ECLI:CZ:US:2018:2.US.4134.17.1
sp. zn. II. ÚS 4134/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., t. č. Věznice Rozkoš 990, Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Bc. Adélou Zikmundovou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo náměstí 169, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 30 T 86/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 67 To 83/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 4 Tdo 1338/2017-22, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka shledána vinnou přečinem krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákoníku, a za to byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Městský soud v Praze ("městský soud") v záhlaví označeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku obvodního soudu. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní práva, zaručená čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že její vina byla dovozena pouze na základě výpovědi jednoho svědka a na jejích předchozích odsouzeních pro obdobná jednání. Byla tak porušena zásada presumpce neviny, neboť usvědčující důkazy byly zhodnoceny nesprávně a nedostatečně.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.
7. K tomu je proto vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též náležitě rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro ni pochopitelně nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
10. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání celkem 13 skutků, kterých se dopustila v prodejně MAKRO, a to v zásadě vždy stejným způsobem. Usvědčující důkazy, na základě kterých soudy dospěly k závěru o vině stěžovatelky, však představovala nejen výpověď jediného svědka (zaměstnanec ochranky), jak uvádí v ústavní stížnosti, nýbrž také záznamy kamer, z nichž je zejména patrno, že stěžovatelka opakovaně odebírala (vesměs drahé) láhve s alkoholem z regálu, poté šla do oddělení textilu, kde s velkou taškou a s oděvy vstupovala do kabinky, nicméně poté oděvy vrátila, nikdy žádné nekoupila, přičemž láhve odebrané z regálů odpovídaly chybějícímu zboží podle skladové evidence. Na pokladně poté učinila nákup vždy jen za relativně malé částky (průměrně okolo 200 Kč), což je ovšem v tomto specifickém typu prodejny značně neobvyklé, neboť tento obchod je specializován na prodej větších balení zboží po více kusech. Okolnost dřívějšího odsouzení stěžovatelky za podobné jednání přitom obecné soudy vzaly v potaz pouze kontextuálně, když konstatovaly, že se jednalo o způsob odcizování věcí pro stěžovatelku typický a uplatňovaný opakovaně. Ostatně i samotná stěžovatelka při hlavním líčení připustila, že předmětné láhve si dala do košíku a nejprve je chtěla ukrást, pak se však bála kamer a vrátila je jinde. Toto tvrzení však bylo vyvráceno, protože odložení zboží na jiném místě prodejní plochy by bylo zjištěno naskenováním jeho kódu. Konečně, jelikož stěžovatelka byla zaměstnanci předmětné prodejny vytipována - poté, co bylo zjištěno odcizení většího množství alkoholu - jako podezřelá, a proto byla dne 19. 6. 2015 za prostorem pokladen společně s L. Barčákem zadržena, přičemž u jmenovaného byla nalezena nezaplacená láhev alkoholu a 4 kusy rovněž nezaplaceného drogistického zboží.
11. Lze tak uzavřít, že se stěžovatelka mýlí, pokud tvrdí, že byla odsouzena na základě jediné výpovědi. Nic takového totiž Ústavní soud nezjistil. Skutkový a právní závěr obecných soudů, opřený o výsledky dokazování a zasazený do kontextu celé věci, byl totiž založen na řadě důkazů, které sice byly pouze nepřímé, nicméně představovaly ucelený a logický důkazní řetězec. Proto Ústavní soud, i s ohledem na svoji shora zmíněnou zdrženlivost, nepovažuje závěry učiněné obecnými soudy za jakkoliv excesivní, a neshledal tak ani důvod provedené dokazování zpochybňovat a přehodnocovat.
12. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu