ECLI:CZ:US:2018:2.US.419.18.1
sp. zn. II. ÚS 419/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Princla, zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem, AK se sídlem náměstí Míru 1077/3, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2017 č. j. 27 C 90/2017-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Namítá porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud stěžovateli jako žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 406,28 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel uzavřel se žalobkyní smlouvu. Žalobkyně měla uveřejnit informace o produktech stěžovatele v katalogu firem na internetových stránkách. Stěžovatel měl za tuto službu uhradit sjednanou úplatu. Stěžovatel v řízení namítal, že od smlouvy odstoupil. Součástí smlouvy totiž bylo, že bude upřednostněn při internetovém vyhledávání. Stěžovatel však tvrdil, že se při zadávání klíčových slov, která zaslal dle písemné dohody žalobkyni e-mailem, ve vyhledávání neobjevoval. Okresní soud uvedl, že stěžovatel neodstoupil od smlouvy způsobem, který si se žalobkyní sjednal. Ve vztahu k vyhledávání obvodní soud zjistil, že se stěžovatel v internetovém vyhledávání při specifikaci klíčových slov o pomocná hesla "prodej" či "Plzeň" na slíbených místech objevoval. Jeho argumentaci ve vztahu k vyhledávání jeho firmy po zadání výhradně klíčových slov bez pomocných hesel pak shledal účelovou. Tento konkrétní požadavek nebyl písemně sjednán, jak to vyžadovaly obchodní podmínky, které tvořily nedílnou součást smlouvy.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud poskytuje ochranu nekalosoutěžnímu jednání žalobkyně. Ta v rámci závazkového vztahu použila tzv. tiskopisovou smlouvu, ve které odkazuje na obchodní podmínky a v obchodních podmínkách na pravidla uveřejněná na webové prezentaci, která taktéž upravují závazkový vztah mezi smluvními stranami. Právě formulářové obchodní podmínky žalobkyně obsahují ujednání, že stěžovatel souhlasí s tím, aby místně příslušným soudem byl obvodní soud. Je tak zřejmé, že obvodní soud často rozhoduje spory, kde žalobkyně vystupuje jako účastník řízení, a jeho postup v těchto případech je ujednocený. Stěžovatel dále namítá, že si samosoudkyně obvodního soudu do jednací síně přinesla předem vyhotovený rozsudek, který na konci jednání jménem České republiky vynesla. Tato skutečnost je zřejmá z pořizovaného zvukového záznamu z jednání. Právní zástupce stěžovatele proti takovémuto postupu obvodního soudu na konci jednání ohradil. Soudkyně reagovala tím, že se jedná pouze o její písemnou přípravu před jednáním. Obvodní soud se nevypořádal se stěžejní obranou stěžovatele, že mu žalobkyně sjednané služby neposkytla a že její jednání jednoznačně vykazuje zjevné znaky nekalé soutěže. Některé závěry obvodního soudu přímo odporují provedeným důkazům.
4. Ústavní stížnost není důvodná.
5. Ústavní soud není "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
6. V daném případě ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu v bagatelní věci. V meritu věci jde o 5 406,28 Kč. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), sice neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud však ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 Ústavní soud konkrétně uvedl, že "[p]rávní hranice bagatelnosti (...) nemusí být určující (...), pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil (...) kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (...). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (...) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (...) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu." (bod 33 nálezu).
7. Ústavní stížnost stěžovatele právě popsané podmínky "přijatelnosti bagatelních věcí" nenaplňuje. V projednávané věci nedošlo k natolik intenzivnímu zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatele, že by způsobil kolizi se samotnou podstatou a smyslem tohoto základního práva. Ústavní soud není ani toho názoru, že by v této věci šlo o otázku ústavněprávní relevance, jejíž posouzení by mohlo mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Nejde ani o případ nejednotné judikatury, kterou by Ústavní soud měl sjednocovat. Projednávaná věc proto nespadá ani do jedné z kategorií, které vymezuje výše citovaný nález Ústavního soudu. Kromě toho Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou primárně záležitostmi obecných soudů. Námitky stěžovatele nedosahují potřebné ústavněprávní relevance.
8. Stěžovatel spíše nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu