ECLI:CZ:US:2018:2.US.3851.17.1
sp. zn. II. ÚS 3851/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Čížka, advokáta se sídlem Pražská 132/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 3522/2017-731, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byl porušen princip rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jím bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz libovůle zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že J. Šlechta se jako žalobce v řízení po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 139.796.323,12 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody a zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem, v němž žalobce měl postavení úpadce. Obvodní soud pro Prahu 2 ustanovil žalobci zástupcem právě stěžovatele. Svým usnesením ze dne 9. 8. 2016, č. j. 18 C 213/2004-632, pak rozhodl, že stěžovateli jako ustanovenému zástupci přizná odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 56.012 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2017, č. j. 35 Co 62/2017-668, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli na náhradě za zastupování žalobce přiznal částku 80.731,20 Kč.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud předně poznamenal, že v dané věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014. V citovaném usnesení přitom zohlednil mimo jiné relevantní judikaturu Ústavního soudu. Obvodní i městský soud pak závěry obsažené v citovaném usnesení v navazujícím řízení zcela akceptovaly a Nejvyšší soud nemá důvod, proč se od svých vlastních závěrů odchylovat.
4. Podstata ústavní stížnosti spočívá - zjednodušeně řečeno - ve stěžovatelově nesouhlasu s tím, že by se sazba jeho mimosoudní odměny neměla odvíjet od žalobcem požadované částky, ale měla by být určena podle §9 advokátního tarifu na částku 50.000 Kč, tedy podle ustanovení používaného v situaci, kdy hodnotu žalobcem požadovaného práva na zadostiučinění nelze jednoznačně vyjádřit v penězích.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Uvedená zdrženlivost Ústavního soudu platí o to více při posuzování ústavnosti rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto otázkou ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)].
8. K vlastní stížnostní argumentaci lze dodat, že stěžovatel jen opakuje námitky, s nimiž se dostatečně vypořádaly obecné soudy v rozhodnutích, jež nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu předcházela. Důsledně se přitom přidržovaly východisek plynoucích z nejnovější judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například obecnými soudy zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 879/14, které je navíc skutkovým okolnostem právě projednávaného případu velmi blízké]. To, že soud ustanoví účastníku řízení právního zástupce, ještě neumožňuje automaticky dovozovat, že tento bude se svým nárokem (zcela) úspěšný. Proto ani opačně nemůže platit stěžovatelova úvaha, že soud neměl žalobci ustanovovat právního zástupce, věděl-li, že mu jím žalovanou částku nepřizná.
9. Rovněž tvrzení stěžovatele, že nevyšel-li soud při určení stěžovatelovy odměny z tarifní hodnoty odpovídající žalobou požadovanému plnění, ohrozil stěžovatelovo pojištění odpovědnosti advokáta za eventuální škodu způsobenou při výkonu advokacie, není z ústavního hlediska samo o sobě opodstatněné. Zde Ústavní soud připomíná, že stěžovatel jako advokát musí České advokátní komoře doložit uzavření pojištění odpovědnosti za jím eventuálně způsobenou škodu. Děje se tak přitom vždy nikoliv zpětně, ale pro období budoucí. Nedostál-li by stěžovatel své povinnosti být pojištěný za eventuální škodu jím způsobenou, nemohl by jako advokát v České republice působit. Výši stěžovatelova pojištění jako advokáta tak nelze bez dalšího odvozovat od konkrétních případů, jež bude jako advokát v budoucím období zpracovávat. Nad rámec toho stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečně vysvětluje, proč jemu přiznaná odměna dosahující ve svém důsledku 480 Kč za hodinu je do té míry nepřiměřeně nízká.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je z ústavního hlediska zcela akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu