ECLI:CZ:US:2018:2.US.4015.17.1
sp. zn. II. ÚS 4015/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Červinky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2017 č. j. 29 Cdo 5333/2015-659, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2015 č. j. 6 Cmo 12/2014-518 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2014 č. j. 8 Cm 89/2001-457, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a obchodní společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 7. 2014 č. j. 8 Cm 89/2001-457 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 5 164 679 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 256 616,80 Kč. Žalované částky se právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení (původní žalobkyně JUDr. Ladislava Stradějová, správkyně konkursní podstaty úpadce TESLA - ELEKTRONICKÉ SOUČÁSTKY, koncern Rožnov "v likvidaci") domáhala po stěžovateli (coby bývalém správci konkursní podstaty úpadce) s tím, že jde o částku, kterou žalovaný vzal neoprávněně (bez vyúčtování) z konkursní podstaty úpadce (a nevrátil ji), respektive (co do částky 300 000 Kč) o částku, kterou žalovaný neoprávněně vyplatil z konkursní podstaty za činnosti, které měl vykonat osobně. Vedlejší účastnice řízení vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně z titulu tvrzeného postoupení pohledávky, k němuž mělo dojít smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. 8. 2006 (dále jen "postupní smlouva").
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 12/2014-518 rozhodnutí krajského soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 74 258,89 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 č. j. 29 Cdo 5333/2015-659 odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo v řešení nastolených právních otázek v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že v posouzení, zda stěžovatel měl k dispozici námitku neplatnosti postupní smlouvy, bylo napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. V posouzení, jakým způsobem se prověřuje (pro účely vedení sporu o náhradu škody s odvolaným správcem konkursní podstaty) hospodárnost vynaložení hotových výdajů bývalého správce konkursní podstaty, případně výdajů, které bývalý správce konkursní podstaty vynaložil z prostředků konkursní podstaty jako náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty, bylo napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2865/2011. Konečně v posouzení, odkdy začíná běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé na majetku konkursní podstaty tím, že (bývalý) správce konkursní podstaty činil "na vrub" konkursní podstaty výdaj nebo náklad přemrštěný (v poměru k účelu, na který byl vynaložen), bylo napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1141/2011.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. V prvé řadě brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká přílišný formalismus, svévolnost, obecnost, nesrozumitelnost a nepřesvědčivost. Dále poukazuje na jím vznášenou námitku nedostatku právní subjektivity vedlejší účastnice řízení, o níž je veden spor u krajského soudu pod sp. zn. 26 Cm 1/2014 a která má závažné dopady na jeho právní pozici zejména v souvislosti s protistraně přiznanými náklady řízení za právní zastoupení. K tomu uvádí, že nebyla-li jednatelka vedlejší účastnice řízení platně ustavena do funkce, nemohla řádně zmocnit advokáta k zastupování v řízení. Stěžovatel má rovněž výhrady proti průběhu jednání u vrchního soudu. K ústavní stížnosti byla dále připojena žádost o přednostní projednání věci a návrh na odklad vykonatelnosti výroků o náhradě nákladů řízení.
6. V přípisu ze dne 9. 12. 2017 a následně ze dne 19. 12. 2017 stěžovatel informoval Ústavní soud mj. o tom, že proti rozsudkům vrchního soudu i krajského soudu podal žalobu pro zmatečnost.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. 2. 2017 se stěžovatel podrobněji věnuje otázce možné podjatosti soudců senátu 29 Cdo Nejvyššího soudu, neboť jeden ze členů tohoto senátu JUDr. Petr Gemmel, třebaže vlastní věc nerozhodoval, je v příbuzenském vztahu s právním zástupcem vedlejší účastnice řízení Mgr. René Gemmelem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost ze dne 19. 11. 2017, která však z důvodu nedopatření podatelny Ústavního soudu (ústavní stížnost podaná e-mailem byla zařazena do složky spam) byla formálně přijata až dne 20. 12. 2017 (avšak zpětně k datu 19. 11. 2017), byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je advokát, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemusí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), avšak pouze proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 č. j. 29 Cdo 5333/2015-659.
9. Proti rozsudku vrchního soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 12/2014-518 a proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 7. 2014 č. j. 8 Cm 89/2001-457 ústavní stížnost přípustná není, neboť jak stěžovatel sdělil, což si Ústavní soud ověřil dotazem u krajského soudu, proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, a to především z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procedurální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V této souvislosti je přitom nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839); všechna rozhodnutí jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Využil-li tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost proti rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu je za této situace předčasná a je třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud se nadále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Co se tedy týče samotného usnesení Nejvyššího soudu, bylo jím dovolání stěžovatele odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo ve všech nastolených otázkách v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
12. Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)].
13. Stěžovatel polemizuje ve své ústavní stížnosti se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné pro řešení jím nastolených otázek. Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že rozhoduje-li Nejvyšší soud o přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., jde o kvazimeritorní posuzování rozhodnutí napadených dovoláním, neboť činí-li Nejvyšší soud závěr o nepřípustnosti dovolání, implicitně tím vyjadřuje názor, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná (srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 29). Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů.
14. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny by přitom byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)]. Výše popsané vady, jež by byly důvodem k zásahu Ústavního soudu, ovšem Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení neshledal.
15. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na svou relevantní judikaturu vztahující se ke konkrétním otázkám nastoleným stěžovatelem, a korektně učinil závěr, že rozhodnutí vrchního soudu napadené dovoláním je s touto judikaturou v souladu. Nejvyšší soud své rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnil a vysvětlil, proč tedy nelze dovolání stěžovatele považovat za přípustné. Závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení těchto otázek tak nepředstavuje zásah do stěžovatelova práva na soudní ochranu.
16. Zamýšlel-li snad stěžovatel v ústavní stížnosti polemizovat s tím, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkou zmatečnosti, třebaže se to z ústavní stížnosti výslovně nepodává, neboť stěžovatel pouze poukazoval na jiné řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. sp. zn. 26 Cm 1/2014, týkající se otázky způsobilosti vedlejší účastnice řízení být účastníkem řízení a mající důsledky zejména do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je možno poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17, podle něhož sice Nejvyšší soud pochybil, když své rozhodnutí o námitce zmatečnosti dostatečně neodůvodnil, avšak takový postup v situaci, kdy byla obdobná námitka vznesena rovněž v rámci žaloby pro zmatečnost, o níž bude teprve rozhodováno, nepředstavuje zásah do práva na přístup k soudu.
17. Poukazoval-li stěžovatel na možnou podjatost členů senátu 29 Cdo Nejvyššího soudu vyplývající z příbuzenského vztahu mezi jedním z jeho členů (JUDr. Petrem Gemmelem) a právním zástupcem vedlejší účastnice řízení (Mgr. René Gemmelem), je třeba k tomu především uvést, že tento soudce, třebaže je zařazen do senátu 29 Cdo, členem senátu rozhodujícího danou věc nebyl, což samo o sobě značně relativizuje případnou podjatost rozhodujících členů senátu. Z dostupných podkladů navíc ani nevyplývá, že by stěžovatel námitku podjatosti vůbec uplatnil. Jeho tvrzení se pohybují v rovině pouhých spekulací s možným ovlivněním soudních rozhodnutí, a to u soudů všech stupňů, které však spíše vycházejí z nesouhlasu s vlastním posouzením věci a nejsou nikterak objektivně podloženy.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání věci pak Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
19. Pokud se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94); je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu