ECLI:CZ:US:2018:2.US.429.16.1
sp. zn. II. ÚS 429/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mad Dogg Athletics, Inc., se sídlem 2111 Narcius Court, 90291 Venice, USA, právně zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, AK se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015 č. j. 3 Cmo 131/2015-160 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 č. j. 2 Nc 1081/2014-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byl odmítnut (výrok I.) a zamítnut (výrok II. a III.) návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, spočívající stručně řečeno v tom, že se žalovaní mají zdržet editace a dalších zásahů do podoby hesla "Spinning" v internetové encyklopedii Wikipedia, zdržet se v obchodním styku užívání domény spinning4healt.cz v souvislosti s výrobky a službami v oblasti fitness a sportu a dále se zdržet šíření informací a publikování tvrzení, specifikovaných v návrhu. Soud dospěl k závěru, že zčásti musel být návrh odmítnut pro jeho neurčitost, v dalších částech pak zamítnut zejména proto, že byl koncipován velmi široce a nebyl zcela opodstatněný.
3. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když dovodil, že předběžné opatření je mimořádným prostředkem zásahu do poměrů účastníků a v daném případě nevyvstala potřeba zatímní úpravy těchto poměrů.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy neměly její návrh zčásti odmítnout, neboť podle jejího přesvědčení byl dostatečně určitý. Měl-li soud první instance výhrady k určitosti či materiální vykonatelnosti petitu návrhu na vydání předběžného opatření, měl jej přeformulovat jiným, pro něj přijatelným způsobem, neboť z návrhu na vydání předběžného opatření podle přesvědčení stěžovatelky vyplývá, čeho se domáhá. Ve vztahu k zamítavým výrokům podala stěžovatelka rozsáhlé odvolání. Odvolací soud se však námitkami stěžovatelky nezabýval a nevypořádal se s nimi. V podrobnostech pouze odkazuje na prvoinstanční usnesení, aniž by zaujal jakékoli stanovisko k argumentaci stěžovatelky. Takový postup zakládá podle stěžovatelky nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a je porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces a zákazu svévole soudních rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
8. V obecné rovině pak platí, že rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření může mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, a to zvláště tehdy, omezuje-li se jím, byť dočasně, vlastnické právo (konkrétně možnost dispozice s majetkem). Posouzení podmínek pro jeho vydání, příp. zrušení, je však především věcí obecných soudů, a Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud může takovéto jejich rozhodnutí podrobit přezkumu výlučně z těch hledisek, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. II. ÚS 343/02]. Uvedené platí obdobně i pro přezkum rozhodnutí o návrhu na zrušení již nařízeného předběžného opatření.
9. Předmětem námitek stěžovatelky je zejména otázka, zda byly ze strany obecných soudů správně posouzeny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud má v daném případě za to, že závěry obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích lze považovat za postačující a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jejich zrušení. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž je z nich dostatečně patrné, proč návrhu stěžovatelky nevyhověly. S ohledem na projednávanou problematiku pak Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu