ECLI:CZ:US:2018:2.US.3959.17.1
sp. zn. II. ÚS 3959/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 5746/2016-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 72 Co 136/2016-168, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 12 C 223/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Tělocvičná jednota Sokol Malá Strana ("žalobkyně") se žalobou domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí "budovy č. p. X1 na pozemku p. č. X2 v k. ú. Hradčany, obec Praha". Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné budovy. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako odvolací soud nyní napadeným rozsudkem citovaný rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Argumentace stěžovatele totiž není přiléhavá, a to zejména ve vztahu k ústavní stížností odkazované judikatuře soudů vyšších stupňů.
5. Obecné soudy se v právě projednávané věci shodly na závěru, že na stěžovatele - byť se tímto způsobem žalobě bránil - nepřešlo vlastnické právo ke shora specifikované budově podle ustanovení §1 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Podle tohoto ustanovení přitom platí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily (odst. 1). Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona (odst. 2).
6. Uvedený závěr (tzn., že na stěžovatele nepřešlo vlastnické právo) se přitom stěžovateli nepodařilo zpochybnit ani v ústavní stížnosti. Pro posouzení věci totiž není rozhodné, že Československý stát v roce 1949 přenechal shora citovaný pozemek do užívání Obci sokolské na základě nájemní smlouvy, a to pro sportovně-rekreační účely. Rozhodné naopak je, že žalobkyně (resp. její právní předchůdci) na pozemku se svolením orgánů tehdejší státní moci zbourala tam postavenou budovu (šatny) a svépomocí postavila budovu novou (jež je nyní předmětem sporu) s úmyslem mít ji pro sebe. Dovozuje-li tedy stěžovatel, že splňoval podmínku hospodaření ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, a to tak, že měl postavení pronajímatele, pak tento jeho závěr může platit ve vztahu k výše specifikovanému pozemku, avšak nikoliv k budově, o jejíž vlastnictví se vede spor. Žalobkyně přitom svoje vlastnické právo nenabyla derivativně, nýbrž originárně, a to výstavbou předmětné budovy.
7. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť nabourávají koncepci sportovního areálu, na němž sporná budova stojí, jako jednoho funkčního celku. V řízení totiž bylo naopak prokázáno, že žalobkyně (resp. její právní předchůdci) vybudovala celý funkční areál pro sebe a z vlastních zdrojů, zatímco stěžovatel má vztah (pouze) k pozemku tohoto areálu. Za této situace - a s ohledem na smysl a účel zákona č. 172/1991 Sb. - soudy postupovaly uvážlivě, nebyla-li pro ně určující otázka, zda v areálu stojící tenisové kurty jsou nebo nejsou samostatnou věcí v právním slova smyslu a měly by být součástí pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatele [to Ústavní soud uvádí potud, pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://www.nsoud.cz/].
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu