ECLI:CZ:US:2018:2.US.4213.16.1
sp. zn. II. ÚS 4213/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů B. B. a A. B., obou zastoupených JUDr. Mario Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016 č. j. 25 Cdo 3472/2016-246, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2016 č. j. 56 Co 30/2016-193 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 81 C 175/2012-168, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vítkovická nemocnice a. s., sídlem Zálužanského 1192/15, Ostrava, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé svojí argumentací napadají i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad návrhu.
3. Stěžovatelé podali dne 23. 12. 2009 ke krajskému soudu žalobu na ochranu osobnosti, kterou odůvodnili tím, že vedlejší účastnice svým neodborným přístupem (v důsledku nefunkčnosti monitorovacího přístroje či selháním zdravotního personálu) zavinila poškození zdraví jejich novorozeného syna, vedoucí k jeho následné smrti, čímž zasáhla do jejich práva na soukromí, jehož součástí je i právo na rodinný život. Domáhali se tak písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč pro stěžovatelku a ve výši 2 000 000 Kč pro stěžovatele. Pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. 23 C 297/2009-203 byla vedlejší účastnici uložena povinnost písemné omluvy a současně byla přiznána peněžitá satisfakce stěžovatelce ve výši 700 000 Kč a stěžovateli ve výši 300 000 Kč. Stěžovatelé se dále žalobou podanou k okresnímu soudu dne 22. 11. 2012 domáhali náhrady škody podle §444 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Rozsudkem ze dne 21. 10. 2014 č. j. 81 C 175/2012-97 okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 240 000 Kč s příslušenstvím, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil a dále rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 10. 9. 2013 č. j. 81 C 175/2012-48 krajský soud usnesením ze dne 28. 4. 2014 č. j. 56 Co 36/2014-70 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že k promlčení nároku na náhradu škody nedošlo jednak proto, že o osobě škůdce se stěžovatelé dozvěděli dne 24. 2. 2011, jednak proto, že vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům.
4. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 3. 3. 2015 č. j. 56 Co 553/2014 rozhodnutí okresního soudu v meritorním výroku potvrdil, změnil jej pouze co do části přiznaného příslušenství a nákladového výroku. Dovodil, že k nevratnému poškození zdraví a následnému úmrtí dítěte došlo buď v důsledku chybné funkce monitorovacího přístroje, nebo v důsledku nedbalé kontroly dítěte, v obou případech jde o objektivní odpovědnost vedlejší účastnice za způsobenou škodu na zdraví dítěte s následkem jeho úmrtí. K námitce promlčení uvedl, že žaloba byla podána dne 22. 11. 2012 a závěr o tom, kdo za škodu na zdraví odpovídá, si stěžovatelé mohli učinit až v souvislosti se znaleckým posudkem, který byl jejich zástupci doručen dne 24. 2. 2011. Nadto shledal, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
5. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2015 č. j. 25 Cdo 3384/2015-158 rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že promlčecí doba podle §106 odst. 1 občanského zákoníku počíná běžet od okamžiku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci. Vyšel z okolnosti, že stěžovatelé již dne 23. 12. 2009 podali proti vedlejší účastnici žalobu na ochranu osobnosti, takže dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění dalšího jejich nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením začala nepochybně běžet nejpozději dnem podání této první žaloby. Podali-li další žalobu až dne 22. 11. 2012, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty. K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku uvedl, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Podali-li stěžovatelé žalobu na ochranu osobnosti do jednoho roku od úmrtí syna, zatímco žalobu na náhradu škody odůvodněnou týmiž skutkovými okolnostmi až po uplynutí dalších tří let, aniž by jim v tom bránila nějaká objektivní překážka, pak si marné uplynutí promlčecí doby sami zavinili.
6. Napadeným rozsudkem okresního soudu pak byla žaloba stěžovatelů, aby vedlejší účastnice zaplatila každému z nich částku 240 000 Kč s příslušenstvím, zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Okresní soud shledal, že stěžovatelé měli odůvodněnou vědomost o tom, že příčina poškození zdraví jejich dítěte spočívá na straně vedlejší účastnice, nejpozději v den, kdy podali žalobu na ochranu osobnosti, tedy 23. 12. 2009. Nejpozději tímto dnem počala běžet dvouletá tzv. subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením. Žalobu však podali až dne 22. 11. 2012. Důvod, proč nelze námitku promlčení shledat v rozporu s dobrými mravy, pak zjistil na straně stěžovatelů, kteří sami zanedbali ochranu svých práv.
7. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnutí okresního soudu v meritorním výroku potvrzeno a dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a nákladů odvolacího řízení.
8. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť rozhodnutí je v souladu se závěry, které byly v této věci přijaty v rozsudku ze dne 24. 9. 2015 č. j. 25 Cdo 3384/2015 a není důvodu se od nich odchylovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé poukazují na průběh řízení, kdy vedlejší účastnice od počátku odmítala jakoukoli účast na tragické události, která měla za následek smrt jejich syna, přičemž uvádějí, že se sami snažili zajistit důkazy svědčící o tom, že zákrok ze dne 16. 9. 2008 byl non lege artis, a požádali Krajský úřad Moravskoslezského kraje o zřízení územní znalecké komise k prošetření případu. I když neměli žádný odborný důkaz, rozhodli se podat žalobu na ochranu osobnosti z titulu nemajetkové újmy. Krajský soud přizval znalecký ústav, který však nedal jednoznačný závěr pro posouzení odpovědnosti vedlejší účastnice. Stěžovatelé tvrdí, že až na základě výpovědi znalce u nich nastala skutečná vědomost o tom, kdo škodu způsobil. Mají proto za to, že soudy nepostupovaly správně při určení počátku běhu promlčecí lhůty a rozhodly tak svévolně a v rozporu s konstantní judikaturou. Z §106 odst. 1 občanského zákoníku vyvozují, že pro začátek běhu promlčecí lhůty je třeba vědomosti o vzniku škody a o škůdci, nestačí pouhý předpoklad či podezření (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 25 Cdo 723/2008, ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2782/2013 a ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1657/2012). Je tedy evidentní, že Nejvyšší soud rozhodoval v rozporu se svými dřívějšími rozhodnutími, neboť vznik pravděpodobnosti o vědomosti škůdce nelze přisuzovat k okamžiku, kdy stěžovatelé podali žalobu na ochranu osobnosti, neboť v té době neměli dostatečnou vědomost o osobě viníka. Trvají na tom, že počátek běhu promlčecí lhůty lze počítat až od vypracovaného znaleckého posudku doručeného zástupci stěžovatele dne 24. 2. 2011, který pochybení vedlejšího účastníka připustil. Bylo by nepřípustně tvrdé po nich požadovat, aby v situaci, kdy si nejsou jisti viníkem, se domáhali náhrady škody a tím riskovali neúspěch ve sporu.
10. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěry soudů, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a mají za to, že takový výklad odporuje závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v nálezech ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729), ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2273/14 (N 14/80 SbNU 181) a ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545). Připomínají, že posuzovaná věc je pro ně obzvláště citlivá, kdy škoda, která jim vznikla, je lidsky nejvyšší. Je tak jistě možné konstatovat, že zmaření možnosti uplatnit právo na náhradu škody v důsledku možného promlčení, je pro ně nepřiměřeně tvrdým postihem, když nadto celkový rozsah za nevratné poškození zdraví dítěte s jeho následným úmrtím je neporovnatelně nízký i v součtu s náhradou nemajetkové újmy, která jim již byla přiznána. Znovu opakují, že neměli dostatečnou vědomost o zavinění vedlejší účastnice, k čemuž přispěl i její přístup, když nespolupracovala s vyšetřující komisí ani s nimi.
11. Porušení jejich práva na soudní ochranu tak stěžovatelé shledávají v nesouladu skutkových zjištění s právními závěry a v interpretaci odůvodnění, z něhož tato zjištění nevyplývají. Soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzením stěžovatelů o počátku běhu promlčecí lhůty a s důvody, na jejich základě shledaly pravděpodobnou vědomost stěžovatelů o odpovědnosti vedlejší účastnice. Dále soudům vytýkají přepjatý formalismus při posouzení, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka
12. Nejvyšší soud odkázal na argumentaci, kterou uvedl již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2015. Podle konstantního judikaturního závěru, který dlouhodobě zastává, platí, že vědomost o škodě a škůdci musí být prokázána, nikoli pouze předpokládána či být možná. V posuzovaném případě byla rozhodná otázka, zda stěžovatelé disponovali takovými znalostmi o skutkových okolnostech, aby byli schopni si vytvořit závěr o odpovědném subjektu. Jestliže z hlediska §106 odst. 1 občanského zákoníku není rozhodující, kdy je po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo úmrtí, nelze počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby odvíjet až od okamžiku seznámení se se znaleckým posudkem. Naopak skutečnost, že dostatečnou vědomost o odpovědném subjektu stěžovatelé nepochybně měli nejpozději v době podání žaloby na ochranu osobnosti, vyplývá již z toho, že žalobu proti němu (úspěšně) podali a požadovali v ní přiměřené peněžité zadostiučinění za způsobenou smrt svého dítěte. Nejvyšší soud se ani nedomnívá, že by vznesená námitka promlčení byla, i přes nepochybně bolestivou ztrátu syna, kterou stěžovatelé jako rodiče museli prožít, v rozporu s dobrými mravy. Aby soud mohl odepřít právo uplatnit námitku promlčení, muselo by v konkrétním případě jít o výjimečné okolnosti. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že si stěžovatelé promlčení svého práva zavinili sami. Z uvedených důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
13. Krajský soud v Ostravě uvedl, že považuje za právně významnou skutečnost, že ústavní stížnost nesměřuje proti konečnému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěry v něm vyslovené proto považuje za závazné. Vyjadřuje proto pochybnost, zda přichází v úvahu věcné projednání ústavní stížnosti.
14. Okresní soud v Ostravě upozornil na to, že žalobu stěžovatelů zamítl z důvodu promlčení práva. Ve svém rozhodnutí se vypořádal s počátkem běhu promlčecí lhůty i s tím, zda vznesená námitka promlčení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Byl přitom vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
15. Vedlejší účastnice vyslovila zásadní nesouhlas s argumentací stěžovatelů a zcela se ztotožnila s právním názorem krajského soudu, který považuje za správný, neboť stěžovatelé již ke dni podání první žaloby museli mít vědomost o tom, že škoda vznikla a kdo ji mohl zavinit. Odkázala přitom na §106 občanského zákoníku. Dle jejího názoru je zcela zřejmé, že stěžovatelé získali vědomost nejpozději dnem podání žaloby na ochranu osobnosti, v níž tvrdili, že jednáním vedlejší účastnice došlo k úmrtí jejich syna, což patřičně odůvodnili. Podali-li další žalobu až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, sami zanedbali ochranu svých práv. Vedlejší účastnice dále upozornila na fakt, že mezi doručením znaleckého posudku zástupci stěžovatelů dne 24. 2. 2011 (kdy stěžovatelé tvrdí, že se dozvěděli o škůdci) a faktickým podáním žaloby na odškodnění podle §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku uběhlo takřka 20 měsíců, přičemž stěžovatelé nikde neuvádějí, proč tak dlouho s žalobou vyčkávali. Nesouhlasila proto s jejich tvrzením, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když nadto se lze k takovému závěru uchýlit jen ve výjimečných případech. Kategoricky přitom odmítla ničím nepodložená tvrzení o maření zjištění příčiny úmrtí. Zdůraznila, že tato tvrzení nejsou relevantní, neboť jsou směřována pouze na dobu do podání první žaloby. Ústavní stížnost proto označila za zjevně neopodstatněnou.
16. Podaná vyjádření byla zaslána stěžovatelům k případné replice, ti ale na ně nereagovali.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatelů a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i soudního spisu Okresního soudu v Ostravě, který si vyžádal, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací. Přestože stěžovatelé v postupu soudů spatřují porušení svého práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, svými námitkami se v podstatě domáhají "revize" jejich závěru o promlčení jimi uplatněného nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením podle §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku a závěru o tom, že námitka promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice, není v rozporu s dobrými mravy.
20. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovateli v tom, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejich tvrzením o počátku běhu promlčecí lhůty a s důvody, na jejichž základě shledaly odůvodněnou vědomost stěžovatelů o odpovědnosti vedlejší účastnice za usmrcení jejich dítěte. Již Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí, které však stěžovatelé ústavní stížností nenapadají, ač tak učinit mohli [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], vysvětlil s odkazem na svou ustálenou judikaturu, že §106 odst. 1 občanského zákoníku váže počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, přičemž je třeba vycházet z jeho prokázané vědomosti. Upozornil na to, že vědomost pozůstalých o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, nelze odvíjet od okamžiku získání informace o úmrtí osoby blízké ve zdravotnickém zařízení. Za takové situace je podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena nedostatečnou lékařskou péčí. Současně se však neztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatelé si mohli závěr o tom, kdo za škodu na zdraví jejich dítěte odpovídá, učinit až na základě znaleckého posudku vypracovaného v předchozím soudním řízení na ochranu osobnosti, neboť shledal, že již při podání žaloby na ochranu osobnosti stěžovatelé věděli, kdo za poškození zdraví jejich syna odpovídá.
21. Potřebnou vědomost měli stěžovatelé i dle názoru Ústavního soudu již v okamžiku podání žaloby na ochranu osobnosti, v níž po vedlejší účastnici požadovali peněžité zadostiučinění za způsobenou smrt jejich dítěte. Z jejího obsahu, citovaného v rozsudku, jímž bylo zadostiučinění přiznáno, totiž vyplývá, že již v té době disponovali znalostí skutkových okolností, rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu, neboť jako příčinu poškození zdraví jejich syna s následkem smrti uvedli jednoznačně postup zdravotnického zařízení vedlejší účastnice, v níž se dítě narodilo a následně až do jeho smrti bylo ošetřováno, přičemž vycházeli ze závěrů v zápisu územní znalecké komise, která byla zřízena k prošetření postupu vedlejší účastnice, zn. ÚZK MSK 01/09.
22. Z uvedených důvodů nelze soudům, rozhodujícím v následujícím řízení po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, důvodně vytýkat, že porušily právo na soudní ochranu stěžovatelů tím, že přihlédly k vznesené námitce promlčení a stěžovatelům žalobou uplatněný nárok nepřiznaly. Jejich závěr, že stěžovatelé disponovali potřebnou vědomostí o škůdci již v době podání své první žaloby na ochranu osobnosti je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť má oporu v příslušných skutkových zjištěních, a není ani v rozporu se soudní judikaturou. I komentář k občanskému zákoníku (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §106. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 548) uvádí, že "Poškozený se dozví o tom, kdo za škodu odpovídá, v okamžiku, kdy prokazatelně získal informaci o okolnostech vzniku škody, které mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, kdo za škodu odpovídá, přičemž je podle soudní praxe rozhodující, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat."
23. Učinili-li si stěžovatelé o rozhodných otázkách dostatečný úsudek již při podání žaloby na ochranu osobnosti, v níž po stránce skutkové argumentovali stejně jako v nyní posuzované věci, pak nelze dospět k jinému závěru, než k jakému dospěly soudy všech stupňů, tedy že žaloba, v níž uplatnili nárok na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením, byla podána po lhůtě stanovené v §106 odst. 1 občanského zákoníku. Jen stěží lze uvěřit argumentu stěžovatelů, že neměli dostatečnou vědomost o odpovědnosti vedlejší účastnice, a proto nechtěli podáním žaloby podle §444 odst. 3 občanského zákoníku riskovat neúspěch ve věci, neboť v případě žaloby na ochranu osobnosti, kde na základě stejných skutkových tvrzení po vedlejší účastnici požadovali mnohonásobně vyšší plnění, tak učinili.
24. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, jestliže se účinnými nástroji včas nedomáhal jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.
25. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí řešil i další námitku stěžovatelů, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, shledal však, že zatímco žalobu na ochranu osobnosti s požadavkem na vyšší peněžité plnění než činila zákonem stanovená náhrada, byli stěžovatelé schopni k soudu podat do jednoho roku po úmrtí syna, žalobu na náhradu škody, odůvodněnou týmiž skutkovými okolnostmi, podali až po uplynutí dalších tří let, aniž by jim v uplatnění nároku bránila jakákoli objektivní překážka, takže nelze ani přes citlivost věci vedlejší účastnici vytýkat, že využila svého zákonného oprávnění namítnout promlčení nároku. Opřely-li soudy následně svá rozhodnutí o toto stanovisko Nejvyššího soudu, jejich postup je ústavně akceptovatelný. Ústavní soud připomíná, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole).
26. Ústavní soud v minulosti posuzoval vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení [srov. např. nález ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45)]. V nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) konstatoval, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. I když úmrtí dítěte je pro stěžovatele nepochybně ztrátou mimořádného významu, nelze při hodnocení námitky promlčení odhlédnout od skutečnosti, že důvod, proč nelze aplikovat §3 odst. 1 občanského zákoníku, spočívá na straně stěžovatelů, kteří si marné uplynutí promlčecí doby sami zavinili. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, na kterou upozornila vedlejší účastnice ve vyjádření, že mezi doručením znaleckého posudku zástupci stěžovatelů dne 24. 2. 2011 (kdy stěžovatelé tvrdí, že se dozvěděli o škůdci) a faktickým podáním žaloby na odškodnění podle §444 odst. 3 občanského zákoníku uběhlo dalších 20 měsíců, přičemž stěžovatelé nikde neuvádějí, proč tak dlouho s žalobou vyčkávali.
27. Pro konkrétní okolnosti daného případu, na něž je poukázáno shora, se tato věc odlišuje od věcí řešených nálezy, o něž stěžovatelé opírají důvodnost své argumentace. V nálezu sp. zn. I. ÚS 548/11 šlo o to, že se soudy tvrzením o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vůbec nezabývaly, v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2273/14 se Ústavní soud vyslovil k zásadám dokazování v občanském soudním řízení v souvislosti s odškodněním bolestného a ztížení společenského uplatnění a v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 šlo o posouzení přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §444 odst. 3 občanského zákoníku.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu