ECLI:CZ:US:2018:2.US.415.18.1
sp. zn. II. ÚS 415/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem Filištínská 145, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016, č. j. 4 T 2/2016-734, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 2 To 25/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 4 Tdo 1232/2017-39, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Konečně jimi byly porušeny základní zásady ovládající trestní řízení, a to zejména rovnost účastníků řízení, presumpce neviny, zákaz svévolného hodnocení důkazů a nedodržení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle ustanovení §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se měl - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že v období nejméně od počátku roku 2014 do měsíce března roku 2015 poškozeného, vědom si jeho submisivnosti, v úmyslu se na jeho úkor obohatit prostřednictvím nucených prací a jiných forem vykořisťování, zneužívaje jeho tísně a závislosti, do kterých jej sám uvedl, poškozeného nutil, aby pro něho dlouhodobě ve formě vynucených prací a jiných forem vykořisťování vykonával vše, co po něm dílem rovněž pro vlastní zavrženíhodné pobavení a z rozmaru, v podstatě jako po otrokovi, a to bez nároku na jakoukoliv odměnu, požadoval. Za to byl podle §168 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří roků. Dále mu bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil poškozenému způsobenou nemajetkovou újmu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 125.500 Kč.
3. O podaných odvoláních stěžovatele a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání stěžovatele zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a stěžovatele znovu odsoudil podle §168 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří roků a poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce soud zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
7. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
8. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
9. Konkrétně Ústavní soud uvádí, že ačkoliv je ústavní stížnost rozsáhlá a stěžovatel v ní se závěry obecných soudů tu obecně, tu v podrobnostech polemizuje, sám v ústavní stížnosti uvádí, že mnoho věcí, ze kterých je viněn, se opravdu staly. Stěžovatel tak ústavní stížnost využívá k tomu, aby skutky kladené mu za vinu a okolnosti, za nichž k nim došlo, uvedl "na pravou míru". Tyto jeho úvahy jdou shrnout tak, že poškozený učinil v rámci podnikání se stěžovatelem (ale i mimo toto podnikání) špatná ekonomická rozhodnutí, ale stěžovatel jej nechtěl uvrhnout do začarovaného kruhu exekucí a dluhových pastí, a proto poškozenému umožňoval, aby si svoje "dluhy" odpracoval. I kdyby však toto odůvodnění stěžovatelova počínání vůči poškozenému mělo reálný základ (což ve velmi omezené míře připouští i nalézací soud - srov. str. 34 jeho rozsudku), jeho dlouhodobě nelidské chování vůči poškozenému to nemůže ospravedlnit a naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi tím není v žádném případě zpochybněno.
10. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti mnohé výhrady vůči směnkám, jež poškozený vystavoval ke krytí svých údajných dluhů ve prospěch stěžovatele, postačí konstatovat skutečnost, že stěžovatel vůči poškozenému žádnou z nich do zahájení trestního stíhání neuplatnil, a proto ani soud nekladl při posuzování trestné činnosti stěžovateli získání prospěchu ze směnek k tíži (srov. str. 30 prvostupňového rozsudku). Rovněž pro posouzení trestné činnosti nebylo a není významné, že poškozený má mít v současné době problémy s placením nájemného při svém samostatném podnikání (srov. stěžovatelem v ústavní stížnosti odkazované tvrzení Ing. Ruleho). Není primárně podstatné ani to, zda poškozený něco někomu dluží nebo dlužil, nýbrž jakým způsobem stěžovatel s poškozeným jednal [právě uvedené lze vztáhnout i k tomu, rozporuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti období, kdy se měl trestné činnosti dopouštět - ostatně v napadených rozhodnutích je počátek tohoto období rozostřen tak, že je uvedeno, že k trestné činnosti docházelo "v období nejméně od"]. V napadených rozhodnutích je rovněž vysvětleno, že stěžovatel se k ostatním svým spolupracovníkům choval v rámci běžného společenského standardu a není tedy samo o sobě argumentem, že jiné osoby mohly být například s fyzickou prací na zahradě stěžovatele srozuměny.
11. Zpochybňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti věrohodnost výpovědí svědkyně Součkové a svědka Jakeše, pak ale v ústavní stížnosti dostatečně - z věcného hlediska - jejich tvrzení uvedená před soudem nerozporuje. Obdobná je situace, nahlíží-li stěžovatel kriticky na závěry znalkyň posuzujících jeho osobnost. Sám totiž v ústavní stížnosti mimoděk konstatuje, že "má dominantní rysy, avšak nejde o nic extrémního". I soud přitom hodnotil resocializaci stěžovatele jako dobrou (srov. str. 36 prvostupňového rozsudku). Stejně tak i kdyby psychologický posudek poškozeného líčil příliš pozitivně, chování stěžovatele vůči němu (to znamená propracovaný systém ponižování a trestů spojených s enormními finančními sankcemi) to neomlouvá.
12. Vymezuje-li se stěžovatel konečně proti tomu, že možnost jeho obhajoby byla ztížena tím, že mohl klást poškozenému otázky pouze omezeně přes soudce, neboť poškozený pro rozvinuté psychologické onemocnění způsobené stěžovatelem nemohl být slyšen v jeho přítomnosti, pak ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, jak konkrétně toto omezení ovlivnilo jeho obhajobu. V ústavní stížnosti tak například nepředkládá žádné otázky, které poškozenému nemohl položit nebo by mu je položil jinak atp. Ani tento aspekt tak ve stěžovatelově věci nemůže být důvodem pro zrušení shora citovaných rozhodnutí.
13. Stěžovatel si v ústavní stížnosti konečně poněkud protiřečí, uvádí-li na straně jedné, že by dnes již výše popsaným způsobem proti poškozenému nepostupoval (své pohledávky vůči němu by uplatnil soudní, popřípadě exekuční cestou), ale na druhou stranu zcela nesprávně tvrdí, že pod nepřiměřeným tlakem orgánů činných v trestním řízení musel svoje finanční nároky vůči poškozenému prohlásit za neplatné, čímž bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví. Aniž by Ústavnímu soudu příslušelo tento postoj stěžovatele hodnotit, postačí konstatování, že musel-li se stěžovatel popsaným způsobem "vzdát" nemalého finančního prospěchu plynoucího mu z jím páchané - a výše popsané - trestné činnosti, nelze to hodnotit jako porušení práva na ochranu vlastnictví. Ostatně, jak bylo již výše uvedeno, soud skutečnost, že stěžovatel po poškozeném nepožadoval například vyplacení hodnoty směnek, zohlednil při hodnocení závažnosti stěžovatelovy trestné činnosti.
14. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
15. Žádá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, aby Ústavní soud kromě zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí například nařídil soudům hodnotit důkazy v jeho věci nikoliv svévolně a nezaujatě, pak k takovému výroku není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se smí domáhat jen toho, co umožňuje §82 zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu přiměřeně například usnesení sp. zn. I. ÚS 2394/12 ze dne 18. 12. 2012]. Požaduje-li konečně stěžovatel anonymizaci zveřejněného rozhodnutí Ústavního soudu o jeho ústavní stížnosti, aby se vyhnul mediálnímu lynči, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že podle §6 odst. 1 písm. a) rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o uveřejňování rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. Org. 8/17 se přistupuje k úplné anonymizaci údajů stěžovatelů mimo jiné ve věcech, kdy jsou stěžovatelé odsouzeni za trestný čin, a to bez návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu