ECLI:CZ:US:2018:2.US.3827.17.1
sp. zn. II. ÚS 3827/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky RUCHI s. r. o. se sídlem Staré náměstí 26/27, Brno, zastoupené Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sochorova 3221/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015 č. j. 70 Co 197/2015-93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 26 Cdo 2980/2016-145 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle č. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá, že v řízení před odvolacím soudem nebyly provedeny důkazy - výslechy navrhovaných svědků, resp. soud nezdůvodnil jejich neprovedení. Obecné soudy se podle stěžovatelky též dostatečně nezabývaly všemi námitkami, které průběhu řízení uplatňovala (zejména stran způsobilosti předmětu nájmu či smluvní pokuty).
2. Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil v rozsahu výroku I. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2015 č. j. 31 C 115/2013-72, tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit společnosti ISB Brno, spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně") částku 411 400 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení od 1. 6. 2013 do zaplacení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran neplatnosti nájemní smlouvy sjednané mezi žalobkyní a stěžovatelkou. Konstatoval, že nájemní smlouva ze dne 12. 12. 2012 byla shledána platnou. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 254/09 a uvedl, že smluvní strany si musí být vědomy své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemohou smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle vlastní vůle. Soud se též zabýval určitostí nájemní smlouvy (zejména účelu nájmu nebytových prostor) a ani v tomto ohledu pochybení na straně žalobkyně neshledal. Žalobkyni přisvědčil v tom, že stěžovatelka byla se stavem pronajímaných nebytových prostor seznámena a v takovém stavu je přijala. Skutečnost, že je nevyužívala, jde k její tíži, nikoliv k tíži žalobkyně. Žalobkyně výpovědí nájemní smlouvy pouze využila svého práva, jelikož stěžovatelka nehradila řádně a včas sjednané nájemné. Dále se odvolací soud zabýval námitkou započtení, kterou vznesla stěžovatelka. Tuto námitku neshledal důvodnou, když podle soudu stěžovatelka v průběhu řízení netvrdila žádné skutečnosti, které by byly významné vzhledem ke vznesené námitce. Současně dodal, že nebylo ani zřejmé, zda je započítávaná pohledávka splatná, resp. vůči jaké pohledávce má směřovat, vzhledem k tomu, že její výše nedosahovala výše žalované částky.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Uvedl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož účel nájmu nebytových prostor, které byly předmětem nájemní smlouvy, byl vymezen dostatečně a nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a žalobkyní není z tohoto důvodu neplatná, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Na závěr pro úplnost dodal, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy. Jestliže odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně v otázce určitosti sjednaného účelu nájmu nebytových prostor, nemohlo být rozhodnutí soudu pro stěžovatelku překvapivé.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. Ústavní soud předně připomíná svůj přístup ke smluvním závazkovým vztahům, resp. interpretaci smluv z hlediska hmotněprávních vztahů účastníků řízení, jelikož základem sporu stěžovatelky a žalovaného je právě smluvní závazkový vztah a z něj vyplývající práva a povinnosti obou stran. Interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (viz například usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1886/13).
7. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují rovněž proti postupu obecných soudů, resp. primárně odvolacího soudu v průběhu řízení. Ústavní soud však žádné pochybení obecného soudu neshledal. Odvolací soud podal přiměřenou rekapitulaci průběhu řízení před soudem prvního stupně, po níž v rozhodnutí následuje poměrně rozsáhlá hodnotící část, v níž odvolací soud hojně cituje též judikaturu Ústavního soudu zabývající se otázkou platnosti smluv, jejich určitosti a obsahových náležitostí. Své rozhodnutí opřel o zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj dospěl k odlišnému právnímu závěru. Odvolací soud se neopomenul zabývat ani námitkou započtení vznesenou stěžovatelkou.
8. Tomuto postupu nelze z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je logické, srozumitelné, prosté zjevných excesů a znaků svévole. Rozhodnutí vychází z provedených důkazů, samotný proces byl veden v souladu s požadavkem zachování základních práv účastníků řízení. Uvedené je možné vztáhnout rovněž na rozhodnutí dovolacího soudu, a to i před jeho stručnost danou povahou rozhodnutí.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu