ECLI:CZ:US:2018:2.US.3880.17.1
sp. zn. II. ÚS 3880/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Na Březině 310, Rozdrojovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2017 č. j. 37 Co 86/2017-318, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. prosince 2016 č. j. Nc 213/2015-206, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a M. N. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 288/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. Nc 213/2015-206 svěřil nezletilou Š. (dále jen "nezletilá") a nezletilého M. (dále jen "nezletilý") do péče vedlejší účastnice (dále také jen "matka") a stěžovateli uložil přispívat počínaje 1. 4. 2016 na výživu nezletilé částkou 2 500 Kč a na výživu nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně, splatnými k rukám matky vždy do 25. dne v měsíci předem. Okresní soud k návrhu opatrovníka svěřil nezletilé do péče matky, neboť měl za to, že to odpovídá zájmu nezletilých, když matka vykazuje o něco lepší předpoklady pro výchovu jak z důvodu osobnostních rysů, tak i z důvodu nutné identifikace nezletilé s budoucí ženskou rolí, a je také více přístupná dohodě o styku nezletilých s otcem. Naopak stěžovatel dle okresního soudu nezletilou výchovně nevhodným způsobem ovlivňuje. Okresní soud vzal rovněž v úvahu, že se stěžovatel dopustil vůči matce nezletilých chování, za které byl trestně stíhán.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 37 Co 86/2017-318 výrok I. rozsudku okresního soudu potvrdil, výrok II. rozsudku změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého částkou 3 000 Kč měsíčně. Krajský soud měl na základě provedeného dokazování za prokázané, že v mezidobí po rozhodnutí okresního soudu stěžovatel jednoznačně negativně nezletilou ovlivnil. Nezletilá sice své představy o další péči rodičů uvádí ve prospěch stěžovatele, ale dle názoru krajského soudu tak činí pod vlivem stěžovatele, aniž by fakticky měla vůči matce negativní vztah. Stěžovatel také znemožnil či na minimum omezil kontakt nezletilé s matkou. I poté, co v rámci odvolacího řízení bylo vydáno předběžné opatření upravující tento kontakt na dva víkendy v měsíci, se toto neuskutečnilo buď vůbec, nebo ve zkráceném rozsahu. Krajský soud přitom neuvěřil stěžovateli, že by se tak stalo na přání samotné nezletilé. Krajský soud je naopak přesvědčen, že jde o naučený postoj dle postoje stěžovatele, osobou matky a jejím chováním toto dáno být nemůže i proto, že s matkou měla nezletilá kontakt jen velmi omezený, zatímco se stěžovatelem každodenní. Stěžovatel navíc zcela bezdůvodně odmítal doporučení znalkyně i opatrovníka, aby nezletilá s ohledem na svůj stav podstoupila cílenou psychologickou intervenci, což dle krajského soudu rovněž svědčí o tom, že nehodlá respektovat jiný než vlastní názor, a snaží se pouze o to, aby nezletilá vyrůstala fakticky výlučně pod jeho vlivem. Pokud jde o stanovené výživné, krajský soud dovodil, že činí-li příjem stěžovatele dle daňového přiznání téměř 50 000 Kč měsíčně hrubého, pak lze počítat i v případě vyšších výdajů, než má zaměstnanec, s čistým příjmem 35 000 Kč měsíčně, z něhož je schopen na obě děti platit celkem 7 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodly o svěření nezletilé do péče matky v rozporu s jejím výslovným přáním, když v minulosti nezletilá opakovaně před opatrovníkem sdělovala, že ačkoliv se s matkou stýkat chce, rozhodně nesouhlasí se změnou sociálního prostředí a přeje si zůstat u stěžovatele, který je pro ni primární pečující osobou a nezletilá je v jeho péči spokojená. Nezletilé je v současné době více než 12 let, je tedy dostatečně rozumově a mravně vyspělá pro vyjádření svého názoru. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nezletilé nebyla dána možnost vlastní názor krajskému soudu sdělit, a to přesto, že o tuto možnost několikráte žádala. Krajský soud neprovedl ani stěžovatelem další navržené důkazy. Soudy dle stěžovatele rozhodly nejen v rozporu s přáním nezletilé, ale i v rozporu se závěrem znalkyně, když rozhodly o svěření nezletilé do péče matky bez stanovení jakéhokoliv přechodného režimu, který byl znalkyní doporučen. Takové rozhodnutí může dle stěžovatele zásadním způsobem zasáhnout do psychiky nezletilé, matka navíc může rozhodnout o změně školského zařízení, přitom i sám krajský soud výslovně doporučuje, aby nezletilá nadále navštěvovala stávající základní školu, aby měla kontakt s dosavadními kamarády. Nezletilá žije se stěžovatelem v rodinném domě v O., kde vyrůstala s oběma rodiči předtím, než matka opustila domácnost, má zde veškeré zázemí a sociální kontakty, navštěvuje tu základní školu a realizuje veškeré své volnočasové aktivity. V době rozhodování krajského soudu byla nezletilá v kontinuální péči stěžovatele již více než rok. Stěžovatel přitom nikdy nebránil styku nezletilé s matkou, který nezletilá vyhledávala dle svého uvážení a svých potřeb. Rozhodnutí soudu obou stupňů vystavilo nezletilou velkému psychickému nátlaku a stresu. Nezletilá s napadenými rozhodnutími nesouhlasí a odmítá změnit své výchovné prostředí a přejít do péče matky. Pokud jde o soudem stanovené výživné, rozhodnutí krajského soudu je dle stěžovatele zcela nepřezkoumatelné, když není zřejmé, na základě jakých konkrétních důkazů krajský soud k tomuto rozhodnutí dospěl. To platí i pro dluh na výživném, který stanovil krajský soud pouze stěžovateli ve vztahu k nezletilému, avšak nikoliv matce ve vztahu k nezletilé, která je od srpna 2016 v péči stěžovatele, jenž platil veškeré její výdaje, poskytoval jí místo k bydlení, stravu a veškeré potřebné věci. Matka za tuto dobu na potřeby nezletilé nijak nepřispěla. Stěžovatel taktéž namítá, že soudy svěřily nezletilou výlučně do péče matky a styk nezletilé s ním nijak nestanovily, přestože toto v řízení navrhoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími nebylo respektováno přání nezletilé, které bylo v době rozhodování krajského soudu 11 let, a která si přála být svěřena do péče stěžovatele a zůstat v místě svého dosavadního bydliště. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že jakkoli skutečně nezletilá takto svůj názor projevila, byly ve věci dány i jiné, níže uvedené skutečnosti, které toto její přání relativizují a odůvodňují závěr soudů, které i přes vytržení nezletilé z místa jejího dosavadního bydliště rozhodly o jejím svěření do péče matky.
10. Ústavní soud považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musejí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) či nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V nálezu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že "nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13) ... obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.)".
11. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy soudy dospěly k závěru, že opakovaně vyslovené přání nezletilé být svěřena do péče stěžovatele není v jejím nejlepším zájmu, a to především proto, že názory nezletilé považovaly za utvářené pod vlivem stěžovatele. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku v této souvislosti odkazuje na doplněk znaleckého posudku a zprávy opatrovníka, z nichž vyplývá, že v mezidobí po rozhodnutí okresního soudu stěžovatel jednoznačně negativně nezletilou ovlivnil. V doplnění znaleckého posudku se konkrétně uvádí, že stěžovatel své negativní postoje vůči matce nezletilých amputuje nezletilé, která je proklamuje jako své vlastní, objektivně je však nelze hodnotit jako autentické a nezletilou interiorizované.
12. S uvedeným souvisí další, pro stěžovatele přitěžující okolnost, a to, že fakticky znemožnil či na minimum omezil kontakt nezletilé s matkou. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že i poté, co v rámci odvolacího řízení bylo vydáno předběžné opatření upravující tento kontakt na dva víkendy v měsíci, se styk neuskutečnil buď vůbec, nebo ve zkráceném rozsahu. Krajský soud přitom neuvěřil tvrzení stěžovatele, že se tak stalo na přání nezletilé. Opět je nutno odkázat na doplnění znaleckého posudku, podle kterého se v důsledku cílené manipulace během roku 2015/2016 u nezletilé rozvinul syndrom zavrženého rodiče, tedy matky, odmítání matky je však především na úrovni proklamací, není nezletilou autonomně vytvořené.
13. V doplnění znaleckého posudku se podává, že oproti vyšetření před rokem je v důsledku těžkého dilematu, kterému je dlouhodobě vystavena, psychický stav nezletilé zhoršený, nelze vyloučit přetrvávající a nevratné psychické trauma v důsledku ztráty základní existenční jistoty. Proto je nezbytné s nezletilou do budoucna cíleně psychoterapeuticky pracovat, aby se mohla skutečně autonomně rozvíjet, emočně stabilizovat, emancipovat, individualizovat a socializovat. Z četných zpráv opatrovníka založených ve spise je zřejmé, že stěžovatel byl opakovaně vyzýván, aby bezodkladně zajistil pro nezletilou cílenou psychoterapii, stěžovatel však na rozdíl od matky nezletilé, která navázala spolupráci s organizací Spondea, nepovažoval znalkyní doporučovanou psychoterapeutickou intervenci za potřebnou.
14. Znalkyně ve znaleckém posudku také trvá na tom, že oba sourozenci by měli vyrůstat společně, a to v péči osobnostně zralejšího a výchovně kompetentnějšího rodiče, tj. matky. Rovněž tento závěr znaleckého posudku byl napadenými rozsudky respektován.
15. Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci, kdy na jedné straně nezletilá ve svých jedenácti letech projevuje přání být svěřena do péče stěžovatele, a na druhé straně jsou objektivně dány okolnosti, z nichž je zřejmé, že by takové rozhodnutí bylo v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, je nutno považovat závěr soudu, který upřednostnil na základě řádně provedeného dokazování zájem nezletilé, za ústavně souladný. Pokud by naopak nezletilá v péči otce řádně prospívala, bylo by její přání pro soud významným a zásadním vodítkem pro rozhodnutí, jak se toho domáhá stěžovatel. Za situace, kdy je znalkyní psychický stav nezletilé označen za vážný, za poslední rok zhoršený a vyžadující psychoterapeutickou intervenci, se však stěžovatel, jehož výchovné praktiky a manipulace jsou znalkyní výslovně označeny za nevhodné až závadné, a který odmítá zajistit nezletilé odbornou péči, nemůže domáhat ochrany proti soudnímu rozhodnutí, kterým mu nebyla svěřena nezletilá v jejích jedenácti letech do péče jen na základě jejího přání.
16. Namítá-li stěžovatel, že nezletilé nebylo umožněno sdělit soudu osobně své stanovisko, Ústavní soud uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy krajský soud návrhu stěžovatele, aby sám soud provedl pohovor s nezletilou, nevyhověl s odůvodněním, že by mu nezletilá nepochybně sdělila stejné stanovisko, jako sdělila znalkyni i opatrovníku, to by ovšem nic nezměnilo na soudem učiněném závěru, že jde o postoj naučený, nikoliv její vlastní.
17. Ústavní soud stejně tak jako krajský soud považuje návrh stěžovatele na provedení výslechu nezletilé za rozporný s postojem stěžovatele, který namítal, že na nezletilou traumaticky působí, že byla nešetrně podrobena pohovorům a šetřením. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dříve konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Nevyslechnutí nezletilého soudem je i v souladu s §100 odst. 3 o. s. ř., podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Proto Ústavní soud neshledal pochybení krajského soudu ani v tom, že neprovedl výslech nezletilé způsobem, který by pro ni byl stresující, a který §100 odst. 3 o. s. ř. nevylučuje.
18. Obdobně pokud jde o námitku stěžovatele, že nezletilá má být vytržena ze svého dosavadního prostředí bez přechodného režimu, jak jej doporučovala znalkyně, lze uvést, že podle obsahu soudního spisu je to právě stěžovatel, kdo odmítal psychoterapeutické intervence mezi nezletilou a matkou, případně termín objednání do odborného poradenského zařízení za účelem zajištění psychoterapeutické pomoci pro nezletilou. Ze zpráv opatrovníka vyplývá, že stěžovatel za tímto účelem oproti svému tvrzení výchovnou poradkyni ani jiného odborného odborníka i přes několik urgencí nekontaktoval, a sdělil, že doporučovaná psychoterapeutická intervence mezi nezletilou a její matkou před radikální změnou výchovných podmínek není na pořadu dne.
19. K námitkám stěžovatele vztahujícím se k soudem stanovenému výživnému Ústavní soud konstatuje, že v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané metody pro výsledný kalkul částky. Obecně se při určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav [shromáždit důkazy podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává názor, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15).
20. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, a krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Krajský soud vzal přitom v úvahu zcela správně otázku daňového paušálu, jak se jí zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16, podle kterého pro určení výživného je podstatný skutečný příjem rodiče, který může být jiný než hospodářský výsledek vykázaný podnikatelem podle účetních a daňových předpisů, uplatnění výdajů tzv. daňovým paušálem nemusí odpovídat skutečným příjmům podnikatele, a nemůže proto být základem pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti povinného.
21. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ohledně výše výživného, aniž by doplnil dokazování, Ústavní soud připomíná, že podle §220 o. s. ř. krajský soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nejsou-li splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219 o. s. ř.) nebo zrušení (§219a o. s. ř.) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; nebo b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. V posuzované věci šlo o procesní situaci, kdy okresní soud rozhodl o výši výživného nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Krajský soud přitom výslovně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v odvolacím řízení stěžovatel změnu příjmů na své straně netvrdil ani neprokazoval. Postup krajského soudu je tedy zcela v souladu se zákonem a nelze mu ani z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Pokud jde o stěžovatelem namítané dlužné výživné, to nebylo stěžovateli vůči nezletilé určeno s odůvodněním, že byla v jeho faktické péči. Tato skutečnost však nezbavuje stěžovatele povinnosti platit stanovené výživné zpětně za nezletilého, který byl svěřen do péče matky. Jak byl stěžovatel krajským soudem upozorněn, dohoda o zápočtu částek výživného není dle §1988 odst. 2 občanského zákoníku možná.
22. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že krajský soud pochybil, pokud v napadeném rozsudku nestanovil rozsah styku stěžovatele s nezletilou. Z obsahu vyžádaného spisu, zejména ze závěrečného návrhu stěžovatele, na který odkazoval ve svém odvolání, nevyplývá, že by se úpravy styku domáhal a předložil návrh ohledně jeho konkrétního rozsahu. Nedohodne-li se stěžovatel s matkou nezletilé na rozsahu styku, je stěžovatel oprávněn obrátit se v budoucnu na soud s návrhem na úpravu styku, z úřední povinnosti soud o styku s nezletilými nerozhoduje.
23. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že napadené rozsudky okresního soudu i krajského soudu nevykazují prvky libovůle, neboť je z jejich odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při svém rozhodování soudy vycházely, a jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. V posuzované věci krajský soud přihlížel především k závěrům znaleckého posudku a jeho doplnění, při hodnocení těchto závěrů přitom postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Krajský soud vzal v úvahu i závěry znalkyně, která připustila, že soudem nařízená změna prostředí bude pro nezletilou po psychické stránce značně náročná, pokud by k ní však nedošlo, byly by následky v budoucnosti pro nezletilou ještě horší, v důsledku uvědomění si faktického odmítnutí matky. Ústavní soud proto apeluje na rodiče, aby nyní upřednostnili zájem svého dítěte před vlastními zájmy, respektovali napadená soudní rozhodnutí, projevili dobrou vůli a společně pracovali na tom, aby se situace nezletilé normalizovala. K tomu by nepochybně přispěla skutečnost, kdy by nezletilá pokračovala ve školní docházce do dosavadní základní školy, jak doporučovala znalkyně i krajský soud, aby nedošlo k zpřetrhání sociálních vazeb v místě jejího dosavadního bydliště.
24. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval
o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu