ECLI:CZ:US:2018:2.US.3833.17.1
sp. zn. II. ÚS 3833/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Cacha, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 33 Cdo 1888/2017-298 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 17 Co 526/2015-264, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími došlo i k porušení principu právní jistoty zakotvenému v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jehož součástí je předvídatelnost a transparentnost práva i postupu orgánu veřejné moci v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba o zaplacení 750 000 Kč s přísl. a krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Stěžovatel dne 17. 11. 2010 uzavřel s žalovanou č. 2 (Monika Nováková, autobazar) kupní smlouvu, na jejímž základě měl stěžovatel nabýt od žalovaného č. 1 (Josef Solnička, prodávající) do svého výlučného vlastnictví osobní automobil Volkswagen T5 Multivan (7H) Diesel, č. karoserie xxx, rok výroby 2008. Kupní cena byla stanovena na 750 000 Kč včetně DPH. Žalovaný č. 1 měl být údajný vlastník předmětného vozidla, ale vozidlo bylo stěžovateli zabaveno dne 15. 7. 2011 na území Slovinska, jelikož bylo vyhodnocené jako odcizené a posléze bylo vydáno přímo vlastníkovi pojišťovně VHV v Hannoveru.
4. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se stěžovatel věnuje jednotlivým pochybením obecných soudů, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Předně obecným soudům vytýkal, že nedostály své povinnosti náležitě se věcí meritorně zabývat a žalobu zamítly pro nedostatečnou pasivní legitimaci žalované č. 2, která prodávajícího zastupovala na základě plné moci v návaznosti na smlouvu o zprostředkování.
5. Stěžovatel polemizuje s výkladem obsahu kupní smlouvy, která byla shledána neplatnou dle §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") pro nemožnost plnění, což považuje za neúměrně nespravedlivé. Dle jeho názoru by tato interpretace de facto znamenala vyloučení práva na vrácení zaplacené kupní ceny, kterou prokazatelně uhradil žalované č. 2 (nejprve zaplatil 100 000 Kč v hotovosti a potom na bankovní účet zaplatil úvěrový subjekt 650 000 Kč). Soudy podaný výklad rozhodných právních norem považuje v rozporu s ústavním pořádkem i gramatickým výkladem, který je výrazem interpretační svévole (libovůle). Rozhodnutí považuje za mimořádně nespravedlivé a nezákonné. Právní posouzení daného případu, které prezentoval krajský soud, je do té míry nesprávné, respektive ústavně nekonformní, že jím došlo nepochybně k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, není mu zřejmé, proč by se měl žalovaný č. 1 bezdůvodně obohatit (nikdy s ním nejednal), když veškeré finanční prostředky skončily u žalované č. 2.
6. Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil, neboť výkladem krajského soudu a Nejvyššího soudu se mu zcela znemožňuje uplatnit svůj nárok na náhradu škody.
7. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 14/2012, který dále jen stručně rekapituluje, neboť stěžovateli je jeho obsah známý. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2015 č. j. 15 C 14/2012-187 uložil žalované č. 2 zaplatit stěžovateli částku 750 000 Kč s přísl. a nahradit náklady řízení z titulu bezdůvodného obohacení, neboť shledal kupní smlouvu neplatnou dle §37 odst. 2 obč. zák. Žalobu vůči žalovanému č. 1 zamítl, neboť byl v postavení komitenta, který uzavřel komisionářskou smlouvu s žalovanou č. 2, kterou pověřil k zařízení určité obchodní záležitosti.
8. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2016 č. j. 17 Co 526/2015-264 zamítl žalobu stěžovatele vůči žalované č. 2 ve věci samé pro nedostatek pasivní legitimace, neboť vystupovala jako zástupkyně žalovaného č. 1. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů i nákladech státu.
9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, které podal podle §237 o. s. ř., pro vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce pasivní legitimace žalované, odmítl dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud předesílá, že, ačkoli se stěžovatel snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny, setrvává povětšinou v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Tím, že v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
12. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v té části, ve které se ztotožnil s názorem okresního soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 11. 2010, jejímiž smluvními stranami (podle výsledku dokazování) byli jako prodávající žalovaný č. 1 a jako kupující stěžovatel (str. 5-7), z něhož zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. Kupní smlouva byla shledána neplatnou dle §37 odst. 2 obč. zák. pro nemožnost plnění. Vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy, není vozidlem, jehož VIN kód je uveden v kupní smlouvě i v jeho dokladech, a vozidlo vyrobené s uvedeným VIN kódem kupujícímu prodáno být nemohlo. V průběhu řízení žalovaný č. 1 zemřel, dědické řízení nebylo skončeno, a proto bylo pokračováno v odvolacím řízení pouze ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou č. 2. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná č. 2 vystupovala "jen" v postavení přímého zástupce na základě plné moci ze dne 27. 2. 2010, povinnost vydat si navzájem plnění z neplatné smlouvy tíží pouze smluvní strany neplatné kupní smlouvy dle §457 obč. zák. [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05 ze dne 4. 12. 2008, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Ústavní soud konstatuje, že v rozsudku krajského soudu, ve shodě s §157 o. s. ř., byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu proti žalované č. 2 vyhovět. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004, sp. zn. 33 Cdo 2323/2009 nebo ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 837/2013).
14. Nejvyšší soud se zabýval otázkou případného nároku stěžovatele (kupujícího) a uvedl v odůvodnění, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel krajský soud. Hodnocení důkazů soudem dle §132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. Poukazuje na dosavadní judikaturu ve vztahu k řešení otázky, zda činnost zprostředkovatele směřuje jen k nalezení potencionálního smluvního partnera pro zájemce a nikoli k samotnému uzavření smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 NS ČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015 sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3570/2015).
15. K tomu je třeba podotknout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí krajského soudu není podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se otázkou případného nároku kupujícího zabýval. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na platnou judikaturu a vyslovil závěr, že krajský soud plně respektoval judikaturní závěry a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů.
16. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu, [srov. např. nález ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47), usnesení ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 116/94 (U 7/3 SbNU 333), usnesení ze dne 10. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 573/01, usnesení ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383), usnesení ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. I. ÚS 319/03, usnesení ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 644/04, usnesení ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 86/06]. O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
17. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Krajský soud srozumitelně a jasně uvádí důvody, které ho k jeho závěru vedly. Argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
18. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud na závěry obecných soudů odkazuje a považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat.
19. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu