ECLI:CZ:US:2018:2.US.3885.18.1
sp. zn. II. ÚS 3885/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o návrhu stěžovatele Ing. Jaroslava Vylíčila, bez právního zastoupení, proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odbor ekonomický č. j. OE 50/2018, KUJI 81070/2018 OE a proti postupu Finančního odboru Městského úřadu v Pelhřimově, spočívajícím v nevytvoření návodu, jak postupovat při platbě poplatku za odpady, když se občan Pelhřimova přestěhuje, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí, jež tomuto rozhodnutí přechází, protože jím mělo být porušen zákon, a konstatování nezákonnosti v záhlaví popsaného postupu.
2. Stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina bylo "vydáno" 9. 11. 2018. Neuvádí, zda podal proti tomuto rozhodnutí či proti postupu Městského úřadu Pelhřimov, který označuje za nezákonný, správní žalobu. Dále uvádí, že uvedený problém již vyřešil, avšak je přesvědčen, že by měli být úředníci proškoleni, aby sami toto řešení prováděli. Stěžovatel rovněž sdělil, že si nemůže dovolit právníka k zastupování před Ústavním soudem a žádá, aby jej "neodpalovali pro nepříslušnost". Závěrem pak uvádí, že "požadavek na důkladné zpracování návodů k použití u zákonů by měl být imperativ všech rozhodnutí vrcholného právního orgánu, jakým Ústavní soud nepochybně je". Podle stěžovatele by měl být vytvořen mechanizmus doškolování úředníků.
3. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". V případě, že se stěžovatel domnívá, že napadené rozhodnutí krajského úřadu či postup městského úřadu jsou nezákonné, pak je před případným podáním ústavní stížnosti nezbytné proti němu podat správní žalobu (v případě jejího neúspěchu je pak třeba podat i kasační stížnost). Teprve po vyčerpání tohoto prostředku by byl Ústavní soud příslušný se věcí zabývat.
4. V případě, že by se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud uložil zpracování návodů na postup orgánů veřejné správy, pak na základě návrhu fyzické či právnické osoby nemá Ústavní soud jinou pravomoc, než pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech. Ústavní soud poukazuje na to, že mezi jeho pravomoci stanovené v Ústavě a zákoně o Ústavním soudu nepatří pravomoc vydávat takovéto pokyny, není totiž příslušný, aby ze své vlastní iniciativy cokoli ukládal orgánům veřejné správy. Tím by překročil své ústavně stanovené pravomoci.
5. Ústavní soud zvážil, zda má stěžovatele vyzvat k tomu, aby odstranil vady svého podání, a to zejména absenci povinného právního zastoupení, avšak dospěl k závěru, že takovýto postup by nemohl ve věci být přínosný. Stěžovatelem napadené rozhodnutí totiž není možno z výše uvedených důvodů napadnout ústavní stížností, neboť je proti němu ústavní stížnost nepřípustná. Na této skutečnosti by odstranění vad podání nemohlo ničeho změnit. Nad to sám stěžovatel možnost obstarat si advokáta vyloučil.
6. Ústavní soud vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí krajského úřadu rozhodnutím soudkyně zpravodajky jako nepřípustný odmítl. Ve vztahu k požadavku, aby uložil pokyn k zpracování návodů k použití zákonů, vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudkyní zpravodajkou návrh stěžovatele odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka