ECLI:CZ:US:2018:2.US.4150.17.1
sp. zn. II. ÚS 4150/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Svobody, zastoupeného Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou, sídlem nám. 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 14 Cmo 119/2016-205 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016 č. j. 47 Cm 301/2015-87, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Společenství vlastníků jednotek domu P., 2) Martina Barhoně, 3) Dany Barhoňové, 4) PharmDr. Evy Borůvkové, 5) Vlastimila Bubeníčka, 6) Mgr. Michaely Bubeníčkové, 7) Jiřinky Ferbrové, 8) obchodní společnosti Glöckner Praha, s. r. o., 9) Ondřeje Horkého, 10) Martiny Horké, 11) Bernda Kammerera, 12) Ing. Hany Kammerer, 13) Viktorie Kinclerové, 14) Petra Nováka, 15) Zuzany Novákové, 16) Ing. Josefa Papeže, 17) Ing. Dany Papežové, 18) Lenky Pavelcové, 19) Ing. Víta Pavelce, 20) Ing. Radima Pilouse, 21) Mgr. Alice Pilousové, 22) Libuše Pohlové, 23) Mgr. Michala Rösslera, 24) RNDr. Aleny Rösslerové, 25) Ing. Aleše Skořepy, 26) Ing. Jaroslavy Skořepové, 27) Pavla Skřivánka, 28) Ing. Pavly Skřivánkové, 29) Ing. Jindřicha Štěpánka a 30) Ing. Zdeňky Štěpánkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výrokům o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 2. 2016 č. j. 47 Cm 301/2015-87 v řízení o návrhu na přezkum rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek zamítl výrokem I. žalobu stěžovatele (žalobce) vůči vedlejším účastníkům řízení 2) až 30). Výrokem IV. uložil stěžovateli nahradit advokátovi vedlejších účastníků řízení 2) až 30) náklady řízení ve výši 213 582 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 10. 2017 č. j. 14 Cmo 119/2016-205 rozsudek krajského soudu ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení potvrdil. O nákladech řízení mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky řízení 2) - až 30) bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s přihlédnutím k výsledku řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž poukazuje na jednoduchost daného případu a skutečnost, že právní zástupce vedlejších účastníků řízení nikterak nerozlišoval mezi jednotlivými účastníky a za všechny podal jediné vyjádření. Vrchnímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nevzal do úvahy stěžovatelem tvrzené skutečnosti, nevypořádal se s jeho námitkami, nezohlednil specifické okolnosti případu a postupoval formalisticky. Stěžovatel si je vědom, že v případě neúspěchu ve věci jej tíží povinnost k náhradě nákladů soudního řízení, nicméně s ohledem na okolnosti případu se mu tato náhrada jeví nepřiměřeně vysoká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti těm výrokům soudních rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, čehož si je stěžovatel vědom, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel namítá nepřiměřenost a nemorálnost rozhodnutí o nákladech řízení. Jakkoliv Ústavní soud vnímá nespokojenost stěžovatele s výší nákladů řízení, která se s ohledem na předmět sporu skutečně může jevit jako vysoká, nemá v dané věci prostor, aby mohl napadená rozhodnutí zrušit. Soudy rozhodovaly v souladu s pravidly, jimiž se rozhodování o nákladech řízení řídí, a na základě úspěchu ve věci uložily stěžovateli podle §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost k jejich náhradě. Stěžovatel si musel být od počátku vědom, že v případě neúspěchu ve věci ho bude stíhat tato povinnost. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v době podání žaloby nebyla ještě zcela vyřešena otázka pasivní legitimace v případě žaloby na přezkum rozhodnutí společenství vlastníků jednotek. Rozhodnutí soudu je tak vyústěním procesního postupu stěžovatele, který vedle společenství vlastníků jednotek zažaloval i jednotlivé vlastníky.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu