ECLI:CZ:US:2018:2.US.3972.17.1
sp. zn. II. ÚS 3972/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, č. j. 48 T 6/2011-3074, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 To 26/2017-3234, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 Tdo 1173/2017-101, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu se spoluobviněným L. D. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle ustanovení §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaného formou spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku. Skutkově šlo o to (zkráceně), že stěžovatel spolu se spoluobviněným po předchozí vzájemné domluvě úmyslně získali neoprávněně úvěr u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen "ČSOB") na financování koupě komerčního objektu - budovy - a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí předmětné budovy. Tento úvěr získali tak, že stěžovatel na základě plné moci vystavené spoluobviněným D. v pobočce ČSOB vědomě předložil falšované faktury vyhotovené D. znějící na několikamilionové částky, přičemž odběratelem měl být právě spoluobviněný D. Fakturované provedené stavební práce však ve skutečnosti nikdy nebyly provedeny a fakturované částky nikdy nebyly uhrazeny. Současně stěžovatel v bance předložil i falšované smlouvy o podnájmu nebytových prostor, ve kterých byla suma nájemného záměrně nadhodnocena, falšovaná prohlášení věřitelů, podle kterých věřitelé měli souhlasit s tím, aby jejich pohledávky vyplývající ze směnek byly uhrazeny z bankou poskytnutého úvěru, falšované výpisy z účtu, falšované směnky vlastní, kdy dle poznámek na nich měly být peníze zapůjčeny za účelem opravy a rekonstrukce administrativní budovy, ačkoliv věřitelé z těchto směnek věděli, že tyto finanční prostředky L. D. nikdy nepůjčily a rekonstrukce budovy nikdy nebyla provedena. Na základě těchto falšovaných dokumentů L. D. prostřednictvím k tomu zplnomocněného stěžovatele uzavřel s ČSOB úvěrovou smlouvu na poskytnutí finančních prostředků ve výši 45 000 000 Kč. Tímto jednáním, kdy stěžovatel spolu se spoluobviněným D. vědomě uvedli při jednání s bankou nepravdivé údaje za účelem uzavření úvěrové smlouvy a následného čerpání úvěru, se dopustili zločinu úvěrového podvodu. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a současně mu byla podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena společně a nerozdílně s L. D. povinnost nahradit poškozené ČSOB majetkovou škodu ve výši 6 702 787 Kč a majetkovou škodu ve výši 12 500 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto, stejně tak jeho dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené mu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozhodnutími obecných soudů byla dále porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
5. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že věc nebyla přidělena soudci řádně dle rozvrhu práce. Při zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, kdy byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, totiž rozhodla předsedkyně krajského soudu o přidělení věci k vyřízení předsedovi senátu 30 T, což zdůvodnila nemocí předsedy senátu 48 T. Předsedkyně krajského soudu však vůbec nezdůvodnila, proč věc nezůstala přidělena senátu 48 T, resp. jejímu zastupujícímu předsedovi určeným rozvrhem práce pro rok 2015.
6. Stěžovatel dále namítá, že nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, zejména prý nebyla naplněna subjektivní stránka. Z provedených důkazů před soudy prý totiž rozhodně nevyplynulo, že by stěžovatel jednal úmyslně. Stěžovatel nevěděl a vědět ani nemohl, že dokumenty, které předkládal bance za účelem poskytnutí úvěru, byly falšované či jinak upravené. O tom, že stěžovatel věděl, že předkládané dokumenty byly falzifikáty, vypověděl pouze spoluobviněný D. Proti sobě tak stála dvě protichůdná tvrzení a nalézací soud se bez bližšího zdůvodnění přiklonil k výpovědi spoluobviněného D. a naopak výpověď stěžovatele vyhodnotil jako nepravdivou, byť se tato úvaha soudu neopírala o jediný provedený důkaz. Stěžovatel poukazuje na to, že spoluobviněný D. tím, že označí stěžovatele za spolupachatele, získá jednoznačnou výhodu minimálně v tom, že k náhradě škody poškozené ČSOB budou určeni oba společně a nerozdílně, zatímco v případě, kdy by se vina stěžovatele neprokázala, bude celou způsobenou škodu poškozené hradit sám. Stěžovatel na podporu svých tvrzení o porušení zásady presumpce neviny odkazuje i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05), podle které je-li vina obviněného dovozována z jediného usvědčujícího důkazu, kterým je výpověď svědka - spoluobviněného, kterou nelze objektivně považovat za věrohodnější, než výpověď obviněného, pak v žádném případě není možné odsoudit obviněného na základě výpovědi spoluobviněného. Jakékoliv pochybnosti o vině je vždy v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny nutné vyložit ve prospěch obviněného. Jestliže pak soudy kromě výpovědi spoluobviněného D. odkazují i na svědecké výpovědi J. Masné a M. Mlčochové, tak tyto svědkyně údajně nevypověděly nic o tom, že by stěžovatel věděl o nepravosti předkládaných listin, neboť jejich výpovědi se týkaly pouze procesu jednání s bankou za účelem sjednání úvěrové smlouvy. Nalézací soud, jehož postup byl následně aprobován soudem odvolacím, se tak jednoznačně dopustil deformace důkazů, kdy vyvozoval skutková zjištění z důkazů, která z nich nijak nevyplývají.
7. Stejně tak stěžovatel neměl sebemenší důvod pochybovat o ceně nemovitosti, když znalec Vehovský odhadl cenu nemovitosti na více než 60 mil. Kč, stejně tak i znalkyně ČSOB Růžičková. Navíc znalecký posudek později zpracovaný znalcem Vehovským si objednal spoluobviněný D. ještě před tím, než stěžovatele oslovil s žádostí o pomoc při sjednávání úvěrové smlouvy s bankou. To, že podkladem pro vypracování znaleckých posudků byly falšované dokumenty, které měly hodnotu nemovitosti nadsadit, jde tedy zcela mimo stěžovatele, neboť z časového sledu událostí je naprosto zřejmé, že spoluobviněný L. D. měl podvodný úmysl dříve, než vůbec začal spolupracovat se stěžovatelem. To, že by stěžovatel uděloval spoluobviněnému jakékoliv pokyny k předkládání určitých dokumentů, tak vyplývá pouze z výpovědi spoluobviněného. Proti sobě tedy opět stojí tvrzení stěžovatele a tvrzení spoluobviněného, přičemž obecné soudy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, důkladně neposoudily věrohodnost těchto výpovědí, když opomněly, že u spoluobviněného D. je přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení. Dle obecných soudů stěžovatele rovněž usvědčuje to, že předmětnou nemovitost navštívil a tím získal povědomí o jejím stavu a její ceně. Takový závěr soudů však rozhodně není na místě. Stěžovatel jako laik nemohl z pouhé návštěvy objektu odhadnout jeho cenu, ani nemohl vzhledem ke stáří budovy, kdy se jedná o objekt starý pouhých 13 let, poznat, zdali byla budova v nedávné době rekonstruována či nikoliv.
8. Zapojení stěžovatele do trestné činnosti obecné soudy dovodily dále z toho, že L. D. stěžovateli ze získaného úvěru vyplatil část finančních prostředků, což bylo soudy vyhodnoceno jako poskytnutí odměny za účast na společné trestné činnosti. Soudy však vůbec nevzaly v potaz obhajobu stěžovatele, který od počátku tvrdí, že vyplacené finanční prostředky jsou splacením dřívějšího dluhu D. vůči stěžovateli a jedná se tak o plnění opírající se o právní důvod. Pro toto tvrzení obhajoby svědčí i znalecký posudek, který nechal stěžovatel vypracovat a který dokládá, že stěžovatel mohl disponovat danou sumou peněz, kterou mohl zapůjčit D.
9. Stěžovatel dále obsáhle argumentuje, že pro věc samou je podstatné určit skutečnou hodnotu budovy v předmětném období. Od této hodnoty se pak odvíjí nejen určení výše způsobené škody, ale rovněž i právní kvalifikace skutku. K určení hodnoty administrativní budovy měl sloužit znalecký posudek vypracovaný ing. Klečkou, který však trpí tak zásadními vadami, že o něj není možné opřít soudní rozhodnutí. Ing. Klečka při vypracování svého posudku nesprávně vycházel z údajů o prodeji předmětné nemovitosti z roku 2012, kdy se jednalo o opakovaný dražební prodej a jak známo, v nucené dražbě se nemovitosti standardně prodávají pod cenou. Rovněž znalecký posudek vycházel z nájemních smluv, avšak znalec se již nezabýval tím, zdali v těchto smlouvách určené nájemné odpovídá reálnému nájemnému v daném místě a čase. Stejně tak ani stavební úpravy, na které je ve znaleckém posudku odkazováno, nemohly nijak výrazně pro svůj malý rozsah ovlivnit cenu nemovitosti. Ve zpracovaném posudku nebyla zohledněna ani potvrzení od oslovených realitních kanceláří, za jaké částky se pronajímaly v předmětném období obdobné prostory v daném katastrálním území či v přilehlém okolí. Z toho je patrné, že i nadále přetrvávají pochybnosti o tom, jaká byla skutečná cena nemovitosti.
10. Pokud však přesto nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Klečky, měla být výše zjištěné škody odlišná, než jak ji ve svém rozhodnutí stanovil nalézací soud. Jak uvádí stěžovatel, nesplacená jistina úvěru činila 45 mil. Kč. Odsouzený D. na úvěrových splátkách splatil částku ve výši 347 813 Kč. Současně poškozená banka uplatnila své nároky ze zajišťovací směnky proti společnosti Labradorite, s. r. o. ve výši 12,5 mil. Kč, což je nutné při stanovení výše vzniklé škody rovněž zohlednit. Ustanovený znalec Ing. Klečka přitom ocenil předmětnou nemovitost na 24,7 mil. Kč bez DPH, s DPH tak odhadovaná cena nemovitosti činí 29 393 000 Kč. S ohledem na výše uvedené, tj. na část splacené jistiny obviněným D. a při odečtení uplatněného nároku ze zajištěné směnky a odečtení odhadované ceny nemovitosti s DPH tak výše vzniklé škody má činit 2 759 187 Kč. Přesto nalézací soud dospěl k částce vyšší, což se nepříznivě projevilo i v právní kvalifikaci skutku.
11. V souhrnu stěžovatel namítá, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanoveními §2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř. a nedostál své povinnosti důsledně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit, jak mu ukládá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Dále se krajský soud dopustil deformace důkazů a takového jejich hodnocení, které bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny, když orgány činné v trestním řízení neunesly své důkazní břemeno a i přes setrvávající pochybnosti o vině stěžovatele byl obecnými soudy uznán vinným. Rozsudek nalézacího soudu zcela postrádá přesvědčivé a logické odůvodnění, ze kterého by jednoznačně vyplývala trestní odpovědnost stěžovatele, čímž došlo k libovůli v rozhodování soudu.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též elektronicky z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávané věci beze zbytku dostály.
14. Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)].
15. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
16. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
17. Na tomto místě je rovněž vhodné připomenout, že stěžovatel byl krajským soudem uznán vinným až při jeho druhém meritorním přezkoumávání věci, když první osvobozující rozsudek byl odvolacím vrchním soudem ve věci zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž napodruhé po doplnění dokazování uznal krajský soud stěžovatele vinným zločinem úvěrového podvodu. Právě toto v pořadí již druhé rozhodnutí krajského soudu a na ně navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu je napadáno nyní projednávanou ústavní stížností. Jak je nicméně z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel v ní vznáší stejné námitky, se kterými se již musely vypořádat obecné soudy.
18. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že byl skutečně usvědčen zejména výpovědí spoluobviněného D. Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že jeho vina byla zjištěna nejen na jejím základě. Pro závěry obecných soudů bylo totiž významné i samotné jednání stěžovatele. Jak konstatovaly obecné soudy (a v tomto směru Ústavní soud nemá nic podstatného, co by jim mohl z ústavně právního hlediska vytknout), ze způsobu jednání stěžovatele byla patrná jeho vysoká osobní angažovanost, když sám ze svých prostředků po uzavření úvěrové smlouvy odměnil pracovnici banky poukazem na zájezd v hodnotě 40 000 Kč. Stejně tak je zjevné, že stěžovatel znal stav nemovitosti a muselo mu být zřejmé, že tato neprošla žádnou rekonstrukcí. Rovněž dokumenty, které předkládal bance, by u nezainteresovaného člověka, třebaže laika, musely svým obsahem vzbudit vysoké podezření, když např. směnky předkládané poškozené bance byly vystaveny v bezprostřední časové blízkosti. Pokud by stěžovatel tedy skutečně nevěděl, že bance předkládá falšované dokumenty, musel by následně z jejich obsahu minimálně pojmout podezření na nekalé jednání ze strany obviněného D. a jejich spolupráci ukončit, zvláště za situace, kdy je nepojilo žádné vzájemné dlouholeté přátelství apod., které by mohlo ospravedlnit větší míru naivity stěžovatele a víru v poctivost jednání D. Namísto toho však stěžovatel falšované dokumenty bance dále předkládal tak, aby s bankou byla uzavřena úvěrová smlouva a následně, když se tak stalo, ještě "odměnil" pracovnici banky oním poukazem na zájezd. O stěžovatelově srozumění s tím, že za účelem sjednání úvěrové smlouvy předkládá falšované dokumenty tak nemůže být pochyb. Z jeho jednání je naprosto zřejmé, že stěžovateli byla spoluobviněným D. přislíbena finanční odměna za to, když se jim podaří úvěr od poškozené získat, která mu následně skutečně byla vyplacena. Obhajoba stěžovatele v tom smyslu, že peněžní prostředky, které stěžovatel od D. získal, byly splátkou dluhu z dřívějška, je naprosto nevěrohodná už jen proto, že tyto finanční prostředky byly stěžovateli spoluobviněným D. vyplaceny krátce na to, kdy byl D. poskytnut úvěr.
19. O reálné ceně nemovitosti musel mít stěžovatel navíc základní představu i díky znaleckému posudku zpracovatele M. Vehovského. Není totiž pravdou, že by znalec Vehovský odhadl tržní cenu nemovitosti na více než 60 mil. Kč, jak uvádí stěžovatel. Znalec tržní cenu nemovitosti vč. pozemků, na kterých stojí, odhadl toliko na 25 mil. Kč, přičemž při žádosti o úvěr musel být stěžovatel s tímto znaleckým posudkem seznámen, což ostatně nepřímo potvrzuje i ve své stížnosti. To, že Ing. Růžičková, pracovnice poškozené banky na pozici "pracovníka pro oceňování majetku", následně cenu nemovitosti odhadla na částku přesahující 60 mil. Kč, bylo způsobeno zejména tím, že pro vypracování posudku jí byly stěžovatelem a spoluobviněným L. D. předloženy již zfalšované dokumenty, zejm. nájemní smlouvy se záměrně nadsazeným nájemným atp., kdy všechny tyto nepravdivé podklady měly záměrně nadhodnotit cenu nemovitosti tak, aby spolupachatelům byl schválen úvěr ve výši 45 mil. Kč, tedy v takové výši, která ve skutečnosti nemůže být pokryta hodnotou zajištění.
20. Stěžovateli je třeba dát - v obecné rovině - za pravdu v tom směru, že určení správné výše škody je podstatnou skutečností pro použití přísnější právní kvalifikace podle ustanovení §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kdy k naplnění této skutkové podstaty je v souladu s ustanovením §138 tr. zákoníku nutné spáchat škodu ve výši dosahující nejméně částky 5 mil. Kč. Rovněž platí, že u trestného činu úvěrového podvodu může škodu představovat toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru (případně i výší již uhrazených peněžních prostředků). Proto je pro určení výše způsobené škody stěžejní správné a objektivní zjištění hodnoty zástavy sloužící k zajištění úvěru, v dané věci tedy zjištění hodnoty nemovité věci blíže specifikované ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ze znaleckého zkoumání, o které se opírají závěry nalézacího soudu, nicméně prokazatelně vyplývá, že spolupachatelé svým jednáním způsobili škodu přesahující 5 mil. Kč (konkrétně více než 19 mil. Kč), přičemž tato škoda ještě nemusí být konečná, neboť poškozená banka byla se zbytkem svého nároku podle ustanovení §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jakékoliv námitky stran výše způsobené škody a od toho se odvíjející námitky nesprávné právní kvalifikace skutku je proto nutné odmítnout, stejně jako námitky stran zpracování znaleckého posudku, ze kterého nalézací soud vycházel. Ostatně vyčíslením vzniklé škody i způsobem vypracování znaleckého posudku se podrobně zabýval nalézací soud (viz zejm. str. 68 - 80 rozsudku krajského soudu), přičemž v tomto směru bylo provedeno rozsáhlé dokazování a vypracováno hned několik znaleckých posudků, a rovněž se vzniklou škodou podrobně v reakci na odvolací námitky zabýval vrchní soud (viz str. 21 - 27 usnesení vrchního soudu). Současně odvolací soud již reagoval na námitky stěžovatele ohledně údajných chyb znaleckého posudku vypracovaného Ing. Klečkou, když v obsahu znaleckého posudku neshledal žádné formální ani zásadní faktické nesprávnosti (str. 24 - 27 usnesení odvolacího soudu).
21. Procesní námitka stěžovatele, která se dotýká jeho práva na zákonného soudce, když věc byla podle tvrzení stěžovatele v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu přidělena při druhém meritorním rozhodování před krajským soudem předsedovi jiného senátu, je rovněž bezpředmětná. Přidělení věci předsedovi senátu 30 T krajského soudu je totiž v odsuzujícím rozsudku dostatečně podrobně a pečlivě zdůvodněno (viz str. 8 rozsudku krajského soudu), přičemž předsedkyně krajského soudu tento postup opírá o ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Podle tohoto ustanovení nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce [§42 odst. 1 písm. a) a d)], předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne. Důvodem, pro který nemohl v určeném období věc projednat a rozhodnout tentýž předseda senátu (tj. předseda senátu 48 T), který o věci rozhodoval poprvé, je jeho dlouhodobá nemoc. Současně věc vzhledem k dlouhodobému přetížení senátu 48 T nemohl vyřídit zastupující předseda senátu 48 T určený rozvrhem práce, proto předsedkyně krajského soudu k vyřízení věci určila předsedu senátu 30 T, přičemž postupovala v souladu se zákonem. Ustanovení §44 zákona o soudech a soudcích upravuje způsob řešení mimořádných, byť i jen krátkodobých, situací, kdy o konkrétní věci nemůže rozhodnout soudce, do jehož rozhodovací pravomoci věc spadá, ani ten, kdo je rozvrhem práce určen k vyřízení věci, přičemž se nejedná o porušení ústavního principu zákonného soudce.
22. Stěžovatel tak všemi svými vznesenými námitkami ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
23. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu