ECLI:CZ:US:2018:2.US.3907.17.1
sp. zn. II. ÚS 3907/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o návrhu stěžovatele V. P., ze dne 12. prosince 2017, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem, nazvaným "Žaloba na Českou republiku" a doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2017, s odkazem na porušení Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavních principů a trestních předpisů domáhá "přiznání finančního odškodnění za společenskou, morální, psychickou, fyzickou újmu, za 14 měsíců účelově protizákonného omezení na svobodě, zákeřné organizované jednání a zacházení, diskriminaci a za všechny další újmy způsobené účelovým organizovaným protiprávním jednáním státních složek a justicí, včetně marné snahy dosáhnout svých práv procesním postupem, a základních práv zakotvených v Listině práv a svobod (lidská práva jsou zaručena a jsou nepromlčitelná)". Dále stěžovatel požaduje "upřesnění a vysvětlení: 1) kdy, kde, jak, jakým způsobem jsem se sešel s jakými dosud nevyslechnutými svědky, kdo u toho byl přítomen, jaký prospěch jsem, jako nevinný, měl získat působením na koho. Hlavní důvod pro vzetí do vazby a zamítnutí požadavku na odškodnění za 14 měsíční vazbu jménem republiky, 2) rovné zacházení a rovnost před zákonem ve vztahu se spoluobžalovaným M., kdy za rozsáhlou trestnou činnost dostal podmínku. Proti tomu já se sešel s neznámými svědky a požadoval neznámý prospěch. Za to jsem byl 14 měsíců omezen na svobodě, za současné rozsáhlé lživé veřejné medializace s přisouzením skutků. Spáchaných speciálním recidivistou. 3) Okresní soud v Jihlavě - požaduji upřesnit výrok v zamítavých žádostech o propuštění z nezákonné vazby -"dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují, že se skutek stal". (Popsat všechny skutečnosti a jaký skutek se měl stát) - důvod opakované zamítavé žádosti o propuštění z vazby. 4) Od jihlavské Policie požaduji vyjmenovat všech osm nezletilých chlapců, které jsem podle jejich tvrzení v mediálních prostředcích zneužíval. 5) Od státního zástupce Salichova upřesnit ulice, ve kterých jsem měl lákat nezletilé chlapce do svého bytu, a tyto chlapce vyjmenovat. Popsat záminky, pod kterými jsem je měl lákat do svého bytu. 6) Od státní zástupkyně Smetanové požaduji prokázat adresy sklepů a kočárkáren, ve kterých jsem podle ní měl zneužívat nezletilé chlapce, upřesnit a prokázat místa v okolí Jihlavy, dále prokázat moje sexuální hrátky s nezletilci, kterých měl být přítomen skutečný pachatel, o jaké nezletilce se jednalo. Vysvětlit v čem je čtyřnásobný speciální recidivista méně nebezpečný. Odkazuji na přiložené reportáže v příloze. 7) od účastníků občanskoprávního řízení upřesnit prospěch, který jsem měl působením na nevyslechnuté svědky získat, a který byl důvodem zamítnutí požadavku na odškodnění."
2. Stěžovatel svůj návrh odůvodňuje přesvědčením, že se stal obětí organizovaného účelového zločinu státních složek v souvislosti s trestními věcmi vedenými proti jeho osobě u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 117/2004 a sp. zn. 13 T 339/2009 a dále v souvislosti s občanskoprávním řízením o jeho žalobě na odškodnění za trestní řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 339/2009.
3. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V projednávané věci nepřehlédl vadu návrhu spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť z údajů obsažených v ústavní stížnosti je zjevné, že jeho věcný přezkum je vyloučen.
4. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
5. Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z předmětného ustanovení vyplývá, že stížnostní návrh může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je v návaznosti na to oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
6. Pokud stěžovatel v návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, žádá odškodnění za trestní stíhání a za vazbu, přičemž požaduje od příslušných orgánů (Okresního soudu v Jihlavě, policejního orgánu, státních zástupců) a od účastníků občanskoprávního řízení, v němž neúspěšně žádal o přiznání zadostiučinění, konkrétní upřesnění a vysvětlení, pak Ústavní soud konstatuje, že takto vymezenou kompetencí nedisponuje. V oblasti ústavních stížností nemůže totiž vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
7. Stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání postupu příslušných státních orgánů, který byl zakončen vydáním soudních rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že jakkoliv zákon o Ústavním soudu umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], připadá tato možnost do úvahy pouze tehdy, jestliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tedy v nyní projednávaném případě stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci, pak bylo namístě se bránit ústavní stížností, podanou proti vydaným rozhodnutím (samozřejmě za podmínky, že by byla podána včas a splňovala by i ostatní podmínky řízení). Ochrana základních práv totiž musí být účinná, což by logicky neplatilo, když by Ústavní soud třeba i vyhověl stížnostnímu návrhu na konstatování porušení těchto práv v konkrétním řízení, avšak bez možnosti zrušit rozhodnutí, které teprve by bylo způsobilé zasáhnout právní postavení stěžovatele. Navíc, i v případě ústavní stížnosti podané proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci platí subjektivní lhůta dvou měsíců k podání takové ústavní stížnosti (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), která však v nyní projednávané věci zjevně dodržena nebyla, neboť k zásahům mělo docházet před či v souvislosti s vydáním vazebních a meritorních rozhodnutí v jeho trestní věci.
8. Pokud se týká rozhodnutí, kterými nebyla stěžovateli přiznána požadovaná náhrada škody ani zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody a trestním stíháním (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 69 Co 398/2013-95, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 827/2014-124), tato rozhodnutí stěžovatel sice ústavní stížností napadl, ovšem neúspěšně, neboť usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 98/16 byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Již v tomto usnesení Ústavní soud připomněl, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí o vzetí do vazby ani jiná rozhodnutí vydaná v trestním řízení proti stěžovateli, neboť ta byla možno napadnout po vyčerpání přípustných opravných prostředků samostatnou ústavní stížností.
9. Za dané situace nelze než uzavřít, že Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá finančního odškodnění za nezákonnou vazbu a za újmu způsobenou trestním stíháním, a v souvislosti s tím požaduje konkrétní upřesnění a vysvětlení. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj