ECLI:CZ:US:2018:2.US.405.18.1
sp. zn. II. ÚS 405/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ELMAD, spol. s r. o., se sídlem Sladkovského 433, Pardubice, právně zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem, AK se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 4620/2017-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného usnesení dovolacího soudu, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatelka domáhala poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva po České republice. Dne 31. 10. 2012 byl vydán tzv. mezitímní rozsudek č. j. 25 C 46/2010-87, kterým uvedený soud rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný. Proti tomuto rozsudku však podala žalovaná strana včas odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 10. 5. 2013 č. j. 13 Co 104/2013-109 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil, žalobu zamítl a v otázce nákladů řízení rozhodl tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. S tímto verdiktem nebyla spokojena naopak stěžovatelka, která proti němu podala včas dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1402/2015-140 odmítnuto a stěžovatelce dále uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 8 324,80 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 25 C 46/2010-168 zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení skončeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013 č. j. 13 Co 104/2013-109 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky odvolací soud usnesením ze dne 30. 5. 2017 č. j. 13 Co 181/2017-182 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jež nebyla doposud řešena, a pokud se jedná již o otázku vyřešenou, pak by tato otázka měla být posouzena jinak.
5. Nesouhlasila s tím, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1402/2015-140, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně, je jen procesním nemeritomím rozhodnutím, které nelze napadnout žalobou na obnovu řízení, neboť dovolací soud musí velmi pečlivě zvažovat podmínky pro jeho vydání; nesouhlasila přitom s komentářovou literaturou, která uvedené nepřipouští. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14, který řešil problematiku námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy; tento nález by přitom mohl přinést dovolatelce příznivější rozhodnutí ve věci; obdobně pak vyznívá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
6. Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že přípustné není a jako takové je odmítl. Podle dovolacího soudu dovolatelka v dovolání sice uvedla, že spatřuje dovolání přípustné pro doposud neřešenou otázku, případně otázku již vyřešenou, která by měla být posouzena jinak, ale ve skutečnosti žádnou takovou otázku v dovolání nevymezila a nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolatelka se ve svém dovolání v rozporu se svým předchozím procesním postupem snaží, aby došlo k obnově nikoliv řízení jako celku, které by mělo dále probíhat před soudem prvního stupně (srovnej §235a odst. 1 a §235h odst. 1 o. s. ř.), nýbrž k obnově samotného dovolacího řízení, které bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 1402/2015-140; dovolatelka však pomíjí, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nepřipouští o. s. ř. opravný prostředek, a to ani odvolání ani autoremeduru, ani žalobu pro zmatečnost a ani dovolatelkou požadovanou obnovu řízení.
7. Dovolací soud uzavřel, že i kdyby odhlédl od uplynutí objektivní lhůty stanovené k obnově řízení, obnova řízení by v dané věci nemohla být přesto povolena, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zcela nedostatečně odůvodněna. V žalobě pro zmatečnost uvedla řadu skutečností, na jejichž základě dovozovala, že podání ze dne 29. 12. 2014 mělo být posouzeno jako odvolání. Na tyto zcela konkrétní uplatněné skutečnosti soud prvního stupně reagoval v odůvodnění tak, že odkázal na obsah odůvodnění usnesení č. j. 8 Cmo 78/2015-438. Takový postup při odůvodnění soudního rozhodnutí je zcela nepřijatelný, svědčící o snaze konkrétních úředních osob zbavit se svých povinností.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Ústavní soud opakovaně uvedl, že posuzovat rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2312/15).
13. Napadené rozhodnutí se s dovoláním stěžovatelky dostatečně vypořádalo: jsou z něj patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům právě ve věci stěžovatelky. Z hlediska ústavně zaručených hmotných práv pak z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně by závěry Nejvyššího soudu neměly odpovídat okolnostem věci. Nejvyšší soud opřel své právní závěry ve věci možné obnovy řízení o relevantní judikaturu jak svou, tak i Ústavního soudu. Uvedené závěry dovolacího soudu nemá Ústavní soud důvod jakkoli zpochybňovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu