ECLI:CZ:US:2018:2.US.4111.17.1
sp. zn. II. ÚS 4111/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Musilové, zastoupené Mgr. Martinem Meliškem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štefánika 136/66, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016 č. j. 50 Cm 60/2016-77, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2017 č. j. 50 Cm 60/2016-228 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 220/2017-249 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před Městským soudem v Praze bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů zcela postrádají logiku a protiprávně ve věci zvýhodňují navrhovatele Jaroslava Musila (dále jen "navrhovatel") - jednatele a současně jednoho ze společníků společnosti P. Ú. MUSIL s. r. o. Rozhodnutí obecných soudů označila stěžovatelka za příliš formalistické a zdůraznila absenci řádného odůvodnění vydaných rozhodnutí.
2. Krajský soud v Brně shora označeným usnesením ze dne 9. 6. 2016 rozhodl o návrhu navrhovatele na určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady a o návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že navrhovatele Jaroslava Musila určil jednatelem obchodní korporace P. Ú. MUSIL s. r. o., se sídlem Husova 307, Moravský Krumlov do doby pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, vedeného pod sp. zn. 50 Cm 60/2016. Soud uvedl, že návrh na vydání předběžného opatření byl odůvodněn potřebou zatímní úpravy poměrů účastníků. Tato potřeba byla podle soudu navrhovatelem dostatečně osvědčena. Navrhovatel byl odvolán z funkce jednatele obchodní korporace, která nemá v důsledku tohoto rozhodnutí žádného statutárního zástupce. Navrhovatel je současně majitelem 40 % obchodního podílu v obchodní korporaci.
3. Krajský soud v Brně shora označeným usnesením ze dne 11. 7. 2017 rozhodl tak, že návrh na zrušení předběžného opatření se zamítá. Návrh na zrušení předběžného opatření soudu ze dne 9. 6. 2016 (viz výše) bylo podáno stěžovatelkou, která je současně i společníkem obchodní korporace P. Ú. MUSIL s. r. o. Soud konstatoval, že ve věci nebyly naplněny zákonné podmínky k tomu, aby mohlo být předmětné předběžné opatření zrušeno, tj. nepominul důvod, pro který bylo předběžné opatření nařízeno. Obchodní korporace nemá doposud jiného jednatele a jediné usnesení soudu, kterým byl jednatel jmenován, dosud nenabylo právní moci. O návrhu na zrušení usnesení valné hromady nebylo soudem rozhodnuto.
4. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že důvodem pro vydání předběžného opatření byla potřeba upravit poměry účastníků řízení a rovněž obchodní korporace jako takové. Současně konstatoval, že odvolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost či důvodnost pravomocného rozhodnutí o předběžném opatření, ale přezkoumává pouze, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření vydáno, pominuly nebo dosud trvají. V předmětné věci důvody pro vydání předběžného opatření stále trvají, když obchodní korporace nemá ustanovený jiný statutární orgán.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím tzv. konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Mezi taková rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
6. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
7. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti tvrzenému přepjatému formalismu v rozhodování obecných soudů. Stěžovatelka však svou ústavní stížností brojí mj. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2017 č. j. 50 Cm 60/2016-77, ale vzhledem k právní úpravě přípustnosti ústavní stížnosti tak činí opožděně. Proto je její argumentace vztahující se k tomuto rozhodnutí lichá a zbývají pouze důvody, které je možné vztáhnout na rozhodnutí téhož soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 50 Cm 60/2016-228, resp. rozhodnutí o podaném opravném prostředku. Posledně citované rozhodnutí však reaguje až na návrh na zrušení předběžného opatření. Přestože je Ústavnímu soudu zřejmé, že současná "provizorní" situace stěžovatelky, potažmo celé obchodní korporace není v důsledku rozhodnutí krajského soudu ze dne 9. 6. 2017 příliš šťastná, není možné odhlédnout od toho, že proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje (a nesměřovala). Nyní je situace ve věci taková, že se vyčkává rozhodnutí odvolacího soudu o tom, zda jednatelkou obchodní korporace bude jmenována Lenka Musilová a odpadnou důvody, pro které bylo předběžné opatření vydáno. Ústavní soud není v této situaci oprávněn jakkoliv zasahovat do průběhu řízení, když navíc v rozhodování obecných soudů neshledal libovůli či prvky přepjatého formalismu. Jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
13. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016 č. j. 50 Cm 60/2016-77 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl pro opožděnost a ve zbylé části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2017 č. j. 50 Cm 60/2016-228 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 220/2017-249 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu