ECLI:CZ:US:2018:2.US.4030.17.1
sp. zn. II. ÚS 4030/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, AK se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 4 T 66/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 5 To 83/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 3 Tdo 920/2017-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na obhajobu podle čl. 40 Listiny. Kromě toho trestní soudy podle stěžovatele porušily čl. 1 Ústavy a zákaz libovůle podle čl. 1 Listiny. Stěžovatel kromě zrušení uvedených trestních rozhodnutí navrhuje, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto trestného činu se dopustil jako člen představenstva a výrobní ředitel jisté společnosti, jejíž si majetek si chtěl přisvojit. Konkrétně z její výrobny odcizil surovinu pro výrobu polystyrenových desek a zajistil její převoz kamiony na Slovensko. Inkasoval € 15 000 za jeden kamion naložený odcizeným materiálem. Celkově takto bylo odvezeno a do výrobní spotřeby odepsáno 432 tun dané suroviny. Dalších 68 tun bylo odvezeno bez fiktivního odepsání do spotřeby. Poškozené společnosti vznikla škoda ve výši přes 17 a půl milionu korun.
3. Za uvedený zločin krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Kromě toho mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, které však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl.
4. Stěžovatel poté podal proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl. Dovolací námitky stěžovatele z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Soudům totiž vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, listinných důkazů, samotného vzniku škodlivého následku apod.). Současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Oba soudy přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, které ve věci provedly, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, a z jakých důkazů při rozhodování o vině vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování. Je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost stěžovatelem namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V této věci nebyl prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ta se může uplatnit nejčastěji v případě přečinů, nikoliv v případě zločinu s celkovou způsobenou škodou přesahující 17 milionů korun.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho věci vznikl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Ta zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Tato situace vznikla opačným hodnocením svědeckých výpovědí, což se promítlo do hodnocení všech dalších důkazů, které se tak staly plodem otráveného stromu. Trestní soudy učinily opačná skutková zjištění, než měly. Krajský soud nevzal při svém hodnocení dostatečně v potaz skutečnost, že někteří ze svědků nebyli bezprostředními svědky, kteří by mohli dosvědčit dokazovaný skutek, ale jedná se o svědky událostí, které se udály v době mezi spácháním žalovaného skutku a zahájením vyšetřovacích úkonů orgánů činných v trestním řízení. K manku a krádeži předmětné suroviny vůbec nedošlo. Důkazy, které mají prokazovat manko, včetně důkazů a informací poskytnutých znalkyni poškozenou společností, jsou důkazy odvozenými, tzv. "z druhé ruky". Trestní soudy proto měly uplatnit zásadu in dubio pro reo. Listiny, které trestní soudy provedly, a ze kterých má mj. vyplývat doznání, stěžovatel podepsal pod nátlakem. Proto jsou procesně nepoužitelné. Ve věci docházelo k ovlivňování svědků. Žádným věrohodným způsobem se nezjistilo, že poškozené společnosti skutečně vzniklo manko. Závěry krajského soudu o majetkovém prospěchu stěžovatele jsou pouhými spekulacemi. Nelze z nich vyvozovat jeho úmysl přisvojit si cizí věc, což samo o sobě také nebylo prokázáno.
6. Ústavní soud je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal zločin krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Poškozené společnosti způsobil škodu ve výši přes 17 a půl milionu korun. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu