ECLI:CZ:US:2018:2.US.3770.17.1
sp. zn. II. ÚS 3770/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 4, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 9. 2016, č. j. 22 Nc 34/2015-1083, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 481/2016-1739, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Plzeň - město ("okresní soud") a Krajského soudu v Plzni ("krajský soud"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů nezletilých Jiřího a Adama (jedná se o pseudonymy) jejichž otcem je Pavel S. (jedná se o pseudonym) a matkou právě stěžovatelka.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, okresní soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozhodl o úpravě výchovných poměrů a výživného k nezletilým dětem tak, že se pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče otce a stěžovatelku zavázal přispívat na výživu nezletilého Jiřího částkou 3.000,- Kč a na výživu nezletilého Adama částkou 2.500,- Kč měsíčně. Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy oba rodiče zrušili společnou domácnost koncem roku 2014, kdy se matka s dětmi odstěhovala ze společné domácnosti. Okresní soud dále zastavil řízení o nařízení ústavní výchovy a o náhradní rodinné péči vůči nezletilým a řízení o zákazu styku matky s nezletilými. Zamítl rovněž návrh na svěření nezletilých do péče třetí osoby, jímž měl být bratr stěžovatelky. Napadený rozsudek opravňuje matku stýkat se s nezletilým Jiřím a Adamem každé pondělí a každou středu od 16:00 do 17:00 hod. formou asistovaného styku prostřednictvím OSPOD v místě bydliště nezletilých. Pro úplnost je třeba uvést, že stěžovatelka podala trestní oznámení na otce nezletilých z důvodu možného sexuálního zneužívání dětí, které bylo uzavřeno odložením věci.
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž polemizovala se způsobem, jakým soud I. stupně rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, respektive o vyživovací povinnosti stěžovatelky k nim, přičemž se domáhala toho, aby naopak byly svěřeny do její výchovy. Předmětem přezkumu odvolacího soudu tak zůstalo rozhodnutí o tom, kterému z rodičů budou děti svěřeny do výchovy, o stanovení výživného a úpravě styku toho kterého z rodičů s nezletilými dětmi.
5. Krajský soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku o úpravě výchovy a ve výroku o stanovení výživného jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.''). Pouze ve výroku o výživném odvolací soud doplnil, že matka nemá na výživném k 31. 8. 2017 žádný dluh a ve výroku o styku matky s nezletilým Jiřím a nezletilým Adamem změnil rozsudek tak, že "matka je oprávněna stýkat se s nezletilým Jiřím a nezletilým Adamem každé pondělí od 16:00 hod. do 18:00 hod., vyjma 52. týdne v roce, v organizaci DOMUS s tím, že otec nezletilých dětí děti na toto místo přivede a po ukončení styku matky s nezletilými dětmi si je také na tomto místě převezme. Dále je matka oprávněna stýkat se s nezletilým Jiřím a nezletilým Adamem každou středu v roce od 16:00 hod. do 17:00 hod. Matka převezme nezletilé děti v místě bydliště otce, kam je také po ukončení styku odevzdá. Otec je povinen ve všech případech nezletilé chlapce ke styku řádně připravit." Odvolací soud dále ve svém odůvodnění uvedl, že ,,rozhodně nezpochybňuje pozitivní vztah matky k nezletilým dětem. Nelze však přehlédnout, že v současné době jsou děti po dobu jednoho roku ve výchově otce, u něhož prospívají, jak dokladují zprávy ze školy i ze školky. Je třeba přihlédnout i ke stabilitě výchovného prostředí, která je pro tyto děti vzhledem k tomu, čím si prošly, velmi důležitá.''
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, zejména ze znaleckého posudku z oboru klinické psychologie a z oboru sexuologie a psychiatrie, kterému se otec bez výhrad podrobil. Také vycházel ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví - odvětví klinická psychologie, z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie - sexuologie, z oboru klinické psychologie a konečně ze závěrů revizního znaleckého posudku z oboru dětské psychologie a psychoterapie se specializací na sexuální zneužívání dětí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se krajský soud ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o svěření nezletilých dětí do péče otce a odmítl odvolání stěžovatelky, kterým se domáhala svěření do své výlučné péče. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 2016, č. j. 99 Nc 3625/2016-5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2016, č. j. 18 Co 480/2016-1342, byly nezletilé děti Jiří a Adam na základě předběžného opatření zatímně předány do péče otce. Tím bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 2016. Znalkyně PhDr. Monika Kopárková v doplňku k reviznímu znaleckému posudku uvedla, že z hlediska interakce dětí s otcem lze konstatovat, že jejich umístění do zařízení pomohlo navázání kontaktu s otcem jako předpokladu možné korekce postojů k němu a zpevnění pozitivních změn ve vzájemných vztazích. Obě děti se chovaly k otci spontánně vstřícně, spontánně s ním komunikovaly a projevovaly o něho zájem. Znalkyně zdůraznila, že pokud by obě děti neměly s otcem pozitivní zkušenost na základě pozitivního vztahu z minulosti, nedošlo by u nich tak rychle ke vstřícnému přijetí otce.
7. Za dané situace tak krajský soud upřednostnil svěření obou dětí do výlučné péče jednoho z rodičů, přičemž dospěl k závěru, že mají být svěřeny do péče otce. Přestože krajský soud shledal i stěžovatelku výchovně způsobilou, otce preferoval především z toho důvodu, že s dětmi bydlí, je schopen pro děti plánovat a realizovat s nimi přiměřené aktivity, kontinuálně jeví zájem o to udržet s nimi a rozvíjet kontakt. ,,Ze zprávy 21. základní školy v Plzni ze dne 20. 7. 2017 vyplývá, že nezletilý Jiří je nyní v péči otce, který se o syna řádně stará, se školou je v úzkém kontaktu prostřednictvím třídní učitelky a pravidelných návštěv v době třídních schůzek či konzultačních hodin. Chlapec si ve škole vede velmi dobře, z výukových předmětů získal na vysvědčení za 3. ročník jedničky nebo dvojky, prospěl s vyznamenáním. Chování je bez problémů. Se svou třídou se zúčastnil pětidenní školy v přírodě. Do školy chodil Jiří rád, byl vždy upravený, čistý, vybaven potřebnými pomůckami, nosil svačiny a pití. Byl zapsán do školní družiny, kam pravidelně docházel na stravování a odpolední činnosti a aktivity. Otec družinu nebo další akce (sportovní, kulturní akce nad rámce školního vzdělávacího programu) řádně platil a syna si vždy včas vyzvedával dle domluvených termínů.''
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů, na jejichž základě bylo odmítnuto stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a rozhodnuto o jejich svěření do péče otce, nesouhlasí. Namítá, že soud I. stupně neuložil PhDr. Kopárkové, aby se vypořádala i se závěry znaleckého posudku vyhotoveného Mgr. Sumcovou. Mimo jiné, rozsudky obecných soudů dle stěžovatelky zasahují do jejích práv garantovaných čl. 32 odst. 4 Listiny. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy se při rozhodování o péči o děti nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní a uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních vyšly před obecným soudem najevo. Stěžovatelka předně upozorňuje na procesní vadu v řízení před soudem I. stupně, kdy tento soud při nařízení ústavní výchovy ustanovil opatrovníkem OSPOD a neurčil jiného opatrovníka, jak mu ukládá ustanovení §469 odst. 2 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatelka navíc odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), který zdůrazňuje, že je nutné vycházet z premisy, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče. ,,Špatné je pro dítě už to, že se mu rodiče rozešli. To dítě ve většině případů nechce ani jednoho rodiče ztratit. Proto by měla být střídavá péče první volbou, pokud tomu nic nebrání. Ale samozřejmě je nutné každý případ posuzovat individuálně.'' Při posuzování se proto musí zohlednit, zda jsou oba rodiče stejně způsobilí dítě vychovávat, zda mají o jeho výchovu zájem a zda jsou schopni zajistit jeho všestranný vývoj.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jejich střídavé výchovy a svěřily je do péče otce. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v řízení o jí podaném odvolání. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, která byla vymezena obecnými soudy a jejichž právní závěry zpochybňuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); či nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016,]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683).
12. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529); či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
13. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatelka při její citaci v ústavní stížnosti poněkud pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní okolnosti, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, jež s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a svěřily je do péče otce, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým dětem, příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro svěření do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladly důraz právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). V tomto směru je především významné, že obecné soudy konstatovaly negativní ovlivňování dětí proti otci ze strany stěžovatelky a jejích pokrevních příbuzných, přičemž znalkyně konstatovala akutně ohrožující stav dětí v případě jejich ponechání v péči matky bez možností kontaktu s otcem. Proto musely být děti předběžným opatřením odebrány z péče matky a byly umístěny do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a v této době došlo k pozitivnímu posunu ve vztahu dětí k jejich otci. Protože tedy dřívější stěžovatelčino výchovné působení vedlo k výraznému zhoršení vztahu dětí a otce, což narušilo jejich psychický vývoj a stěžovatelka stále nezískala jiný náhled na výchovu, dospěly obecné soudy ke shora popsanému závěru s tím, že výslovně připustily, že "v případě normalizace vztahů mezi členy rodiny nelze vyloučit ani skutečnost, že by děti mohly být svěřeny do střídavé výchovy (str. 25 rozsudku okresního soudu)." Jak dále konstatoval krajský soud, v současné době žijí děti po dobu jednoho roku ve výchově otce a tato výchova jim zjevně prospívá. Je proto třeba přihlédnout i ke stabilitě výchovného prostředí, která je pro děti vzhledem k tomu, čím si prošly, velmi důležitá. Proto obecné soudy svěření nezletilých dětí střídavé výchovy odmítly jako (zatím) nevhodné a v rozporu s jejich nejlepším zájmem, což také velmi podrobně a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily.
16. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich dostatečně respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé dětí do výlučné péče jejich otce, přičemž podrobně zdůvodnily (zejména okresní soud), proč u svěření nezletilých dětí do výlučné péče jednoho z rodičů upřednostnily otce před stěžovatelkou.
17. Ústavní soud považuje konečně za vhodné, byť pouze toliko ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ostatně plyne z napadeného rozsudku okresního soudu, změna úpravy o výchově dětí ve smyslu zavedení střídavé péče v daném případě rozhodně není vyloučena, přičemž krajský soud pozitivně hodnotil zklidnění celkové situace a okolnost, že se stěžovatelka pravidlům upraveného styku s dětmi podřizovala a respektovala je a že učinila konkrétní kroky zaměřené na zvládání její životní situace.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu