplacení díla na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem dne 28. 6. 2007. Předmětem této smlouvy byl závazek stěžovatelky jakožto zhotovitele zhotovit dílo "Návrh komunikační strategie města Brna" a závazek vedlejšího účastníka jakožto objednatele uhradit stěžovatelce sjednanou cenu. Cena díla byla sjednána ve výši 498 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka se zavázala dílo provést a předat vedlejšímu účastníkovi do dne 31. 10. 2007.
3. Vedlejší účastník dne 5. 12. 2007 zaslal stěžovatelce odstoupení od předmětné smlouvy z důvodu, že celé dílo nebylo včas a řádně provedeno a předáno v termínu podle smlouvy. Stěžovatelka se následně pokusila předat dílo vedlejšímu účastníkovi dne 19. 12. 2007, ten je ale vrátil stěžovatelce zpět. Předmětem sporu byla otázka, zda vedlejší účastník od smlouvy platně odstoupil a smlouva tímto zanikla, nebo odstoupení nebylo platné a stěžovatelce tak vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny.
4. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 216 C 86/2012-102 žalobu zamítl s odůvodněním, že pokud si strany ve smlouvě o dílo sjednaly důvody pro odstoupení od smlouvy a následně jeden ze zmíněných smluvních důvodů nastal, je třeba postupovat v souladu se smluvním ujednáním a nelze v daném případě aplikovat zákonný postup pro odstoupení od smlouvy. Soud považoval za nepochybné, že provedené dílo nebylo předáno ke dni 31. 10. 2007, tudíž odstoupení od smlouvy bylo platné. Soud se dále nezabýval otázkou, zda v případě prodlení stěžovatelky šlo o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy, jelikož tento postup by se uplatnil jedině v případě, že by strany neměly odlišné smluvní ujednání.
5. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 27 Co 63/2016-124 rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními a shledal správným závěr soudu, že smlouva zanikla odstoupením vedlejšího účastníka, respektive doručením tohoto odstoupení stěžovatelce.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3052/2017-142 odmítl dovolání stěžovatelky, jelikož dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné, neboť soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení hmotného práva, konkrétně úpravu odstoupení od smlouvy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), ačkoliv předmětná smlouva o dílo neobsahovala vlastní úpravu těchto norem a ani jejich použití nevylučovala.
8. Stěžovatelka se proto domnívá, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu se základními zásadami soukromého práva, pokud neaplikovaly při rozhodování ve věci příslušná ustanovení zákona, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zmíněný postup tak podle stěžovatelky vyústil v nerovné postavení účastníků řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Přitom platí, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107) nebo usnesení ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 232/05 a ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 14/06, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zásah Ústavního soudu je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
12. Z ústavní stížnosti je patrné, že námitkami stěžovatelky se obecné soudy dostatečně zabývaly, a to v mezích podústavního práva; domáhá-li se stěžovatelka jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 286/18).
13. V souladu s ustanovením §344 obchodního zákoníku lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Následná úprava institutu odstoupení od smlouvy v obchodním zákoníku je úpravou dispozitivní, proto bylo zcela v možnostech smluvních stran ujednat si podmínky odstoupení od smlouvy odchylně. S ohledem na výše uvedené je tak pro závěr o platnosti odstoupení nutno zkoumat, zda důvod, na jehož základě vedlejší účastník odstoupil od smlouvy, si strany skutečně sjednaly, případně, zda jej lze podřadit pod některý ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy, a zároveň, zda tento důvod v době odstoupení trval.
14. Obecné soudy vycházely z ustanovení článku X odst. 3 písm. a) předmětné smlouvy o dílo, ve kterém si strany sjednaly právo odstoupit od smlouvy v případě prodlení s předáním díla ve sjednaném termínu plnění. Zákonná (dispozitivní) úprava odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení tak na projednávaný případ nedopadá. Pokud nastaly okolnosti předpokládané ve zmíněných ustanoveních smlouvy o dílo, tj. pokud stěžovatelka nepředala dílo ve sjednané lhůtě, pak smlouva o dílo zanikla. Uvedené závěry obecných soudů lze považovat za ústavně konformní.
15. Obecným soudům taktéž nelze vytknout, že by se danou věcí řádně nezabývaly. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč má za to, že došlo k zániku závazku odstoupením od smlouvy. Soudy poukázaly na skutečnost, že pokud by se účastníci smlouvy měli řídit zákonnou úpravou pro odstoupení od smlouvy pro prodlení, ujednání ve smlouvě by postrádalo smysl. Tento výklad byl také podpořen jednáním stěžovatelky bezprostředně poté, co jí bylo odstoupení doručeno, jakož i tím, že výzvu k zaplacení díla zaslala vedlejšímu účastníkovi až téměř po čtyřech letech. Z hlediska rozsahu je takové odůvodnění dostatečné; co se týče obsahu, lze uzavřít, že právní posouzení není v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto ani v tomto ohledu není rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces.
16. Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (článek 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatelky nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu