ECLI:CZ:US:2018:2.US.3824.17.1
sp. zn. II. ÚS 3824/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HOT - ENERGY s.r.o., se sídlem Lorišova 431/4, Ostrava - Kunčičky, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. 27 Cdo 3082/2017-229, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 198/2016-198 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2016, č. j. 42 Cm 100/2015-136, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2016, č. j. 42 Cm 100/2015-147, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky lze k věci uvést, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zčásti vyhověl žalobě stěžovatelky a zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení v tam definované výši (výrok I), když ve zbytku požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II a výrok doplňujícího rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné uvedl, že žalovaný způsobil právní předchůdkyni stěžovatelky svým jednáním škodu, stěžovatelka tedy měla za žalovaným pravomocně přiznanou pohledávku ve výši celkem 1.348.808 Kč (skládající se z částky 1.149.808 Kč a z částky 199.000 Kč), a to z titulu náhrady škody, kterou stěžovatelce žalovaný způsobil jako jednatel, který nepostupoval s péčí řádného hospodáře. Krajský soud na základě takto zjištěného stavu uzavřel, že v případě žalobního návrhu na zaplacení první části úroku z prodlení z částky 1.149.808 Kč začala promlčecí doba běžet již dne 4. 2. 2010, a proto ke dni podání žaloby dne 13. 3. 2015 bylo toto právo promlčeno. Pokud se týká druhé části úroků z prodlení z částky 199.000 Kč, pak podle názoru soudu promlčecí doba začala běžet dne 23. 12. 2011 a ke dni podání žaloby v projednávané věci ještě neskončila. Z těchto důvodů soud prvního stupně vyhověl žalobě pouze co do úroku z prodlení z částky 199.000 Kč od 23. 12. 2011 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl.
3. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolání stěžovatelky do výroku I prvostupňového rozsudku pro zpětvzetí zastavil (výrok I), jinak rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán proto pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelka - bez hlubší ústavněprávní argumentace - ve své podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v předchozím řízení již dostatečně vypořádaly. Proto Ústavní soud na jejich rozhodnutí pro stručnost přiměřeně odkazuje. Rozlišování důsledků promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení je přitom i podle Ústavního soudu logické, neboť u úroku z prodlení jde pouze o příslušenství pohledávky (právo na její zaplacení vzniká na počátku prodlení s placením jistiny) a mění se toliko výše příslušenství, kdežto u smluvní pokuty - jako samostatného závazku - nárok na její zaplacení zaniká po jednotlivých dnech a takto se také promlčuje (nikoliv tedy jako úroky z prodlení, u nichž se promlčí "celý nárok na úroky z prodlení" - srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu z 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012).
7. Právě citované usnesení, na něž odkázal již v ústavní stížností napadeném rozsudku krajský soud, přitom zjevně jako v případě stěžovatelky vycházelo ze situace, kdy jistina žalobci byla přiznána pravomocným soudním rozhodnutím, a tedy ani zde neplatilo, že by se jistina promlčela a žalobce se tak hojil na "nepromlčitelných úrocích" (srov. k tomu nepřímý náznak opačné argumentaci stěžovatelky na straně 7 ústavní stížnosti). Podstata problému stěžovatelky přitom podle Ústavního soudu spočívá právě v tom, že jistina a úroky z prodlení byly žalovány samostatně (v jinou dobu). Žalovala-li by přitom stěžovatelka nárok na zaplacení jistiny i jejího příslušenství společně, k jí popisované situaci by patrně vůbec nemuselo dojít.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce přiznána jen část požadovaného plnění, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu