ECLI:CZ:US:2018:2.US.3837.17.1
sp. zn. II. ÚS 3837/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Malijovským, advokátem se sídlem Mírové nám. 233, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 28 T 20/2014, a proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 10. 2017, č. j. MSP-590/2017-OJD-SPZ/5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále též jen "ministerstvo") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného hlavou čtvrtou Ústavy a hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména v čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny. Dále má stěžovatel za to, že vniknutím cizí osoby do jeho obydlí mělo dojít k porušení jeho práva na ochranu obydlí dle čl. 12 Listiny a práva na život dle čl. 6 Listiny.
2. Shora označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let nepodmíněně. Vrchní soud v Olomouci zamítl stěžovatelem podané odvolání usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. 1 To 59/2015-763. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 7 Tdo 1552/2015-41.
3. Stěžovatel se poté svým opakovaným podáním Ministerstvu spravedlnosti domáhal podání stížnosti pro porušení zákona. Na základě podání stěžovatele tak byla věc přezkoumána Nejvyšším státním zastupitelstvím a odborem justičního dohledu Ministerstva spravedlnosti. Stěžovateli bylo následně doručeno rozhodnutí ze dne 23. 10. 2017, napadené nyní projednávanou ústavní stížností, dle kterého ministr spravedlnosti neshledal zákonné důvody k podání předmětné stížnosti a podnět proto odložil.
4. V dané věci Ústavní soud nejprve konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost podána zjevně opožděně. I pokud by totiž Ústavní soud (vycházeje z obsahu podaného návrhu a nikoliv jen jeho petitu) dovodil, že stěžovatel ve skutečnosti napadá všechna soudní rozhodnutí, jež byla vydána v jeho neprospěch (tzn. zejména shora citované usnesení Nejvyššího soudu), nelze přehlédnout, že usnesení Nejvyššího soudu - coby rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva přiznává - je datováno ke dni 2. 3. 2016, zatímco ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu teprve dne 8. 12. 2017, tzn. dávno po marném uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Uplatnění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrovi spravedlnosti totiž nelze považovat za procesní prostředek k ochraně práv, který stěžovatel musel vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (blíže viz níže) a od něhož teprve by proto bylo možno počítat běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti odsuzujícím soudním rozhodnutím. Tato část ústavní stížnosti, brojící proti odsuzujícím soudním rozhodnutím vydaným v této věci stěžovatele, je proto opožděná a Ústavní soud se jí proto nemohl vůbec věcně zabývat.
5. Ohledně té části ústavní stížnosti, jež brojí (slovy samotného stěžovatele - primárně) proti rozhodnutí ministerstva, tzn. proti "odložení opakovaného podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona", Ústavní soud uvádí, že procesními prostředky ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mohou být z povahy věci jen takové, které se nacházejí v procesní dispozici stěžovatele, což ovšem není případ stížnosti pro porušení zákona dle ustanovení §266 a násl. trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2295/17 ze dne 14. 11. 2017; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Z charakteristiky podnětu k podání této stížnosti totiž vyplývá, že tento procesní prostředek stěžovateli přímo nepřísluší a rozhodnutí o jeho odložení představuje spíše jen informaci pro subjekt oprávněný k podání stížnosti, že stížnost podána nebude (srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003). I po podání podnětu na porušení zákona tak závisí pouze na samotném ministru spravedlnosti, zda takovému podnětu vyhoví a podá k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona; ze žádného právního předpisu totiž na projednání takového podnětu nevyplývá stěžovateli nárok (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/14 ze dne 6. 5. 2014). Jinak řečeno, ministr spravedlnosti při postupu podle ustanovení §266 trestního řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda vykoná svoje oprávnění, a nepodání stížnosti pro porušení zákona proto ani není způsobilé zasáhnout stěžovatelova základní práva (viz také usnesení III. ÚS 3512/16 ze dne 8. 11. 2016). Tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
7. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro opožděnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu