ECLI:CZ:US:2018:2.US.4016.17.1
sp. zn. II. ÚS 4016/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ARTA REAL, k. s., se sídlem Přístavní 321/14, Praha, právně zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, AK se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 1352/2017-1961 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2016 č. j. 17 Co 100/2016-1894, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 2. 2016 č. j. D 75/98-1798 bylo rozhodnuto ve výroku I. o rozvrhu zbývající části výtěžku likvidace dědictví po zůstaviteli Karlu Klikarovi tak, že zbývající část výtěžku likvidace dědictví ve výši 4 422 285 Kč se rozvrhuje tak, že z tohoto výtěžku budou uhrazeny a) náklady řízení vzniklé státu v souvislosti se zpeněžením majetku ve výši 7 340 Kč; b) stěžovatelce na částečnou úhradu její pohledávky, zajištěné zástavním právem k nemovitostem náležejícím zůstaviteli, částka 3 332 600 Kč; c) obchodní společnosti Dexindra, s. r. o., na částečnou úhradu její pohledávky, zajištěné zástavním právem k nemovitostem náležejícím zůstaviteli, částka 1 082 345 Kč.
3. Okresní soud tak přistoupil k poměrnému uspokojení obou zajištěných pohledávek, když den vzniku práva zajištění pohledávky v tomto konkrétním případu podle jeho názoru nebyl relevantní, neboť každé zajištění bylo vázáno k jiné věci, a proto pořadí těchto práv nevzniklo.
4. Proti usnesení okresního soudu podala odvolání společnost Dexindra, s. r. o. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto o změně usnesení okresního soudu ve výroku I. tak, že zbývající část výtěžku likvidace dědictví ve výši 4 422 285 Kč se rozvrhuje tak, že z ní bude uhrazena pohledávka nákladů řízení České republiky ve výši 7 340 Kč a částečně uhrazena pouze pohledávka věřitelky Dexindra, s. r. o., ve výši 4 414 945 Kč. Krajský soud konstatoval, že poměrné uspokojení pohledávek se ve skupině c) /III. skupině/ ve smyslu §175v odst. 2 a 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2013 v souladu s přechodnými ustanoveními v čl. II, bodu 9 zákona č. 7/2009 Sb., resp. čl. II, bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.), které je na danou věc aplikovatelné, neuplatní, neboť zákon stanoví (se zřetelem na skutkový stav v dané věci, kdy obě pohledávky jsou zajištěny zástavním právem) zásadu priority. V této souvislosti odkázal na právní argumentaci společnosti Dexindra, s. r. o., a na dřívější rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2014 č. j. 17 Co 10/2014-1634. S přihlédnutím k dataci vzniku zástavních práv obou věřitelů pak uzavřel, že společnost Dexindra, s. r. o., má lepší pořadí a její pohledávku je třeba uspokojit před pohledávkou druhého věřitele - stěžovatelky, čímž se na stěžovatelku s žádným uspokojením nedostalo.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem sice již v minulosti řešené právní otázky (řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3537/2012), která má být ovšem posouzena jinak. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání zamítl. Podle něj pro rozhodnutí soudů o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele mezi věřitele bylo mimo jiné významné vyřešení otázky, zda při uspokojování pohledávek uvedených dvou zajištěných věřitelů patřících do III. skupiny se jednotliví věřitelé uspokojují přednostně (podle pořadí vzniku práva, které zajišťuje jejich pohledávku) pouze ze zpeněžení svého předmětu zajištění do výše své pohledávky. Odvolací soud při řešení této otázky vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která byla vyřešena (i v širších souvislostech) Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3535/2012. V tomto usnesení dovolací soud uvedl, že pro určení pořadí pohledávek patřících při likvidaci dědictví do III. skupiny [§175v odst. 2 písm. c) o. s. ř.] je, s výjimkou pohledávek zajištěných zadržovacím právem nebo přednostním zástavním právem, rozhodujícím hlediskem pouze den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo, přičemž se nepřihlíží k tomu, z prodeje jakého předmětu zajištění byl výtěžek dosažen (například na které z více nemovitostí zůstavitele zajišťujících pohledávky několika věřitelů vázlo zástavní právo věřitele s dřívějším pořadím vzniku práva zajišťujícího jeho pohledávku).
6. Nejvyšší soud neshledal v dané věci důvod závěry vyslovené v citovaném usnesení měnit. Z výše citovaných zákonných ustanovení je podle něj zcela zřejmé, že se pohledávky věřitelů zůstavitele uhrazují z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele postupně - podle skupin uvedených v §175v odst. 2 o. s. ř., že pohledávky patřící do následující skupiny mohou být uhrazeny jen tehdy, byly-li plně uspokojeny pohledávky patřící do vyšší (předcházející) skupiny, a že nestačí-li výtěžek k úhradě všech pohledávek patřících do stejné skupiny, uspokojují se tyto pohledávky poměrně (zásada proporcionality), s výjimkou pohledávek patřících do III. skupiny, v níž se uplatňuje zásada priority (až na pohledávky zajištěné zadržovacím právem), tedy lepší pořadí v této skupině má ta pohledávka, která byla zajištěna dříve. Ani širším výkladem nelze dovodit, že by se jednotlivé pohledávky ve III. skupině měly uspokojovat jen ze zpeněžení majetku zůstavitele, kterým byly zajištěny. Pokud by zákonodárce takový úmysl měl, mohl ho výslovně promítnout do předmětného ustanovení občanského soudního řádu, stejně jako to učinil v insolvenčním řízení (§167 zákona č. 182/2006 Sb.), nebo v konkurzním řízení (§28 zákona č. 328/1998 Sb.). Právě porovnáním s těmito ustanoveními je podle dovolacího soudu správnost dosavadního výkladu ustanovení §175v odst. 2 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. potvrzena.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se ve věci rozhodující soudy dopustily chybné interpretace a následně také aplikace podústavního právního předpisu, čímž došlo k nepřípustnému postihu shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Sama pak podává výklad jiný. Napadená rozhodnutí soudů jsou podle stěžovatelky v rozporu s požadavky spravedlivého procesu i s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Důsledkem výkladu přijatého odvolacím a dovolacím soudem je stav, kdy věřitelé mající starší právo zajišťující pohledávku k libovolné nemovitosti (předmětu zástavy) ve vlastnictví zůstavitele, se mohou uspokojit přednostně i z jakékoliv (další) nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele, která však nebyla zajištěna ve prospěch takových věřitelů, a to dokonce před věřiteli, kterým naopak právo zajišťující pohledávku k takové nemovitosti svědčí jako první v pořadí a bez ohledu na případný nepoměr hodnoty předmětu zajištění. Dovolatelka zdůrazňuje, že výklad §175v odst. 2 a 3 o. s. ř. použitý dovolacím soudem je v příkrém rozporu s principem právní jistoty jakožto postulátu demokratického právního státu, když umožnil, aby se dostalo věřiteli, který nemá žádné zástavní právo ke konkrétní nemovitosti, uspokojení ze zpeněžení této zástavy, a to namísto oprávněného zástavního věřitele.
8. Ústavní soud především připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního právního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úlohou ani není sjednocovat judikaturu ostatních soudů či vybírat nejvhodnější možnou interpretaci podústavního práva, ale posuzovat, zda postup a interpretace učiněná soudy není svévolná či rozporná s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
10. Nejvyšší soud, jehož významným úkolem je právě sjednocování judikatury a zaujímání stanovisek, se v tomto případě věcí zabýval meritorně, v souladu se zákonem přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a shledal jeho skutkové a právní závěry správnými. Neústavnost tohoto rozhodnutí nemůže být dovozována z toho, že stěžovatelka tvrdí, že správný výklad předmětného ustanovení by měl být jiný. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu a dovodil, že neshledává důvod, aby již vyřešená právní otázka uspokojování pohledávek věřitelů patřících do III. skupiny podle §175v odst. 2 o. s. ř. byla posouzena jinak. Vycházel přitom i z Ústavním soudem opakovaně zdůrazňovaného principu právní jistoty, jakožto důležitého atributu právního státu, k němuž patří i ustálená judikatura, s tím, že ke změně ustálené judikatury by měly soudy přistupovat jen v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti, a že pravidlem by mělo být, že není-li zcela jasné, který z výkladů si zaslouží přednost, měla by být zachován dosavadní judikatura (a odkázal na judikaturu Ústavního soudu). Ani z tohoto pohledu podle dovolacího soudu v nyní posuzovaném případě žádný důvod ke změně ustálené judikatury není.
11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou stěžovatelky o formalistickém postupu soudů při výkladu předmětných předpisů.
12. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu