ECLI:CZ:US:2018:2.US.378.18.1
sp. zn. II. ÚS 378/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nárožného, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, AK se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 5 As 287/2017-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že vedl k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy.
2. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") správní žalobu ve věci jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce. Krajský soud ho osvobodil od soudního poplatku, ale neustanovil mu zástupce. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by plynulo omezení jeho způsobilosti hájit v řízení své zájmy. Daná věc nebyla po skutkové a právní stránce složitá. Stěžovatel přesně chápal podstatu sporu. Samotná povaha tohoto sporu proto měla zásadní relevanci. Stěžovatel se podle zákona o svobodném přístupu k informacím domáhal po Nejvyšším soudu (dále jen "žalovaný") poskytnutí kopie stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Tu mu ovšem již poskytlo ministerstvo spravedlnosti. Celý spor proto měl spíše akademickou povahu.
3. Stěžovatel podal proti výroku o neustanovení zástupce kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji však napadeným rozsudkem zamítl. V dané věci nebyla splněna podmínka nezbytné potřeby ustanovení zástupce k ochraně práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud zopakoval, že stěžovatel žalobu podal v době, kdy již fakticky disponoval požadovanou informací. Ta byla i zveřejněna. Stěžovatel tedy opravdu celý spor vedl v podstatě akademicky, což ani nezakrýval. Sám v žalobě uvedl, že cílem podané žaloby je změna rozhodovací praxe žalovaného, nikoli poskytnutí dotčené informace. Skutečnost, že požadovanou informací již disponuje, vyplývala i z podané kasační stížnosti. Ochrany veřejných subjektivních práv se nicméně může domáhat pouze ta osoba, která dotčení na svých právech konkrétně tvrdí. Argumentace stěžovatele, která směřuje k ochraně všech ostatních možných žadatelů o informace a kterou se tedy stěžovatel pasuje do role jakéhosi obecného žalobce a "ochránce" ostatních osob, proto byla nepřípadná. Ustanovení zástupce nebylo v jeho případě nezbytné. Nejvyšší správní soud také upřesnil, že v této věci nelze použít čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, jak stěžovatel namítal.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud opomenul ústavněprávní rozměr věci. Z odůvodnění jeho rozsudku plyne, že pokud by stěžovatel podal správní žalobu úmyslně vadně a se špatnou formální úrovní, zástupce by mu ustanoven byl. Ve výsledku mu nebylo vyhověno, protože byl upřímný. Stěžovatel také nesouhlasí s nemožností použít analogii s trestním řízením. Stejně tak nesouhlasí s paušálním odmítnutím přesahu vlastních zájmů stěžovatele. Jde-li o změnu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak nepochybně jde o důležitou věc veřejného zájmu. Množství novinářů, advokátů či angažovaných občanů je a bude odmítáním žádosti o informace poškozováno na svých právech. Právo na právní pomoc je přitom právem přímo aplikovatelným a je možno se jej přímo domáhat. Zákonná úprava jej nemůže vyloučit. Zcela mimo pozornost zůstalo namítané porušení rovnosti účastníků řízení (právně nevzdělaný občan proti předsedovi Nejvyššího soudu). Důsledky odepření právní pomoci v tomto konkrétním případě znamenají praktické vyloučení možnosti podat v meritu věci kasační stížnost.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v soudním řízení správním. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí žádostí o ustanovení zástupce. Jeho námitky však většinově směřují proti procesnímu postupu a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
8. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o ustanovování zástupců z řad advokátů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3665/17 ze dne 9. 1. 2018, bod 9), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů Nejvyššího správního soudu o důvodnosti uplatněné žádosti, ke kterým dospěl na základě zjištěných skutkových okolností. Případy, které se týkaly ustanovení zástupců a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3665/17, bod 10). Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Ta by musela spočívat buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by musela obsahovat odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. To se však v projednávané věci nestalo. Ústavní soud proto nemůže přehodnocovat závěry Nejvyššího správního soudu, že ustanovení zástupce nebylo nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele, jak stanoví §35 odst. 8 s. ř. s.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 aj.).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu