ECLI:CZ:US:2018:2.US.3949.17.1
sp. zn. II. ÚS 3949/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šimka, právně zastoupeného Mgr. Martinem Křížem, advokátem, AK se sídlem Senovážné náměstí 8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 č. j. 70 Co 404/2017-56 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2017 č. j. 14 C 164/2017-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vedlejší účastník se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 28 730,80 Kč. Stěžovatel v řízení popřel důvodnost nároku vedlejšího účastníka jako takového, uplatnil námitku promlčení a upozornil na ústní dohodu s žalobkyní z roku 2014, která neposkytla stěžovateli sjednanou a nutnou součinnost potřebnou k tomu, aby mohl svůj závazek splnit sjednaným způsobem. Rovněž žádal úhradu nákladů řízení dle §143 o. s. ř., když poukazoval na okolnosti zcela na straně žalobkyně. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět podáním ze dne 8. 9. 2017 s odůvodněním, že po podání žaloby stěžovatel uhradil částku 19 800 Kč, přičemž ve zbývající části se nejednalo o škodu způsobenou stěžovatelem, což bylo zjištěno dodatečně. Obvodní soud napadeným rozhodnutím řízení zastavil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost uhradit částku 5 745,86 Kč na náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II.).
3. Městský soud poté na základě odvolání stěžovatele do výroku o náhradě nákladů řízení usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 730,30 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obě napadená usnesení jsou mimořádně formalistická, odpírající mu spravedlnost, a že obecné soudy zjevně nesprávně interpretovaly procesní normy upravující rozhodování o nákladech řízení v případě jeho zastavení podle §146 odst. 2 o. s. ř.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily. Odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů jsou dostatečně srozumitelná, logická a s ohledem na řešenou problematiku i co do svého rozsahu postačující.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně tak musel odmítnou i blíže nespecifikovaný požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť tento postup zcela závisí na výsledků řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), v němž však nebyl stěžovatel úspěšný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu