ECLI:CZ:US:2018:2.US.3961.17.1
sp. zn. II. ÚS 3961/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Ing. Markem Jochem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017 č. j. 15 Co 369/2017-695, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2017 č. j. 0 P 699/2014-623, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2017 č. j. 0 P 699/2014-656, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále v článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 699/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 0 P 699/2014-623 byli dva nezletilí synové svěřeni do střídavé péče rodičů. Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že u obou rodičů jsou vytvořeny stejné podmínky pro to, aby se o děti mohli postarat. Z lékařských zpráv a taktéž ze zpráv školských zařízení, které nezletilí navštěvují, měl soud za prokázané, že všechny tyto instituce jsou informovány o tom, že děti jsou ve střídavé péči rodičů, přičemž rozdíly mezi zabezpečením dětí v týdnu, kdy jsou u jednoho či druhého z rodičů, zaznamenány nebyly. Nezletilí navštěvují zařízení v obvodu Prahy 4, vedlejší účastník (dále jen "otec") neprojevil úmysl přeřadit je do jiného zařízení. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že oba rodiče mají výchovné předpoklady pro to, aby se o děti mohli postarat, znalci označili jako optimální svěření nezletilých do střídavé péče rodičů. Obvodní soud dospěl k závěru, že po stránce zajištění péče o nezletilé i výchovných schopností rodičů je na místě nezletilé do střídavé péče rodičů svěřit, problematický se soudu jevil pouze konfliktní vztah mezi rodiči, na který poukazovali rovněž znalci, kteří ovšem shodně uvedli, že excesy narušující dohody přicházejí ze stran obou rodičů. Na druhé straně znalci upozornili, že konflikty mezi rodiči by nezletilí byli zasaženi i za situace, kdy by byli svěřeni do výlučné péče jednoho z rodičů. Znalci se jednoznačně vyslovili pro svěření dětí do střídavé péče se striktním nastavením pevných pravidel střídání péče včetně speciální úpravy pro období nejrůznějších prázdnin. K tomuto návrhu se připojil rovněž opatrovník. Obvodní soud proto nezletilé svěřil do střídavé péče rodičů s tím, že v každém lichém týdnu v roce budou v péči stěžovatelky a v každém sudém týdnu v roce v péči otce.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2017 č. j. 15 Co 369/2017-695 výrok I. rozsudku obvodního soudu potvrdil, když po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů splněny. Městský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se svěření dítěte do střídavé péče a apeloval na rodiče nezletilých, aby zvážili, zda jimi v řízení zaujímané postoje nezletilým spíše neškodí.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud i městský soud nedostatečně posoudily její argumenty odůvodňující nevhodnost střídavé péče v posuzované věci, zejména nezhodnotily negativní dopad úpravy styku na vývoj a psychiku nezletilých, nežádoucí výchovné prostředí u otce, a neschopnost rodičů vzájemně spolu komunikovat. Soudy nezjišťovaly názor nezletilých. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že obvodní soud sice vyslechl znalce, kteří odkazovali na písemné vyhotovení znaleckého posudku, avšak znalecký posudek soud k důkazu neprovedl, a přesto z něj vycházel. Městský soud pak pochybil, když nijak neshrnul závěry znaleckého posudku, nehodnotil jeho vnitřní konzistentnost a logičnost úvah a závěrů, pouze se ztotožnil se závěrem posudku o vhodnosti střídavé péče. Stěžovatelka upozorňuje, že odvolací soud v prvním odstavci odůvodnění rozsudku rekapituluje rozhodnutí ohledně úpravy poměrů jiných nezletilých dětí (E. a M.), dle stěžovatelky tak není zřejmé, zda jde o administrativní chybu, nebo soud do svých úvah mylně zahrnul jinou opatrovnickou věc. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že rodiče spolu na běžné úrovni komunikují, naopak otec vůči ní tvrdě vynucuje své názory a představy, a to jakýmikoliv prostředky (šikanózní žaloby a podání), a opakovaně na ni vyvíjí nátlak, aby ji donutil ke spolupráci v otázkách, v nichž se neztotožňují. Stěžovatelka konstatuje, že k nutnosti zohledňovat všechna relevantní kritéria projednávaného případu, tj. i schopnost komunikace rodičů, se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). Stěžovatelka uvádí, že je tím z rodičů, který i přes ztíženou komunikaci nehodlá bránit otci ve styku s nezletilými. Současně je stěžovatelka přesvědčena, že vytvořila pro nezletilé vhodné prostředí zabezpečující jejich zdravý vývoj, zatímco otec někdy nezletilé do školy či školky nepředává, a pravidelně se s nimi nepřipravuje. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je sice v současné době realizována střídavá péče, to však neznamená, že by si nezletilí na tento model zvykli, nebo že by jim vyhovoval. Naopak, nezletilí se před stěhováním k otci opakovaně vyjadřují tak, že k němu nechtějí, a že chtějí setrvat doma. Tyto skutečnosti však soudy nijak nezjišťovaly. Stěžovatelka nevylučuje, že v budoucnu bude střídavá péče pro syny vhodná. Za současné nemožnosti s otcem normálně komunikovat a také vzhledem k věku synů, však shledává praktikovanou střídavou péči za naprosto nevyhovující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry obvodního i krajského soudu jsou v napadených rozsudcích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy při rozhodování o střídavé péči nevzaly v úvahu veškeré podstatné skutečnosti, zejména špatnou komunikaci mezi rodiči, a nevypořádaly se řádně se závěry znaleckého posudku.
10. Z obsahu vyžádaného soudního spisu vyplývá, že obvodní soud i městský soud řádně zjistily skutkový stav a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlili, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu výchovy nezletilých podle návrhu stěžovatelky na svěření nezletilých do její výlučné péče. Není přínosné na tomto místě podrobně opakovat argumentaci obvodního soudu i městského soudu, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů řádně podložena provedeným dokazováním a judikaturou Ústavního soudu.
11. Soudy obou stupňů vycházely zejména ze závěrů znaleckého posudku, podle kterého se jako optimální uspořádání jeví střídavá péče rodičů o děti. Při jednání soudu dne 6. 2. 2017 znalci odkázali na písemné vyhotovení znaleckého posudku, kdy shodně konstatovali, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by cokoliv na jeho závěrech měnili, a střídavou péči rodičů tak, jak je nyní praktikována, i nadále označili za optimální výchovné uspořádání. Znalci shodně přednesli, že vztahy mezi rodiči jsou velmi konfliktní, navzájem dochází ke schválnostem a porušování dohod. Tyto schválnosti však přicházejí ze strany obou rodičů, v zásadě ovšem jsou schopni v důležitých věcech se dohodnout. Konfliktní vztah mezi rodiči by dle mínění znalců rozhodně nevyřešilo svěření nezletilých do péče jednoho z nich, byť i s rozšířeným stykem s druhým. Znalci doporučili pro případ, budou-li děti do střídavé péče rodičů svěřeny, stanovit striktně pevná pravidla střídání péče, a to způsobem, který vylučuje jakékoliv jiné výklady.
12. Závěry znaleckého posudku považuje Ústavní soud za zcela srozumitelné, a není zřejmé, v čem dle stěžovatelky soudy chybovaly, když údajně nehodnotily tento důkaz v souvislostech s dalším provedeným dokazováním. Namítá-li stěžovatelka, že znalecký posudek nebyl v řízení proveden, Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že znalecký posudek byl zaslán soudem k rukám zástupce stěžovatelky, který jej převzal dne 14. 9. 2014. Dne 4. 10. 2014 stěžovatelka sdělila soudu, že požaduje účast znalců u jednání. Stěžovatelka i její právní zástupce tedy byli nepochybně s obsahem znaleckého posudku seznámeni. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým obvodní soud provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního práva na spravedlivý proces vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska vymezení rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový případ však v posuzované věci shledán nebyl.
13. Oproti tvrzením stěžovatelky soudy neopominuly skutečnost, že komunikace mezi rodiči je problematická, vzaly však v úvahu závěry znalců, že konflikty rodičů by nezletilí byli zasaženi i za situace, kdy by byli svěřeni do výlučné péče jednoho z rodičů. Tuto skutečnost měl obvodní soud za zjištěnou i z provedeného dokazování. Městský soud taktéž přihlédl k tomu, že přinejmenším od února 2017 již střídavá péče fakticky probíhá. Na uvedeném nic nemění skutečnost uváděná stěžovatelkou v ústavní stížnosti, že konflikty mezi rodiči v současné době trvají, neboť pro přezkum Ústavního soudu je rozhodný stav k okamžiku napadeného rozhodnutí. To platí i pro námitku stěžovatelky, že rodinná dovolená v Chorvatské republice byla jiného charakteru, než jaký ji přisuzoval městský soud. Podstatný je závěr městského soudu, který z provedeného dokazování zjistil, že alespoň na elementární úrovni spolu rodiče komunikují, a neměl za prokázané tvrzení stěžovatelky, že komunikace mezi rodiči neprobíhá vůbec. Jak ostatně zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, rodiče praktikovali střídavou péči o nezletilé od počátku roku 2015 na základě mimosoudně uzavřené dohody. Jakkoli jsou po studiu spisu Ústavnímu soudu známy spojené potíže, s nimiž se rodiče museli po tuto dobu potýkat, je nepochybné, že byli schopni dohodnout se na základních věcech ohledně péče o nezletilé.
14. Naopak lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že městský soud nesprávně v prvním odstavci odůvodnění napadeného rozsudku popisuje jinou právní věc. Nicméně v odstavci druhém již soud rekapituluje závěry rozhodnutí obvodního soudu v posuzované věci, a z těchto závěrů, což je rozhodné, pak dále vychází. Zjevně tedy jde o administrativní chybu, která nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatelka.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti taktéž namítá, že nebyl soudem zjištěn názor nezletilých. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně judikuje, že považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je pak nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně Ústavní soud zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musejí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, učiní-li tak obecný soud prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého.
16. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že nelze a priori vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. V posuzované věci byli nezletilí v době rozhodování městského soudu ve věku čtyř a osmi let, městský soud proto nepochybil, když nepřistoupil k jejich výslechu. Ústavní soud již dříve konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilých byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckého posudku. Tento postup je i v souladu s §100 odst. 3 o. s. ř., podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
17. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého závěry znalců i opatrovníka.
18. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatelky, která nebyla v řízení úspěšná, nezbývá než konstatovat, že žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouholetý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Je tedy na rodičích, aby se snažili dosáhnout shody v alespoň v základních otázkách péče o nezletilé přirozenou cestou bez zásahu státu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatelky domáhat se změny stávající úpravy výchovy a styku s nezletilými. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 o. s. ř., který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu