ECLI:CZ:US:2018:2.US.4110.17.1
sp. zn. II. ÚS 4110/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2017 č. j. 1 Afs 283/2016-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 2 odst. 3 a v článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších podkladů předložených stěžovatelem vyplývají následující skutečnosti. Dne 14. 9. 2012 správce daně zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od měsíce září 2009 do prosince 2010. Dodatečným platebním výměrem č. j. 1570636/14/2212-24805-305489 byla stěžovateli doměřena daňová povinnost ve výši 25 119 Kč a stanoveno penále ve výši 5 023 Kč za zdaňovací období září roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1570758/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 24 259 Kč a stanoveno penále ve výši 4 851 Kč za zdaňovací období říjen roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1570792/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 51 784 Kč a stanoveno penále ve výši 10 356 Kč za zdaňovací období listopad roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1570860/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 69 263 Kč a stanoveno penále ve výši 13 852 Kč za zdaňovací období prosinec roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572891/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 5 460 Kč a stanoveno penále ve výši 1 092 Kč za zdaňovací období leden roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572913/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 9 399 Kč a stanoveno penále ve výši 1 879 Kč za zdaňovací období únor roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572932/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 19 390 Kč a stanoveno penále ve výši 3 878 Kč za zdaňovací období březen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572951/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 318 289 Kč a stanoveno penále ve výši 63 657 Kč za zdaňovací období duben roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572971/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 22 289 Kč a stanoveno penále ve výši 4 457 Kč za zdaňovací období květen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572994/14/2212 2805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 21 576 Kč a stanoveno penále ve výši 4 315 Kč za zdaňovací období červen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 15723006/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 29 197 Kč a stanoveno penále ve výši 5 839 Kč za zdaňovací období červenec roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573053/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 27 678 Kč a stanoveno penále ve výši 5 535 Kč za zdaňovací období srpen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573108/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 28 919 Kč a stanoveno penále ve výši 5 783 Kč za zdaňovací období září roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573128/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 27 664 Kč a stanoveno penále ve výši 5 532 Kč za zdaňovací období říjen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573142/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 26 019 Kč a stanoveno penále ve výši 5 203 Kč za zdaňovací období listopad roku 2010 a dodatečným platebním výměrem č. j. 1573163/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 22 475 Kč a stanoveno penále ve výši 4 495 Kč za zdaňovací období prosinec roku 2010. Uvedené dodatečné platební výměry napadl stěžovatel odvoláním, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 6. 2015, č. j. 20438/15/5300-21444-711681, zamítl a platební výměry potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2016 č. j. 10 Af 30/2015-29 (dále také "krajský soud"), zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že se i při vědomí toho, že ústavní stížnost nemůže být traktátem, rozebírajícím obecně odborné otázky, musí vyjádřit k poznámce, kterou na jeho adresu opakovaně Nejvyšší správní soud učinil, a to, že soudy nerozhodují hypotetické spory. Takové tvrzení považuje stěžovatel za polopravdivé, ne-li lživé. Soud by měl dle přesvědčení stěžovatele na posuzovanou věc nahlédnout pokud možno ze všech stran, především pak z úhlů předestřených žalobcem samým. Minimalizuje se tak nežádoucí stav, kdy pravidla, k nimž soud při posuzování kauzy dospěl, a dle nichž bylo v daném případě rozhodováno, se ukáží pro případ druhý, typově téměř shodný, jako nesprávná. Stěžovatel upozorňuje, že přihlédnutí k dosud neakcentovaným argumentům, nebo nová, vyšší váha argumentů dřívějších, může změnit judikaturní praxi, je-li soud k přijetí argumentů otevřený. Tak tomu nebylo ve věci stěžovatele, kdy ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích neuvedly, proč nebylo možno posoudit ve věci stěžovatele přijaté částky jako náhradu za opotřebení vlastních automobilů, která by nebyla u stěžovatele - zaměstnance - považována za příjem podléhající dani z příjmu. Byly sice uvedeny důvody, pro které dle soudů jde o přijaté nájemné, ale protiargumentace k tomu, že tomu tak není, chybí. Stěžovatel taktéž zpochybňuje závěr správních soudů ohledně nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u plnění přijatých od obchodní společnosti BAUHAUS k. s. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu kopii zaúčtovaného dokladu a vyjadřuje své přesvědčení, že je vyloučeno, aby sporné doklady byly vystaveny kýmkoli jiným než zaměstnancem obchodní společnosti BAUHAUS k. s. Nepřisvědčily-li tedy správní soudy důvodnosti výslechu svědka ve správním řízení, připravily stěžovatele o jediný možný důkaz k prokázání svého nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
7. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a krajským soudem, s nimiž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině zákonné úpravy, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly §5 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
8. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je nyní vyjádřena v §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Prokazování nároku na odpočet daně je tedy prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno.
9. V posuzované věci správce daně dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat přijetí zdanitelného plnění od obchodní společnosti Rozalinda s. r. o. Dožádáním místně příslušného správce daně bylo provedeno ověření, zda obchodní společnost Rozalinda s. r. o. fakturované služby skutečně provedla, a zda byly faktury zahrnuty do jejího účetnictví, o jaké konkrétní práce šlo, a na jakých zakázkách. Z odpovědi na dožádání vyplynulo, že obchodní společnost Rozalinda s. r. o. je nekontaktní, za jednotlivá zdaňovací období roku 2009 nepodala daňová přiznání, přičemž v tomto roce neměla ni žádné zaměstnance. Podle smlouvy o dílo ze dne 1. 3. 2009 měla tato společnost stěžovateli poskytnout stavební, úklidové a přípravné práce. Stěžovatel doložil zápisy o převzetí díla, kde nejsou specifikovány práce ani jejich rozsah, pouze je v nich odkaz na smlouvu o dílo a eventuálně na dodatek smlouvy. Stěžovatel dále dle správce daně nepřiznal částku 1 564 195 Kč za poskytnutí vozidel, kterou v hotovosti přijal od obchodní společnosti Miškovič ploché střechy s. r. o. Využití předmětných vozidel přitom naplňovalo znaky ekonomické činnosti, když původně sice byla vozidla využívána k realizaci stavební činnosti stěžovatele, následně v roce 2010 je však stěžovatel za úplatu poskytl uvedené společnosti, kde byl jediným jednatelem a společníkem. Šlo proto o činnost ekonomickou a stěžovatel byl povinen daň z přidané hodnoty přiznat. Stěžovatel rovněž neměl nárok na uplatnění odpočtu daně v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2009 a prosinec 2009 na základě dokladů, na kterých je uvedena jako poskytovatel plnění obchodní společnost BAUHAUS k. s., neboť jím předložené doklady formálně ani věcně neodpovídaly skutečným dokladům této obchodní společnosti.
10. Závěry finančních orgánů posoudil krajský soud a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily správnost postupu správce daně při posuzování nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty, a shodně dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, které je nutnou podmínkou přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
11. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že vozidla byla obchodní společností Miškovič s. r. o. využívána v průběhu celého roku, přičemž poskytovaná úplata za zapůjčení se odvíjela právě od počtu najetých kilometrů za daný měsíc, zmíněná společnost za vozidla rovněž přiznávala a platila silniční daň. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že úplatné poskytnutí vozidel bylo projevem soustavné ekonomické činnosti stěžovatele podle §5 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Ten uskutečněná zdanitelná plnění ve výši 1 564 195 Kč za příslušná období nezahrnul do svých daňových přiznání, ač tak učinit měl. Ohledně uplatnění odpočtu daně na základě přijatých zdanitelných plnění od obchodní společnosti Rozalinda s. r. o. Nejvyšší správní soud konstatoval, že veškeré stěžovatelem předložené doklady týkající se pomocných stavebních prací (faktury, smlouva o dílo, zápis o převzetí a předání díla) obsahují jméno jednatele obchodní společnosti Rozalinda s. r. o., který byl vyslechnut dne 10. 9. 2013. Z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že o tvrzených skutečnostech neměl vůbec přehled, nezúčastnil se předání díla, nevěděl o časovém rozmezí, ani rozsahu vyfakturovaných prací. Správce daně proto dle Nejvyššího správního soudu nepochybil, když tuto výpověď posoudil jako znevěrohodňující stěžovatelem předložené doklady. Za situace, kdy správce současně vyslechl všechny stěžovatelem navrhované svědky, Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil, a odpočet daně nárokovaný stěžovatelem ve výši 118 791,90 Kč shledal rozporným s §72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty.
12. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se se všemi námitkami stěžovatele, v míře odpovídající jejich konkretizaci, vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení daňového řádu a zákona o dani z přidané hodnoty byly provedeny daňovými orgány i správními soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
13. K námitce stěžovatele, že se v průběhu daňové kontroly dovolával výslechu zaměstnance obchodní společnosti BAUHAUS k. s., se Nejvyšší správní soud ztotožnil s krajským soudem, že by jeho výslech byl s ohledem na zjištěné skutečnosti nadbytečný. V odpovědi na výzvu k součinnosti ze dne 30. 8. 2012 obchodní společnost BAUHAUS k. s. popřela, že by kdy vystavila stěžovatelem předložené faktury, přesně vymezila formální prvky, které na dokladech chybí nebo jsou modifikovány např. jiným fontem apod., a v příloze doložila podobu dokladu z daného období. Z následného poskytnutí důkazních prostředků ze dne 23. 12. 2015 vyplývá, že v pokladním systému uvedená obchodní společnost nenalezla stěžovatelem předložené doklady, což je rovněž doloženo výpisem záznamů tržeb z registračních pokladen z odpovídajících časových intervalů. Za této situace měly správní soudy výpověď zaměstnance obchodní společnosti BAUHAUS k. s. za nadbytečnou.
14. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud konstantně judikuje, že s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), či nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů Nejvyššího správního soudu, je zřejmé, že se soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
15. Předkládá-li stěžovatel Ústavnímu soudu kopii účetního dokladu vystaveného obchodní společností BAUHAUS k. s. na doložení svého tvrzení, že předmětný doklad musel být vystaven zaměstnancem této obchodní společnosti, Ústavní soud konstatuje, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony zaručených základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem tzv. podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni podústavního práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
16. Ústavní soud pouze závěrem pro úplnost zdůrazňuje, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu. K tomu však v posuzované věci oproti tvrzení stěžovatele nedošlo. Jakkoli stěžovatel poukazuje příkladmo na změnu judikatury v minulých letech a neochotu soudu k dialogu, není zřejmé, jak by uvedené skutečnosti mohly ovlivnit jeho věc. Stěžovatel uznává, že Nejvyšší správní soud uvedl důvody, proč úplatné poskytnutí vozidel považoval za projev soustavné ekonomické činnosti stěžovatele, současně se však domáhá "argumentace k tomu, že tomu tak není." Takový požadavek na obsah odůvodnění soudního rozhodnutí však není opodstatněný. Jak již konstatoval Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), není porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu