ECLI:CZ:US:2018:2.US.3783.17.1
sp. zn. II. ÚS 3783/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Kabešové, zastoupené Mgr. Alešem Chamrádem, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2017, č. j. 17 A 26/2017-87, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 7 As 314/2017-10, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a po odstranění vad splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se soudy nevypořádaly s namítanou podjatostí asistentky soudce Mgr. D. Menclové.
2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl o tom, že asistentka soudce Mgr. D. Menclová není vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci žaloby podané stěžovatelkou proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje ze dne 31. 1. 2017, č. j. DSH/14530/16. Tato žaloba se týkala uložení pokuty stěžovatelce ve výši 4.000 Kč a povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč za spáchání dopravního přestupku. Stěžovatelka tvrdila, že jmenovaná asistentka by byla podjatá, pakliže by byla v příbuzenském vztahu k J. Menclové, která se podílela na rozhodování správního orgánu I. stupně. Krajský soud však uzavřel, že Mgr. Menclová dle svého vyjádření není v žádném vztahu k J. Menclové, takže nejsou dány žádné skutečnosti, jež by zakládaly důvod k pochybnostem o její podjatosti. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost s poukazem na ustanovení §104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), jelikož se jedná o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, přičemž stěžovatelka může případně námitku podjatosti uplatnit v kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze v rekapitulaci předchozího řízení a veškerá ústavněprávní argumentace (body 21 a 22) se omezuje na citaci některých ustanovení zákonů a na vyjádření nesouhlasu s tím, že se soudy s vznesenou námitkou podjatosti dostatečně nevypořádaly.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění provedených soudy v konkrétních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu, tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Takové zásahy či pochybení správních soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Především je třeba uvést, že meritum věci se týká soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku, kdy byla stěžovatelce uložena pokuta v bagatelní výši. Již samotná tato okolnost značně limituje šíři a hloubku přezkumu, který Ústavní soud v těchto případech provádí. Navíc, jak se podává již ze shora uvedeného, stěžovatelka nenabízí prakticky vůbec žádnou ústavněprávní argumentaci, která by mohla vést ke zpochybnění ústavní konformity napadených rozhodnutí. Pokud proto v daném případě krajský soud konstatoval, že jmenovaná asistentka v rozhodované věci není podjatá, jelikož žádná okolnost nesvědčí o opaku (resp. nezpochybňuje ji), nemá Ústavní soud na tomto učiněném závěru nic podstatného, co by mohl z ústavněprávního hlediska jakkoliv relativizovat. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka dovozuje tvrzenou podjatost jmenované asistentky výhradně ze shody příjmení dvou osob (které považuje za "vzácné"), což však neznamená žádnou skutečnou indicii, jež by byla sama o sobě způsobilá jakkoliv zpochybnit závěr krajského soudu. Rovněž závěr Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za plně akceptovatelný a zcela souladný s citovanou zákonnou úpravou. Z ústavněprávního hlediska je pak podstatné, že stěžovatelce i nadále zůstává možnost zpochybnit meritorní rozhodnutí krajského soudu z důvodu předmětné podjatosti. Je nicméně vhodné dodat, že k účinnému zpochybnění nepodjatosti je třeba uvádět přesvědčivější tvrzení než pouhou shodu příjmení.
6. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu