ECLI:CZ:US:2018:2.US.3867.17.1
sp. zn. II. ÚS 3867/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SWISS FUNDS, a. s., sídlem Masarykovo náměstí 102/65, Jihlava, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský Vršek 25, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. října 2017 č. j. 11 C 208/2017-20, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a Kateřiny Staňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky 2 950 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představovala stěžovatelkou poskytnutý úvěr ve výši 1 000 Kč sjednaný s vedlejší účastnicí řízení prostřednictvím stěžovatelčiných internetových stránek a smluvní pokutu.
3. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2017 č. j. 11 C 208/2017-20 poté, co jím vydaný elektronický platební rozkaz ze dne 21. 7. 2017 č. j. EPR 118355/2017-5 byl z důvodu jeho nedoručení vedlejší účastnici řízení zrušen, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Konstatoval, že stěžovatelka neprokázala uzavření smlouvy o zápůjčce (pozn. správně má být zjevně, že neprokázala uzavření smlouvy o úvěru), když z předložených důkazů nebylo vůbec zřejmé, jakým způsobem stěžovatelka ověřila totožnost vedlejší účastnice řízení (z předložených důkazů vyplývá pouze, že podpis byl učiněn z určité IP adresy a podpisový kód byl zaslán na určité telefonní číslo). Rovněž nebylo prokázáno, zda vůbec k poskytnutí půjčky došlo, neboť bylo uvedeno pouze číslo účtu, na který částka odešla, aniž by z něčeho vyplynulo, že šlo o účet vedlejší účastnice řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Okresnímu soudu vytýká, že rozhodl-li nejprve elektronickým platebním rozkazem, musel stěžovatelkou předložená tvrzení a důkazy považovat za dostatečná k přijetí závěru o oprávněnosti žaloby. Pakliže okresní soud následně žalobu v celém rozsahu zamítl, aniž by vedlejší účastnice řízení učinila jakýkoliv procesní úkon, považuje stěžovatelka takový postup za excesivní. Vydáním elektronického platebního rozkazu "vyslal okresní soud jednoznačný signál", že žaloba obsahuje dostatečná žalobní tvrzení a je důvodná. V opačném případě měl stěžovatelku vyzvat k doplnění žalobních tvrzení a důkazních prostředků. Ze stěžovatelkou předložených smluv přitom vyplývá mechanismus jejich uzavírání s tím, že identifikace vedlejší účastnice řízení byla provedena. Rozhodnutí okresního soudu je nepředvídatelné a představuje natolik významné porušení práva na soudní ochranu, že je třeba stěžovatelce poskytnout ochranu.
III.
Argumentace účastníka řízení
5. Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu příslušný spis a vyjádření.
6. Okresní soud se poměrně podrobně vyjádřil k argumentaci obsažené v ústavní stížnosti. Zdůrazňuje, že předpokladem vydání platebního rozkazu je pouze to, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností tvrzených žalobcem [srov. §172 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nikoliv též to, zda toto právo vyplývá i z předložených důkazů. Soud před vydáním platebního rozkazu neprovádí dokazování a jeho vydání nikterak nepředjímá případné rozhodnutí ve věci samé. Důkazním břemenem je pak zatížen žalobce. Okresní soud dále uvádí, že skutková tvrzení stěžovatelky byla pro vydání elektronického platebního rozkazu dostatečná. Po jeho zrušení bylo nařízeno jednání, které sloužilo k definitivnímu zjištění, zda navržené důkazy prokazují uváděné skutečnosti a v případě, že by tomu tak nebylo, byla by stěžovatelka poučena. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka, ačkoliv byla řádně a včas předvolána, k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být o tomto poučena, a proto musí nést důsledky svého postupu. Nařízení jednání přitom znamená, že věc nelze dle názoru soudu rozhodnout pouze na základě písemných podání. Pro případ absence na jednání jsou účastníci řízení upozorněni na možnost eventuálních nepříznivých následků spojených s touto neúčastí.
7. Vyjádření okresního soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, ta však na něj ve stanovené lhůtě nereagovala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Úvodem Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 2 950 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
12. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že nejprve vyhověl jejímu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, ale následně po jeho zrušení žalobu zamítl. Ústavní soud se s námitkami stěžovatelky neztotožňuje a dává zapravdu argumentaci okresního soudu. Rozkazní řízení je zvláštní formou soudního řízení, v němž se nedokazuje ani neosvědčuje pravdivost žalobcem tvrzených skutkových okolností, přičemž soud jejich pravdivost ani nezkoumá, neboť nedisponuje žádným nástrojem, s jehož využitím by mohl pravdivost tvrzení prověřit. Soud pouze zjišťuje, zda existuje právní norma, o niž žalobce uplatněný nárok opírá, a zda skutkové okolnosti, jak jsou žalobcem vylíčeny, jeho tvrzené subjektivní právo skutečně zakládají.
13. V posuzované věci byly předpoklady pro vydání elektronického platebního rozkazu splněny (stěžovatelka uplatnila peněžitý nárok a její návrh obsahoval dostatečná tvrzení, která odpovídala uplatněnému nároku), a proto okresnímu soudu nic nebránilo v jeho vydání. Po jeho zrušení (z důvodu jeho nedoručení vedlejší účastnici řízení) bylo nařízeno ústní jednání, jehož se stěžovatelka mohla zúčastnit a případně svoje tvrzení a důkazní návrhy doplnit. Pakliže se jednání nezúčastnila, když se z něj omluvila, pak především z důvodu ekonomie nalézacího řízení, musí nést následky svého postupu v podobě neunesení důkazního břemene a zamítnutí žaloby.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu