ECLI:CZ:US:2018:2.US.3853.17.1
sp. zn. II. ÚS 3853/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GÜHRING, s. r. o., sídlem Na Perkách 608, Líně, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 21 Cdo 2087/2017-401, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 56 Co 290/2016-375 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. dubna 2016 č. j. 8 C 185/2010-334, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a 1) Zdeňky Schejbalové a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Templová 747/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") v řízení o odškodnění nemoci z povolání rozsudkem ze dne 14. 4. 2016 č. j. 8 C 185/2010-334 poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 9. 2013 č. j. 8 C 185/2010-221, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 5. 2014 č. j. 56 Co 550/2013-268, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 1/2015-303, vyhověl z podstatné části žalobě podané první vedlejší účastnicí řízení (žalobkyní) a stěžovatelce (žalované) uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici řízení částku ve výši 174 889 Kč s příslušenstvím (I. výrok). Co do částky 6 458 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit první vedlejší účastnici řízení na nákladech řízení částku ve výši 143 136 Kč. Žalovaná částka představovala náhradu za ztrátu na výdělku první vedlejší účastnice řízení po skončení její pracovní neschopnosti v důsledku diagnostikované nemoci z povolání. Soudy v intencích závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí ze dne 26. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1/2015-303, v němž Nejvyšší soud považoval za významné vyřešení právní otázky, "jak se stanoví pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity průměrný výdělek před vznikem škody tehdy, došlo-li ke ztrátě na výdělku až poté, co pracovní poměr poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, skončil z jiných důvodů než pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání", dospěly (obdobně jako ve svých předchozích rozhodnutích) k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti stěžovatelky za škodu (podle §366 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015) a současně nárok první vedlejší účastnice řízení není v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 11. 2016 č. j. 56 Co 290/2016-375 rozhodnutí okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil. Změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení před okresním soudem a nově rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 2087/2017-401 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek krajského soudu vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 26. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1/2015-303 a je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. V otázce výše náhrady škody na výdělku poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002. V otázce zjišťování průměrného výdělku pak vycházel z právního názoru vyjádřeného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v části dovolání stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když zpochybňovala skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci krajským soudem rozhodující či nesouhlasila s tím, ke kterým důkazům krajský soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil a předestírala opačné skutkové závěry, na nichž budovala své vlastní a od krajského soudu odlišné právní posouzení věci. Zde Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jim předcházejících. Nejvyššímu soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí není seznatelné, jakým způsobem dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nesouhlasí ani s vyhodnocením části jejího dovolání jako vadného. Připouští, že se obsah dovolání dotýkal částečně skutkového stavu, ale jinak směřoval spíše proti právnímu hodnocení. Samotné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pokládá za natolik stručné, že v něm spatřuje porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 (N 60/81 SbNU 57) či nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251). Stěžovatelka dále namítá, že se soudy řádně nezabývaly její argumentací ohledně případné podjatosti soudní znalkyně a ohledně spoluodpovědnosti první vedlejší účastnice řízení, která nevyvíjela žádnou snahu o získání zaměstnání. Podle názoru stěžovatelky nemůže být ochrana poskytovaná zaměstnanci bezbřehá. Domnívá se, že u první vedlejší účastnice řízení lze dovodit zneužívání práva. Stěžovatelka konečně tvrdí, že názor vyslovený krajským soudem o možnosti první vedlejší účastnice řízení sehnat si odpovídající práci je v rozporu se závěrem vyplývajícím z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká přílišnou stručnost a z toho vyplývající nepřezkoumatelnost. Je pravdou, že odůvodnění tohoto rozhodnutí není příliš obsáhlé, ale tato skutečnost je dána především tím, že Nejvyšší soud se již jednou danou věcí zabýval a vše podstatné uvedl ve svém výše citovaném kasačním rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1/2015. Nyní se zaměřil již pouze na to, zda krajský soud rozhodl v souladu s jeho závazným právním názorem a zda se při stanovení výše náhrady škody neodchýlil od konstantní judikatury, přičemž v postupu krajského soudu žádnou nepřípustnou odchylku neshledal, pročež dovolání stěžovatelky posoudil jako nepřípustné. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by z byť stručného, nicméně výstižného a srozumitelného odůvodnění, nebyly seznatelné důvody nepřípustnosti dovolání.
9. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Je pravdou, že Ústavní soud připustil (např. v usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že právní úprava dovolacího řízení klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). V dané věci bylo dovolání zčásti odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s existující judikaturou, na kterou Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal, a zčásti bylo odmítnuto pro vady, neboť stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, když se soustředila na skutkové okolnosti, resp. na hodnocení důkazů.
10. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že její dovolání bylo zčásti odmítnuto pro vady, je třeba přitakat Nejvyššímu soudu, že argumentace obsažená v jejím dovolání se z nezanedbatelné části týkala právě skutkových zjištění (šlo zejména o výtky stěžovatelky ke znaleckému posudku, popř. k osobě ustanovené znalkyně, či k otázce spolupůsobení první vedlejší účastnice řízení na vzniku škody aj.), což ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti připouští. Ústavní soud si tuto skutečnost přitom ověřil i z příslušného spisu vyžádaného od okresního soudu. Nadto Ústavní soud podotýká, že např. otázce podjatosti znalkyně se soudy věnovaly a neshledaly důvody pro její vyloučení (§17 o. s. ř. ve spojení s §14 odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto pohledu nelze spatřovat v postupu soudů žádné pochybení.
11. Pro danou věc je podstatné, že soudy neměly pochybnost ani v tom, že první vedlejší účastnici škoda v podobě ztráty na výdělku vznikla, a to v důsledku nemoci z povolání, což bylo prokázáno znalecky, ani o existenci příčinné souvislosti. Otázka způsobu výpočtu výše náhrady pak byla vyřešena v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1/2015-303. Soudy se zabývaly současně i otázkou, zda první vedlejší účastnicí řízení uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy. Zpochybňuje-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti některý z předpokladů vzniku odpovědnosti, či se věnuje otázce případného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, jde z její strany o pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry vyslovenými obecnými soudy, k jejichž přezkumu není Ústavní soud oprávněn.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek
předseda senátu