ECLI:CZ:US:2018:2.US.3932.17.1
sp. zn. II. ÚS 3932/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Otakara Tylše, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem se sídlem Jablonského 640/2, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Co 614/2016-73, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla podána ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 34 C 1113/2002-47, zamítl žalobu B. Radosty proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 48.961,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval totiž, že odpovědnost rozhodce za postup v rozhodčím řízení lze shledat jen při naplnění předpokladů obecné občanskoprávní odpovědnosti a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). V řízení bylo sice prokázáno, že v souvislosti s vydaným rozhodčím nálezem, který vydal stěžovatel a který byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 2. 2012, č. j. 21 C 76/2010-36 podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, z majetkové sféry žalobce ubyla částka 48.961,40 Kč, soud však tuto škodu vzniklou žalobci nepřiznal z důvodu, že stěžovatele jako rozhodce nelze sankcionovat za jeho právní názor s výjimkou případů, kdy by takovým rozhodnutím spáchal trestný čin, což se ale v daném případě nestalo. Rozhodce toliko nesprávně hodnotil lhůtu ve smyslu §15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, kdy podle citovaného ustanovení platí, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé.
3. K odvolání žalobce ovšem krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatele zavázal zaplatit žalobci částku 48.961,40 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud - na rozdíl od prvostupňového soudu - odpovědnost stěžovatele za škodu způsobenou žalobci dovodil. Stěžovatel totiž vedl rozhodčí řízení, jež dokonce skončilo vydáním rozhodčího nálezu přesto, že stěžovatel nebyl oprávněn o majetkovém sporu vůbec rozhodnout, čímž se jednoznačně dopustil protiprávního jednání. Toto protiprávní jednání stěžovatele jako rozhodce poté bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel jako rozhodce neměl totiž pravomoc o uplatněné rozhodčí žalobě rozhodovat, neboť obsahem spisu byla pouze kupní smlouva, jejímž obsahem ale nebyla rozhodčí smlouva (doložka).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní stížnost - kromě obsáhlé rekapitulace - obsahuje v zásadě jen dvě zásadnější námitky. Stěžovatel jednak tvrdí, že Okresní soud v Chomutově svým původním rozsudkem nesprávně zrušil rozhodčí nález s odkazem na §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení (podle tohoto ustanovení platí, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje), ač jej měl zrušit podle písm. b) téhož §31 (odkazovaná část ustanovení §31 přitom praví, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem). Tento závěr má podle stěžovatele plynout i z usnesení Ústavního soudu [srov. k tomu usnesení sp. zn. IV. ÚS 1357/07 ze dne 11. 7. 2007 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2619/08 ze dne 18. 11. 2008] a z v těchto rozhodnutích Ústavního soudu odkazované literatury [konkrétně viz Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - Komentář, 1. vydání. C. H. Beck 2004, str. 237; shodně též Klein, B., Doleček, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s. 76]. Dále stěžovatel namítá, že žalobce nepodal proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově, kterým byl zrušen rozhodčí nález, žádný opravný prostředek, byť by byl s největší pravděpodobností v daném řízení úspěšný a mohl by se následně po protistraně v rámci rozhodčího řízení domáhat zaplacení požadované částky, o níž měl původně rozhodovat stěžovatel jako rozhodce.
7. Obě tyto námitky však podle Ústavního soudu nejsou v právě projednávaném případě důvodné. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že obě stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu mají povahu usnesení, jímž byly příslušné ústavní stížnosti odmítnuty a Ústavní soud se jimi věcně nezabýval (nejde tedy o nálezy, jak stěžovatel mylně tvrdí), pak ani tam uvedené závěry, opírající se o stěžovatelem citovanou komentářovou literaturu, v právě projednávané věci použít nelze. V obou případech, o nichž tehdy rozhodoval Ústavní soud, totiž existoval alespoň v nějaké formě návrh ujednání, z něhož mělo plynout, že spor má rozhodovat rozhodce. V právě projednávaném případě však žádná rozhodčí doložka, ani obdobné právní jednání, neexistovala (jak ostatně výslovně poznamenává krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku). Proto nelze uvažovat ani o neplatném nebo zdánlivém právním jednání, jež mělo pravomoc stěžovatele jako rozhodce k rozhodnutí sporu založit. Soudy tak postupovaly správně, když stěžovatelův rozhodčí nález nerušily z důvodů podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, neboť zde nebyla dána rozhodčí smlouva, již by bylo možno považovat za neplatnou nebo zdánlivou. Právě naznačený výklad přitom v kontextu dané věci nemůže být pro stěžovatele nikterak překvapivý - nejedná se tedy o žádnou změnu judikatury, byť to stěžovatel v ústavní stížnosti nepřímo naznačuje. Uvedené rozlišování mezi jednotlivými důvody vedoucími ke zrušení rozhodčího nálezu lze totiž vysledovat, např. již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006.
8. Za takové situace pak nemůže být relevantní ani stěžovatelem naznačená úvaha, že žalobce - byl-li by rozhodčí nález stěžovatele zrušen podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení - se mohl v návaznosti na §34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení domáhat projednání původního sporu, jenž měl posuzovat stěžovatel, před obecnými soudy a tím by ke škodě, kterou měl stěžovatel způsobit, nedošlo.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, v němž krajský soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanou částku jako náhradu škody, je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu