ECLI:CZ:US:2018:2.US.4049.17.1
sp. zn. II. ÚS 4049/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Pod Hřištěm č. p. 149, Ondřejov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. srpna 2017 č. j. 67 EXE 3233/2013-600 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 14 Co 372/2017-620, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 14 Co 372/2017-620 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 8. 2017 č. j. 67 EXE 3233/2013-600, kterým jako povinná po lhůtě uplatnila námitku podjatosti proti soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Kocincovi, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek - Místek.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím, neboť pochybení, která se v nich vyskytují, dosahují podle jejího názoru takové intenzity, že extrémním způsobem ohrožují její ústavně zaručená práva.
4. Rozhodnutí obvodního soudu považuje za nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění (obecnost), je výrazem libovůle v rozhodování soudu a výklad práva je i v rozporu s §2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Po rekapitulaci okolností vedoucích k vydání napadených rozhodnutí dovozuje, že exekutor vystupující v jejím sporu je podjatý, neboť se přihlásil jako věřitel do insolvenčního řízení s nárokem na odměnu, kterou si sám určil, a má tak zájem na výsledku řízení. Soud měl sám posoudit a projednat z úřední povinnosti možnost vyloučení exekutora, když se dozvěděl okolnosti uvedené stěžovatelkou v námitce podjatosti, návrh stěžovatelky odmítl s tím, že byl podán opožděně, tj. po vypršení osmidenní subjektivní procesní lhůty. Zároveň vydal nesprávné poučení, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení (rozpor s §202 o. s. ř.). Městský soud návrh stěžovatelky v celém rozsahu odmítl, proto napadla i jeho usnesení ústavní stížností, popřípadě navrhla je prohlásit za právně nicotné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že se jedná o libovůli obvodního soudu, který ve věci rozhodoval, a nedostatečně se zabýval jejími uváděnými argumenty, že je soudní exekutor podjatý, uplatňuje v její věci protiprávní postup a z toho důvodu se domáhala jeho vyloučení. Dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2672/16) s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces, proto navrhla jejich zrušení.
6. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto ohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud připomíná relevantní právní úpravu, kdy vyloučení soudního exekutora z exekučního řízení upravuje §29 exekučního řádu ve spojení s §14 až §16 o. s. ř. Jednak je posuzována věcnost námitky podjatosti, ale i včasnost vznesené námitky dle §29 odst. 5 exekučního řádu. Proti rozhodnutí o vyloučení exekutora není přípustný opravný prostředek dle §29 odst. 10 exekučního řádu.
9. V dané věci se jedná o otázku, zda soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek - Místek, je vyloučen z provádění exekuce vůči stěžovatelce. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností napadla jednak usnesení obvodního soudu a současně i odmítavé rozhodnutí městského soudu o jejím návrhu na zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení, resp. aby rozhodnutí změnil a exekutora vyloučil.
10. Podstatné pro danou věc je, že obvodní soud na základě exekučního titulu (rozsudek městského soudu ze dne 1. 8. 2012 č. j. 6 Cm 149/2010-242 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2013 č. j. 6 Cmo 442/2012-407) pro 3 086 368 Kč s příslušenstvím pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek - Místek, dne 9. 10. 2013 č. j. 67 EXE 2768/2013-17. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 26. 9. 2013 pod sp. zn. 142 EX 03032/13 a stěžovatelka jako povinná byla dne 29. 10. 2013 poučena o právu vyjádřit se k osobě exekutora. Stěžovatelka podáním ze dne 25. 7. 2017 vznesla námitku podjatosti, přestože přihláška soudního exekutora byla zveřejněna dne 11. 7. 2017 v insolvenčním řízení vedeném proti stěžovatelce u městského soudu pod sp. zn. MSPH 89 OINS 18277/2014; proto uplatněnou námitku soud odmítl pro opožděnost.
11. Ústavní soud považuje námitku stěžovatelky o nesprávném poučení za bezpředmětnou, neboť v jejím důsledku nedošlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Samotná skutečnost, že v usnesení obvodního soudu o odmítnutí námitky stěžovatelky o podjatosti soudního exekutora bylo uvedeno nesprávné poučení o možnosti podat do patnácti dnů odvolání, nemá na opodstatněnosti námitky podjatosti vliv, protože městský soud její odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu věcně projednal. V tomto směru lze dát za pravdu městského soudu, že vznesená námitka podjatosti by nebyla důvodná ani v případě její včasnosti. Tvrzení stěžovatelky, že soudní exekutor vydává dle jejího přesvědčení nezákonné exekuční příkazy, nemůže být důvodem pro jeho vyloučení dle §29 odst. 2 exekučního řádu. Vydávání exekučních příkazů soudním exekutorem je stěžejním prostředkem výkonu exekuční činnosti dle §47 exekučního řádu.
12. Do ústavněprávní roviny není možné "posunout" stávající věc jednak ani proto, že neexistuje ústavně zaručené právo na výběr "zákonného soudního exekutora" (obdobné např. právu na zákonného soudce zaručenému v čl. 38 odst. 1 Listiny), jednak ani proto, že je to osoba oprávněného, která měla a dosud stále má zásadní vliv na výběr exekutora (srov. §38 odst. 1 nebo §44b exekučního řádu), z čehož lze dovodit, že povinný je svým způsobem odkázán na to, koho oprávněný jako exekutora zvolí a sám nemá možnost osobu exekutora pověřeného provedením exekuce ovlivnit, a proto ani jeho námitky k osobě exekutora nemohou mít patřičnou relevanci, samozřejmě s výjimkou námitek ohledně případné opodstatněné podjatosti exekutora - viz §29 exekučního řádu.
13. Ústavně relevantní by mohla být námitka obsažená v ústavní stížnosti o nedostatcích v odůvodnění napadených usnesení. K tomu však Ústavní soud uvádí, že odůvodnění všech napadených usnesení jsou přezkoumatelná a lze z nich dovodit, z jakých významných skutečností a ustanovení právního řádu obecné soudy vycházely. Jde-li o rozhodnutí o opravných prostředcích, je zřejmé, že městský soud, tak i obvodní soud se s námitkami stěžovatelky vypořádaly a Ústavní soud v podrobnostech na ně odkazuje.
14. Další uplatněné námitky stěžovatelky již nemohly mít vliv na výsledek řízení, proto se jimi Ústavní soud nezabýval. Ústavní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatelky o ignorování jeho rozhodovací praxe, neboť stěžovatelkou označená judikatura na nyní posuzovanou věc nedopadá.
15. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu