ECLI:CZ:US:2018:2.US.4067.17.1
sp. zn. II. ÚS 4067/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2017, č. j. 30 Co 51/2017-411, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2017, č. j. 30 Co 52/2017-414, za účasti v Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla podle rozhodnutí obecných soudů z roku 2002 povinna vyklidit byt v ulici XY, kde pobývala v nájmu, a to do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Vlastník bytu (v řízení před obecnými soudy jako oprávněný) podal z uvedeného titulu návrh na nařízení exekuce. Tento návrh byl odmítnut Okresním soudem v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 72 EXE 6642/2010-313, neboť oprávněný nedostatečně prokázal zajištění bytové náhrady pro stěžovatelku. Ještě před tím, než bylo usnesení rozesláno účastníkům řízení, vzal oprávněný návrh na nařízení exekuce zpět v celém rozsahu. Stěžovatelka byla nalézacím soudem vyzvána k vyjádření, zda se zpětvzetím souhlasí. Stěžovatelka reagovala obsáhlým vyjádřením, které dle okresního soudu nicméně nevyjadřovalo nesouhlas se zpětvzetím. Zrušil proto své předchozí usnesení a řízení zastavil usnesením č. j. 72 EXE 6642/2010-314 ze dne 24. 11. 2016. Stěžovatelka napadla obě usnesení okresního soudu odvoláním, první z nich odmítl krajský soud usnesením č. j. 30 Co 51/2017-411. V usnesení pod č. j. 30 Co 51/2017-414 pak potvrdil vůči stěžovatelce směřující výroky i v rozhodnutí okresního soudu zastavujícím celé řízení.
3. Stěžovatelka s uvedenými rozhodnutími krajského soudu nesouhlasí. Rozsáhle rekapituluje skutečnosti předcházející těmto rozhodnutím a dovozuje z nich protiprávnost postupu oprávněného a orgánů veřejné moci vůči své osobě. Tím, že krajský soud potvrdil zastavení návrhu na exekuci, rozhodl formalisticky bez ohledu na obecné zásady spravedlnosti. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud rozhodl bez nařízení veřejného jednání a že pod jedním z usnesení byla podepsána pouze předsedkyně senátu, což může naznačovat obsazení soudu pouze samosoudkyní.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Ústavní stížnost je však částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.
6. Nejprve je třeba uvést, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení č. j. 30 Co 52/2017-414, musí být posouzena jako nepřípustná. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Jak byla ostatně stěžovatelka v posuzovaném případě řádně poučena odvolacím soudem, mohla proti předmětnému usnesení podat dovolání, a tudíž měla k dispozici další prostředky k ochraně svých práv.
7. Tohoto nedostatku si je vědoma i samotná stěžovatelka. Tvrdí však, že podaná ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah má spočívat v otázce, nakolik je zastavení exekučního řízení vždy ve prospěch povinného, pokud ten nemá nárok se zastavení procesně bránit a fakticky dopad zastavení může být vůči němu nepříznivý.
8. Ústavní soud již v minulosti několikrát vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti spojuje pouze se specifickými případy, například pokud je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 ze dne 22. 9. 1998, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pokud právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (srov. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných případů a její vyřešení by reálně zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 38/95, ze dne 24. 4. 1996) či je zde potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999).
9. Projednávaný případ však nespadá do žádné z uvedených kategorií a ani v jiných ohledech podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatelky nedosahuje. Stěžovatelka totiž formuluje výše uvedený přesah jako čistě hypotetický a stejně jako neuvedla žádné nepříznivé dopady zastavení exekučního řízení soudem vůči své osobě, nečiní tak ani ve vztahu k širšímu okruhu subjektů. V neposlední řadě je třeba podotknout, že povinný (v rozporu s tvrzením v ústavní stížnosti) má právo se procesně zpětvzetí návrhu oprávněným bránit (srov. §96 odst. 3 o. s. ř.) a výzvu v tomto směru ostatně zaslal stěžovatelce rovněž okresní soud dne 1. 11. 2016 (viz též shora).
10. Ve vztahu k napadenému usnesení č. j. 30 Co 51/2017-411 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Takové nedostatky však v nyní projednávané věci shledány nebyly. Krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky proti (prvnímu) usnesení okresního soudu, neboť zamítnutím návrhu oprávněného na nařízení exekuce okresním soudem nemohla být stěžovatelce způsobena žádná újma. Odvolání stěžovatelky proto nebylo přípustné a krajský soud je odmítl dle §218 písm. b) a §218c o. s. ř. Není ostatně vůbec patrno, proč se stěžovatelka domnívá, že toto rozhodnutí není v souladu s obecnými zásadami spravedlnosti, když oprávněnému nebylo vyhověno. Jí tvrzené širší souvislosti postupu vlastníka bytu (oprávněného) vůči její osobě jako nájemkyni bytu totiž vůbec nebyly předmětem ústavní stížností napadeného řízení před obecnými soudy a tím méně je nyní může přezkoumávat Ústavní soud. K dalším námitkám lze jen uvést, že vzhledem k odmítnutí odvolání nebyl krajský soud povinen nařizovat veřejné jednání [§214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Usnesení soudu nepodepisují všichni členové senátu, ale pouze jeho předseda (§158 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že k postupu krajského soudu a jeho skutkovým a právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad a nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ve vztahu k usnesení č. j. 30 Co 51/2017-411 podanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k usnesení č. j. 30 Co 52/2017-414 pak, jak se podává shora, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu