ECLI:CZ:US:2018:2.US.3975.17.1
sp. zn. II. ÚS 3975/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti přípisu Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, odboru regionálního rozvoje a stavebního úřadu ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. MUFO 31955/2017 a ze dne 9. 11. 2017 zn. MUFO 35156/2017, za účasti Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, Odboru regionálního rozvoje a stavebního úřadu, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2017 a doplněnou podáním právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 16. 2. 2018 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené přípisy Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k posouzení a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
V posuzované věci se stěžovatelka domáhá zrušení přípisů Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, kterými nevyhověl ve věci veřejnoprávní smlouvy, jejímž předmětem je stavba rodinného domu na pozemku parc. č. X v k. ú. Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí, žádosti stěžovatelky o zahrnutí do okruhu osob, které by byly účastníky podle §27 odst. 2 nebo 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
Ústavní soud konstatuje, že obecná úprava veřejnoprávních smluv je obsažena v části páté správního řádu. Ustanovení §159 odst. 1 správního řádu obsahuje definici veřejnoprávní smlouvy, kterou je dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Stěžovatelka má za to, že vydáním přípisů bylo zkráceno její právo hájit svá majetková práva ve smyslu §36 správního řádu jako třetí osoba a práva na nezneužití pravomoci a správního uvážení ve smyslu §89 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. V důsledku uvedeného mělo dojít k porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ochranu práv, do nichž bylo zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a to např. prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto procesních prostředků uplatnila, natož "vyčerpala", naopak z tvrzení stěžovatelky, že jinou možnost než obrátit se s intervencí na Ústavní soud nemá, lze předpokládat, že se tak nestalo. Skutečnost, že proti postupu Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí je třeba před podáním ústavní stížnosti brojit cestou správního soudnictví, byla stěžovatelce sdělena již usnesením sp. zn. III. ÚS 3829/18 ze dne 12. 1. 2018 a IV. ÚS 3319/17 ze dne 31. 1. 2018.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, když splnění podmínek §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledáno nebylo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tento návrh Ústavní soud neshledal důvodným, a to jak podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tak podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nebyla procesně úspěšná a svůj návrh ani nikterak neodůvodnila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj