ECLI:CZ:US:2018:2.US.3756.17.1
sp. zn. II. ÚS 3756/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. B., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2016, č. j. 69 T 7/2014-3438, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, č. j. 3 To 128/2016-3542, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, č. j. 4 Tdo 814/2017-65, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl pod bodem 1/ výroku o vině stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") jako spolupachatel podle ustanovení §23 tr. zákoníku a pod bodem 2/ výroku o vině byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Skutkově šlo o to (zkráceně), že stěžovatel jako ředitel společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o., spolu s obžalovaným M. P. podnikajícím v oblasti výroby ortopedické obuvi se spolu s dalšími již v tomtéž trestním řízení odsouzenými P. H. a M. K. dohodli na podvodném vylákání peněz od zdravotních pojišťoven v úmyslu se na jejich úkor obohatit, a to tím způsobem, že v období od 1. 9. 2010 do 17. 8. 2011 si blíže nezjištěným způsobem obstarali velké množství fiktivních poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky opatřené lékařským razítkem a podpisy pacientů deklarujících převzetí ortopedických pomůcek. Následně stěžovatel jménem společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o., a spoluobviněný M. P. jménem této firmy tyto poukazy uplatnili k proplacení u příslušných zdravotních pojišťoven, a to přesto, že je stěžovatel nezhotovil ani nenakoupil od svých údajných dodavatelů a stejně tak tyto pomůcky nikdy nebyly předány žádnému z uváděných pacientů, což stěžovatel a další obviněné osoby věděly. Tímto jednáním stěžovatel způsobil zdravotním pojišťovnám škodu v souhrnné výši přesahující 6 milionů Kč (skutek pod bodem 1/ výroku o vině). Následně pak stěžovatel a spoluobviněný M. P. takto vylákané finanční prostředky po odečtení svých podílů na uvedené trestné činnosti převedli na účet společnosti MADISOLA, s. r. o., a společnosti Green Food, s. r. o., které měly být údajnými dodavateli ortopedických pomůcek (skutek pod bodem 2/ výroku o vině). Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let při současném uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatele. Dále byla stěžovateli a M. P. podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost společně a nerozdílně s již dříve odsouzenými P. H. a M. K. zaplatit na náhradě škody jednotlivým zdravotním pojišťovnám v rozsudku specifikované částky, poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna pak byla se zbytkem svého nároku odkázána podle ustanovení §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítl. Následné dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že soudy pochybily, jestliže v jeho jednání spatřovaly úmyslnou trestnou činnost, neboť subjektivní stránka charakterizující trestný čin z pohledu psychiky pachatele nebyla prokázána, přestože platí, že závěr se vždy musí opírat o výsledky dokazování. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2015, č. j. 69 T 7/2014-3050, kterým byl spolu s dalším spoluobviněným M. P. podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř. pro stejné skutky zproštěn obžaloby, když v tomto rozhodnutí krajský soud uzavřel, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by stěžovatel a spoluobviněný M. P. jednoznačně věděli o fiktivnosti faktur, když soud neměl k dispozici žádné důkazy, které by vědomí stěžovatele o páchání podvodného jednání jednoznačně prokazovaly. Tento zprošťující rozsudek ve věci byl však na základě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněných zrušen a následně již krajský soud dospěl k závěru o vině obou pachatelů.
5. Namítá, že výrok o vině v případě obou skutků je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti a nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, jakými jsou protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a škodlivým následkem a zavinění stěžovatele. Ve vztahu k subjektivní stránce trestných činů, pro které byl napadenými rozhodnutími uznán vinným, nejednal ani v nepřímém, natož přímém úmyslu. Stěžovatel neměl nejmenší důvod se domnívat a nemohl ani předpokládat, že poukazy předkládané pojišťovnám jsou fiktivní a že se tedy svým jednáním dopouští něčeho nezákonného. Jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí i výpovědi stěžovatele, ten se při svém jednání řídil běžnými zvyklostmi v oboru. Jednal na základě smluvního vztahu se společností MADISOLA, s. r. o. (dále jen "MADISOLA"), a Green Food, s. r. o. (dále jen "Green Food"), které měly ortopedickou obuv vyrábět, nebylo však jeho povinností kontrolovat, zda obuv byla skutečně vyrobena či dokonce dodána koncovému zákazníkovi.
6. V žádném z napadených rozhodnutí nebyla popsána subjektivní stránka, tj. úmysl obviněného. Podle ustálené judikatury však musí být při podvodném jednání úmysl pachatele přítomen již na samém počátku, v tomto případě tedy od momentu převzetí poukazů, které měly být předkládány zdravotním pojišťovnám k proplacení. Prokázání existence úmyslu však v rozhodovací činnosti obecných soudů zcela absentuje. V návaznosti na neprokázání úmyslu stěžovatel následně zpochybňuje právní kvalifikaci skutku.
7. Dále upozorňuje na nesprávnou právní kvalifikaci skutku i ve vztahu ke spáchané škodě, která je mj. také pojmovým znakem trestného činu podvodu, neboť není-li osobou jednající způsobena škoda, není možné skutek kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Stěžovatel jednal v dobré víře na základě smluvního vztahu se společnostmi MADISOLA a Green Food, se kterými měl za tuto obchodní činnost dohodnutou provizi, jejíž výše odpovídala obchodním zvyklostem v tomto odvětví, tudíž nebyl prokázán vztah způsobené škody s jednáním obviněného.
8. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu stěžovatel odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 9/2001, podle kterého se závěr o naplnění subjektivní stránky musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování.
9. Ve vztahu k usnesení vrchního soudu namítá, že se omezil na opakování závěru soudu prvého stupně. Argumentuje, že ze všech provedených důkazů vyplynulo, že proces, v jehož rámci jeden subjekt vyrobí ortopedickou obuv, avšak nemá uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou, a proto fakturuje subjekt jiný, který tuto smlouvu uzavřenou má, není v této oblasti nijak nestandardní a tato kooperace probíhat může. Přesto však obecné soudy za porušení zásady subsidiarity trestní represe a zásady in dubio pro reo dospěly k závěru o vině stěžovatele. Soudy tento svůj závěr opíraly pouze o domněnku neekonomičnosti daného postupu, čímž vyplnily mezery v dokazování ohledně subjektivní stránky, a nezohlednily přitom svědecké výpovědi vyznívající ve prospěch stěžovatele, které uváděly, že takovýto postup nebyl nijak neobvyklý.
10. Krajský soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku hovoří o zastírání původu financí, toto údajné zastírání však není možné spatřovat pouze v tom, že peníze získané od pojišťoven prošly dvěma účty. Tak tomu bylo s ohledem na dohodu smluvních stran, nikoli za účelem zastírání původu těchto peněz. O pravdivosti tvrzení stěžovatele vypovídá i fakt, že tyto peníze byly vždy řádně zaúčtovány a zdaněny. Je tedy zřejmé, že nikdy nedošlo k zastírání údajného deliktního původu peněz, a proto ani nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ať již ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Stěžovateli nemůže být kladen za vinu způsob, jakým s penězi naložily společnosti MADISOLA a Green Food.
11. O nesprávné právní kvalifikaci obecných soudů svědčí rovněž fakt, že zatímco první skutek soudy kvalifikovaly jako skutek spáchaný stěžovatelem ve spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku, druhý skutek, který bezprostředně navazuje na skutek první, kvalifikovaly jako skutek spáchaný členem organizované skupiny. Podle stěžovatele je nesmyslné, aby dva skutky, které jsou mu kladeny za vinu, byly spáchány ve zcela jiném režimu, ač skutkové okolnosti v obou případech jsou naprosto stejné. Tento kvalifikační rozpor soudy nijak neodůvodnily a jednoznačně při svém rozhodnutí pominuly, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má akcesorickou povahu k trestnému činu hlavnímu (v nyní posuzovaném případě k trestnému činu podvodu) a oba trestné činy tak musí být spáchány ve stejném režimu (spolupachatelství nebo členem organizované skupiny). Soudy neprokázaly, že by se stěžovatel se spoluobviněným M. P. na čemkoliv dohodl a mohl tak ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině jednat ve spolupachatelství. Prokázány nebyly ani objektivní, ani subjektivní znaky spolupachatelství, tj. společné jednání ve společném úmyslu spáchat trestný čin. Nadto se soudy ve vztahu ke skutku pod bodem 2 výroku o vině nijak nevypořádaly se znaky organizované skupiny.
12. Stěžovatel rovněž vznáší námitku, že nemůže být uznán vinným současně ze spáchání trestného činu podvodu a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, souběh těchto trestných činů je vyloučen. Jedná se o ustálený názor právní vědy, přičemž toto své tvrzení opírá i o principy zákazu nucení k sebeobviňování a zákazu dvojího přičítání. Tomu ostatně napovídá i textace zákona u trestného činu podílnictví nebo nadržování, kde je explicitně uvedeno, že "spáchá-li takový čin ve vztahu k věci, .... která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším". Zákonodárce tak explicitně vyloučil, aby byl za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti udělen přísnější trest než v případě základního trestného činu, čímž potvrdil akcesorickou povahu jednání spočívajícího v legalizaci výnosů z trestné činnosti. Smyslem jednání základního trestného činu, které spočívá v následném "praní špinavých peněz", je zejména snaha o zametení stop po vlastní již skončené trestné činnosti a zajištění si výnosu z ní. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti svou trestnost odvozuje od trestného činu základního. Argumenty soudů, že praní špinavých peněz může být ve svém důsledku závažnější trestnou činností ve srovnání s trestnou činností, ze které nelegální výnosy pocházejí, stejně jako argumentace výší způsobené škody, když výše škody není znakem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 tr. zákoníku, nemají oporu v trestněprávních předpisech. Platí totiž, že obohacení z původní trestné činnosti nelze pachateli přičítat a další, byť relativně samostatné, navazující jednání, je třeba považovat za součást původního trestního jednání. Stěžovatel tím nepřímo namítá, že i pokud by mu byla prokázána vina, což se v daném případě nestalo, měl být odsouzen toliko za spáchání trestného činu podvodu.
13. V souvislosti s výrokem o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen "VZP"), která byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, stěžovatel napadá, že je nejisté, jaká je skutečná výše škody, když VZP v rámci soukromoprávního sporu opakovaně výši škody upravovala. To ovšem znamená, že nemohlo být o výši údajně způsobené škody, a tím pádem ani o vině stěžovatele, rozhodováno trestními soudy bez vad. Výše způsobené škody by rovněž mohla vést i ke změně kvalifikace trestného činu, resp. ke změně posouzení závažnosti daného jednání. Nejvyšší soud následně nereagoval ani na námitku stěžovatele opírající se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, podle kterého je třeba k naplnění skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, aby hodnota jednotlivé věci nebo majetkové hodnoty dosáhla velkého rozsahu a pokud se tento trestný čin vztahuje na více věcí nebo majetkových hodnot, tak jejich hodnoty nelze sčítat, pokud nejde o věci hromadné, což poukazy na ortopedické pomůcky zajistné nejsou. Totéž platí i pro zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže obecné soudy na takto vznesenou námitku reagovaly s odůvodněním, že jednání stěžovatele se nevztahovalo k věcem, ale k jedné a téže sumě vylákaných peněz, jedná se o odůvodnění vadné a zcela nedostatečné. Suma peněz nemůže být považována za jednu věc.
14. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje Ústavní soud, že s ohledem na to, že se až v průběhu civilní žaloby podané VZP v řízení o náhradě škody dozvěděl o nesrovnalostech ve výpočtech ohledně výše způsobené škody, podal dne 26. 9. 2017 návrh na povolení obnovy řízení. K datu podání ústavní stížnosti nebylo o tomto návrhu rozhodnuto.
15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
16. Na úvod je nutné poznamenat, že napadenými rozhodnutími bylo o věci meritorně rozhodováno již podruhé, když prvním rozsudkem ve věci ze dne 26. 8. 2015, č. j. 69 T 7/2014-3050, krajský soud uznal vinnými další dva pachatele uvedené trestné činnosti - P. H. a M. K., stěžovatele a spoluobviněného M. P. naopak tímto prvním meritorním rozsudkem ve věci obžaloby zprostil. Na základě podaného odvolání státního zástupce však vrchní soud rozhodnutím ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 To 1/2016-3206 rozsudek krajského soudu ve vztahu ke dvěma zproštěným spoluobviněným (tj. vč. stěžovatele), o nichž je nyní rozhodováno, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že tito obvinění byli zproštěni obžaloby výhradně na základě důkazů svědčících v jejich neprospěch. Odvolací soud proto závěr soudu nalézacího označil za nelogický. Podle názoru vrchního soudu měl krajský soud k dispozici dostatek důkazů svědčících o naplnění subjektivní stránky. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že ani v druhém řízení před krajským soudem nebyla osvědčena taková skutková zjištění, která by odůvodňovala naprostou změnu úvah soudu prvního stupně ohledně viny stěžovatele, když doplněné dokazování sestávalo toliko z výslechu poškozených pojišťoven.
17. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti učinil stěžovatel předmětem již dříve uplatněných opravných prostředků. V řízení před Ústavním soudem tak v podstatě jen opakuje námitky, se kterými se obecné soudy vč. soudu Nejvyššího již řádně vypořádaly.
18. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.
19. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v nenaplnění znaků skutkových podstat obou trestných činů, a to zejména subjektivní stránky těchto činů. Stěžovatel opakovaně namítá, že mu nebylo prokázáno, že by věděl či vědět mohl, že poukazy následně jím předkládané zdravotním pojišťovnám k proplacení, jsou fiktivní. K tomu je nutné uvést - a v podstatě tím zopakovat závěry obecných soudů -, že stěžovateli mělo být přinejmenším podezřelé velké množství poukazů, resp. vysoký počet pacientů navíc jediného lékaře, kteří potřebují ortopedickou pomůcku. Současně mělo být stěžovateli jako osobě delší dobu se pohybující v oboru podezřelé, zvláště pak jestliže se jinak odvolává na obvyklou praxi v daném oboru, že společnosti MADISOLA a Green Food, jsou společnostmi nově vzniklými s nově ustavenými jednateli, což je pro obor, v němž působí jen úzké spektrum subjektů, neobvyklé. Navíc samy tyto společnosti neměly uzavřené smlouvy se zdravotními pojišťovnami, a proto obchod musel probíhat přes společnost Ortopedické pomůcky, s. r. o., kde je stěžovatel zaměstnán na pozici ředitele, není však statutárním orgánem této společnosti. Zavádějící je i skutečnost, že stěžovatel si provize, které byly dohodnuty mezi ním (resp. společností Ortopedické pomůcky, s. r. o.) a společnostmi MADISOLA a Green Food nechal zasílat na svůj osobní účet, nikoliv na účet společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o., jejímž je stěžovatel zaměstnancem. Takto bylo stěžovateli na jeho soukromý účet postupně odsouzenými P. H., M. K. nebo na ně napojenými osobami vloženo více než 1,3 mil. korun. Nadto je nutné poukázat na výpověď svědka Rudolfa Půlpána, jednatele spol. Ortopedické pomůcky, s. r. o., který vypověděl, že o aktivitách stěžovatele nic nevěděl, a to přestože tyto aktivity byly prováděny nikoliv soukromě stěžovatelem, ale jménem společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o. Rovněž téměř všichni svědci vyvrátili tvrzení stěžovatele, že by se za situace, kdy subjekt mající uzavřené smlouvy se zdravotními pojišťovnami (spol. Ortopedické pomůcky, s. r. o.) a žádající po pojišťovnách proplacení poukazů se nijak nepodílel na výrobě ortopedických pomůcek a tyto ani nikdy neviděl, jednalo o obvyklý postup v oboru. Z provedeného dokazování nalézacím soudem rovněž vyplynulo, že tento postup by nebyl ani pro jednu ze zainteresovaných stran (tedy jak pro společnost Ortopedické pomůcky, s. r. o., tak pro společnosti MADISOLA a Green Food) nijak ekonomicky výhodný. Ze všech těchto nepřímých důkazů je možné dovozovat naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, za které byl stěžovatel uznán vinným.
20. Jak trestný čin podvodu, tak i trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, jsou trestnými činy úmyslnými, ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku však postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Stále platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Na druhou stranu však okolnosti subjektivní povahy lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Jak je výše popsáno, existence hned několika objektivních okolností, které se vzájemně doplňují a tvoří tak řetězec na sebe navazujících nepřímých důkazů tvoří dostatečný podklad pro závěry soudů o naplnění subjektivní stránky obou trestných činů a v tomto směru nemá Ústavní soud obecným soudům co vytknout.
21. Jako pravdivé nelze označit ani tvrzení stěžovatele, že v žádném z napadených rozhodnutí není popsána subjektivní stránka obou trestných činů. Jednak forma zavinění explicitně vyplývá přímo ze skutkových vět odsuzujícího rozsudku krajského soudu: "... podvodném vylákání peněž od zdravotních pojišťoven v úmyslu se na jejich úkor obohatit..." (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), "... Tyto převody pak obžalovaní prováděli přesto, že věděli, že společnosti MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o. žádné ortopedické a protetické pomůcky nevyrobily...." (skutek pod bodem 2/ výroku o vině), jednak je pak obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku na stranách 28-30.
22. Jestliže stěžovatel dále poukazuje na údajný logický rozpor ve výroku o vině, kdy jednou byl usvědčen ze spolupachatelství k trestnému činu podvodu a podruhé byl označen za člena organizované skupiny ve vztahu ke spáchanému činu legalizace výnosů z trestné činnosti, je třeba upozornit na stěžovatelovo neporozumění výroku o vině. Stěžovatel totiž sice opakovaně namítá, že soudy neprokázaly, že by úmyslně a společně jednal s druhým obviněným P. a že by tak byly naplněny obligatorní znaky spolupachatelství, avšak ono společné a úmyslné jednání se vztahuje k jednání stěžovatele a ve stejném trestním řízení již dříve odsouzeného H. Za organizovanou skupinu ve vztahu ke spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 tr. zákoníku je pak nutné považovat všechny odsouzené osoby v daném trestním řízení, nikoliv tedy pouze odsouzené stížnostní napadeným rozsudkem (tj. stěžovatele a M. P.), ale i již dříve pravomocně odsouzené P. H. a M. K.
23. Stejně tak není možné přistoupit na argumentaci, že v případě odsouzení za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 tr. zákoníku není možné pachatele z důvodu akcesority tohoto trestného činu postihnout i za trestný čin, který vedl k získání oněch výnosů, tj. i za v souběhu spáchaný trestný čin podvodu podle ustanovení §209 tr. zákoníku. Trestný čin, z něhož věc nebo jiná majetková hodnota pochází (v nyní posuzovaném případě trestný čin podvodu), je trestným činem hlavním (predikativním) a bez jeho existence se nelze dopustit praní špinavých peněz. Takto je nutné chápat onu akcesoritu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, nikoliv tak, jak ji prezentuje stěžovatel, že skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v sobě de facto obsahuje i trestný čin hlavní, a proto nemůže být pachatel legalizace výnosů z trestné činnosti uznán vinným i z onoho hlavního trestného činu. Je to právě naopak a v judikatuře se dokonce objevují názory, že bez pravomocného odsouzení za hlavní trestní čin není možné pachatele uznat vinným ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, §216).
24. Stěžovatelovou námitkou týkající se nesprávné právní kvalifikace skutků s ohledem na to, že soudy vycházely z toho, že stěžovatel svým jednáním způsobil škodu v hodnotě velkého rozsahu, se již zabýval Nejvyšší soud, přičemž Ústavní soud si dovoluje pro stručnost odkázat na jeho argumentaci, se kterou se plně ztotožňuje. Nejvyšší soud totiž správně uzavřel, že ona právní kvalifikace se vztahuje k jediné sumě peněz, která přesáhla limitní hranici 5 mil. korun, tedy hranici, od níž je možné hovořit o škodě v hodnotě velkého rozsahu. Závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, na které stěžovatel ve své stížnosti odkazuje, zde nemohou být aplikovány. Jakkoliv tedy platí, že judikatura neumožňuje sčítání jednotlivých majetkových hodnot nebo hodnot jednotlivých věcí, o takový případ se v posuzované věci nejedná.
25. Rovněž neobstojí ani námitka, v níž stěžovatel s ohledem na probíhající občanskoprávní řízení, na které byla odkázána VZP k prokázání zbylého nároku na náhradu škody, a ve kterém poškozená VZP opakovaně upravuje výši vzniklé škody, zpochybňuje celkovou výši způsobené škody svým protiprávním jednáním a tím tedy i právní kvalifikaci skutku. Krajský soud v rámci adhezního řízení rozhodl právě jen o té části uplatněného nároku VZP, o které nebyly na základě důkazní situace žádné pochybnosti. Se zbytkem svého nároku byla VZP odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a právě v tomto řízení je nyní specifikována výše tohoto "zbytkového" nároku. Z tohoto postupu a ani z postupu poškozené VZP, která v soukromoprávním řízení upravila výši vzniklé škody, nelze dovozovat, že závěry trestních soudů ohledně výše způsobené škody jsou snad nesprávné, neboť trestní soudy rozhodovaly toliko o té části vzneseného nároku, o jehož výši neměly pochybnosti a kterému odpovídaly poškozenou pojišťovnou předložené listiny. Ostatně tyto předložené listiny, ve kterých byla vyčíslena výše způsobené škody, stěžovatel v rámci trestního řízení nijak nezpochybňoval.
26. Ke vznesené námitce ohledně porušení pravidla in dubio pro reo je nutné předně konstatovat, že toto pravidlo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
27. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
28. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů zejména krajským soudem, tvrdí stěžovatel. Naopak, krajský soud ve svém odsuzujícím rozsudku přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k učiněným skutkovým a právním závěrům, které se lišily od závěrů, k nimž dospěl, když o věci meritorně rozhodoval poprvé. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem, což ve svých rozhodnutích následně potvrdily i vrchní a Nejvyšší soud.
29. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu