ECLI:CZ:US:2018:2.US.3977.17.1
sp. zn. II. ÚS 3977/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 3235/2017-149, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, č. j. 20 Cdo 3953/2016-103, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 29 EXE 5624/2013-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Právní předchůdce stěžovatele a povinný R. B. (zde "vedlejší účastník") uzavřeli dne 7. 11. 2012 smlouvu o půjčce a následně byl mezi stranami sepsán notářský zápis sp. zn. NZ 203/2013, N 223/2013 ze dne 16. 9. 2013 sepsaný notářkou Mgr. Adélou Gabányiovou, který obsahoval jednak uznání dluhu vedlejšího účastníka ze smlouvy o půjčce a jednak dohodu o přímé vykonatelnosti. Jelikož vedlejší účastník své povinnosti ze smlouvy o půjčce nesplnil, bylo zahájeno exekuční řízení, jež je dosud vedeno Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 29 EXE 5624/2013 a v němž stěžovatel vystupuje jako oprávněný, neboť na něj byla jeho právním předchůdcem postoupena pohledávka z předmětné smlouvy.
4. Dne 19. 5. 2015 vedlejší účastník navrhl částečné zastavení exekuce o smluvní penále 0,3 % denně z částky 4 330 000 Kč od 1. 7. 2013 do 16. 9. 2013 ve výši 1 027 710 Kč a smluvní penále v téže procentní výši z částky 4 330 000 Kč od 28. 9. 2013 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil tím, že ujednání o smluvním penále ze smlouvy o půjčce, jež byla právním základem exekučního titulu (notářského zápisu), je pro neurčitost neplatné, neboť z něj není zřejmé, z jaké částky má být penále vypočteno. V exekučním titulu, který nemá hmotněprávní povahu, je sice výslovně uvedeno, že z jistiny, v samotné smlouvě ovšem nikoli.
5. O návrhu vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 29 EXE 5624/2013-55, tak, že exekuce byla v části týkající se předmětného smluvního penále jako nepřípustná, podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zastavena. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem vedlejšího účastníka, že předmětné ustanovení smlouvy o půjčce je neurčité (a tedy neplatné), když z něho není patrné, z jaké částky má být smluvní penále ve výši 0,3 % denně vypočteno, zda z částky na počátku půjčené či z částky aktuálně dlužné, přičemž neurčitost tohoto ustanovení nelze odstranit ani výkladem ostatních ustanovení smlouvy. Na tomto závěru dle názoru soudu prvního stupně není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tento nedostatek se právní předchůdce stěžovatele snažil napravit v exekučním titulu, kde je již zakotvena povinnost "zaplatit smluvní penále z jistiny". Je tomu tak proto, že primární je závazkový smluvní vztah, který zakládá hmotněprávní nárok na plnění. Z tohoto závazku je odvozen rozsah nároku. Tento rozsah je pak daný a notářský zápis nemůže jít nad jeho rámec, nemůže "přiznávat" něco, co původně dohodnuto nebylo.
6. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-87, změněno tak, že návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce v části týkající se smluvního penále byl zamítnut. Odvolací soud poukázal na to, že v případě nejasného výkladu určitého právního úkonu je třeba přihlédnout k následnému jednání jeho účastníků, v nynější věci tedy ke znění notářského zápisu, neboť shodli-li se účastníci smlouvy ve svém dalším právním úkonu na přesném a tedy i dostatečně určitém výkladu věcného obsahu právního úkonu původního, není důvod od této autoritativní interpretace původního právního úkonu odhlédnout. S přihlédnutím k této skutečnosti proto dle názoru odvolacího soudu předmětná smlouva o půjčce žádný dvojí výklad způsobu výpočtu smluvního penále neobsahuje, neboť je jasné, že smluvní penále činí 0,3 % z jistiny, jak bylo upřesněno v notářském zápise.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, č. j. 20 Cdo 3953/2016-103, bylo usnesení odvolacího soudu k dovolání vedlejšího účastníka zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vysvětlil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, přičemž platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v takovém zápise, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro povinného vyplývají z uzavřeného hmotněprávního úkonu. Dovolací soud dále uvedl, že nevyplývá-li ze smlouvy o půjčce, jak má být smluvní pokuta zjištěna, tj. zda má být vypočtena z původně zapůjčené peněžní částky či z částky aktuálně dlužné, jde o jednání neurčité a tím i absolutně neplatné. Důvod pro částečné zastavení exekuce je tedy ve věci dán.
8. Poté, co původní rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení, odvolací soud svým usnesením ze dne 29. 12. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-123, jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce potvrdil.
9. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 3235/2017-149, pro vady odmítnuto, neboť stěžovatel ve svém dovolání dle názoru dovolacího soudu řádně nevymezil dovolací důvod ani nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění předpokladů pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
III.
10. Rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce, rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i obě rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že soudy nesprávně rozhodly o částečném zastavení exekuce, věc hodnotily "právně chybně" a přepjatě formalisticky. V této souvislosti nejprve upozornil na to, že soudy byla nesprávně zastavena exekuce vůči vedlejšímu účastníkovi, a to v části smluvního penále, které ke dni podání ústavní stížnosti dosahovalo částky zhruba 20 000 000,- Kč. Jedná se tedy o velice vysokou částku, kterou stěžovatel nemůže v důsledku vadného posouzení věci obecnými soudy po vedlejším účastníkovi uplatňovat, a je tak citelně zasaženo do jeho vlastnického práva. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že závazek vedlejšího účastníka byl v části smluvního penále sjednán dostatečně určitě, neboť ujednání ze smlouvy o půjčce bylo doplněno o ujednání obsažená v notářském zápise, jehož součástí bylo též prohlášení vedlejšího účastníka o uznání dluhu, které má hmotněprávní, nikoli pouze formální povahu. Tuto skutečnost však soudy - a zejména pak soud dovolací - dle stěžovatele nikterak nereflektovaly, v důsledku čehož porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel konečně odmítl i názor dovolacího soudu, že ve svém dovolání řádně nevymezil dovolací důvod. Naopak uvedl, že v obsahu svého dovolání pracoval s judikaturou dovolacího soudu, když specifikoval, jakou judikaturu považuje za rozpornou s prvním rozhodnutím dovolacího soudu v nynější věci. Dovolací důvod tudíž dle svého názoru vymezil dostatečně a dovolací soud pochybil, pokud jeho dovolání pro jeho údajné vady odmítl.
11. Stěžovatel Ústavnímu soudu zároveň navrhl, aby potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-87, přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti a odložil vykonatelnost usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 29 EXE 5624/2013-55.
IV.
12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i dovolání stěžovatele ze dne 24. 5. 2017, které si vyžádal, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
13. S přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-123, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 3235/2017-149, pro vady, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, odmítnuto, zabýval se Ústavní soud nejprve otázkou, zda stěžovatel řádně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a zda dovolací soud neporušil svým odmítavým rozhodnutím jeho ústavně zaručená práva, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal. Přitom dospěl k závěru, že k takovému porušení práv stěžovatele nedošlo, neboť dovolání stěžovatele rovněž z pohledu Ústavního soudu vykazuje vady, které stěžovateli vytkl dovolací soud ve svém rozhodnutí.
14. Ústavní soud připomíná, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
15. Ústavní soud po prostudování dovolání stěžovatele dospěl shodně s Nejvyšším soudem k názoru, že stěžovatel v rámci svého dovolání povinnostem uvedeným shora vskutku nedostál. Ústavní soud souhlasí s dovolacím soudem rovněž v tom, že právě uvedený nedostatek nelze napravit ani jakoukoli interpretací obsahu dovolání, které tvoří pouze polemika s předchozím (kasačním) rozhodnutím dovolacího soudu, jakož i rozhodnutím soudu odvolacího.
16. Na právě uvedeném nemůže dle názoru Ústavního soudu nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že dovolací důvod vymezil řádně, když v obsahu svého dovolání (konkrétně v bodech 23, 24 a 32) pracoval s judikaturou dovolacího soudu, kterou považuje za rozpornou s dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. To proto, že - jak se Ústavní soud přesvědčil - v bodech 23 a 24 stěžovatel sice cituje z vybraných rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterých byla řešena otázka výkladu právního jednání, o jehož obsahu vznikla pochybnost z hlediska jeho určitosti či srozumitelnosti, nicméně se jedná o rozhodnutí týkající se toliko obecných pravidel pro výklad právního jednání. Závěry v těchto rozhodnutích vyslovené však v nynější věci aplikovat nelze, jak již dovolací soud vysvětlil ve svém prvním (kasačním) rozhodnutí, neboť na obsah smlouvy o půjčce nelze usuzovat s přihlédnutím k následnému jednání jejích účastníků, je-li tímto následným jednáním notářský zápis, a to s přihlédnutím k formální povaze tohoto zápisu. Odkaz stěžovatele na tato toliko obecná rozhodnutí dovolacího soudu, která na věc nedopadají, proto zjevně nelze považovat za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání či dovolacího důvodu, neboť tato rozhodnutí, resp. závěry v nich vyslovené, nejsou pro nyní souzenou věc právně relevantní.
17. Jde-li o bod 32 dovolání, v jeho rámci bylo stěžovatelem poukazováno na rozsudek dovolacího soudu, v němž se dovolací soud zabýval otázkou (ne)přiměřenosti smluvní pokuty. Tento odkaz pak Ústavní soud považuje za zcela nepřípadný, protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na otázce (ne)přiměřenosti smluvní pokuty založeno nebylo, když odvolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí ani okrajově nezabýval. Tento odkaz proto rovněž nebyl způsobilý vymezit naplnění předpokladů přípustnosti dovolání a ze stejného důvodu v něm nelze spatřovat ani řádné vymezení dovolacího důvodu.
18. S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyšší soud své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud v této souvislosti připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Z právě citovaného stanoviska Ústavního soudu také vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k této skutečnosti se proto Ústavní soud dále nezabýval ústavní stížností v části, v níž stěžovatel brojil proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, č. j. 20 Cdo 3953/2016-103, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 29 EXE 5624/2013-55.
20. I přes výše uvedené považuje Ústavní soud za vhodné obiter dictum reagovat na námitku stěžovatele vztahující se k rozhodnutím, proti nimž byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou. Podle této námitky měl být závazek vedlejšího účastníka v části smluvního penále sjednán dostatečně určitě, neboť ujednání ze smlouvy o půjčce bylo doplněno o ujednání obsažená v notářském zápise, jehož součástí bylo též prohlášení vedlejšího účastníka o uznání dluhu, jež má hmotněprávní, nikoli pouze formální povahu, což však obecné soudy dle názoru stěžovatele nikterak nereflektovaly. Tato námitka by však nebyla způsobilá založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, a to proto, že - jak již náležitě vysvětlil soud prvního stupně - uznání dluhu, které je skutečně třeba považovat za hmotněprávní institut, jak uvádí stěžovatel, je institutem, který nezakládá nový závazek, ale slouží toliko k utvrzení dluhu již existujícího stanovením vyvratitelné právní domněnky stran existence takového dluhu v okamžiku jeho uznání. To ovšem znamená, že dlužník může takovou domněnku vyvrátit a prokázat neexistenci jím uznaného dluhu, což se v nynější věci také stalo. Na určitost ustanovení o smluvním penále ve smlouvě o půjčce proto na jeho základě usuzovat nelze a tato námitka by tak nebyla způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, jakož i proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, pokud by se ústavností těchto rozhodnutí byl Ústavní soud oprávněn zabývat.
21. Jde-li konečně o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-87, pak tento návrh je třeba považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný, neboť Ústavní soud není s přihlédnutím k §82 zákona o Ústavním soudu oprávněn autoritativním způsobem ve výroku svého rozhodnutí potvrzovat věcnou správnost určitého rozhodnutí obecného soudu, jak se stěžovatel domáhá, ale toliko přistoupit ke zrušení takového rozhodnutí, dospěje-li k závěru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
V.
22. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a dílem podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
23. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
24. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny ani předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu §62 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu