ECLI:CZ:US:2018:2.US.432.18.1
sp. zn. II. ÚS 432/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Petrem Renthem, advokátem, AK se sídlem Karlovo náměstí 88, Náchod, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2018 sp. zn. 7 To 136/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl výše specifikované usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 11. 2017 č. j. 52 T 9/2012-1325, jímž byl jako nedůvodný zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení. Tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
2. Rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 9. 2013 sp. zn. 52 T 9/2012 byl stěžovatel uznán vinným zločiny těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto zločiny a za další sbíhající se trestné činy byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let ve věznici se zvýšenou ostrahou.
3. Proti rozsudku krajského soudu se odvolal státní zástupce i stěžovatel. Vrchní soud vyhověl odvolání státního zástupce a svým rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 7 To 111/2013 zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 15 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného pak jako nedůvodné zamítl. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.
4. Stěžovatel následně podal návrh na povolení obnovy řízení podle §277 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Označil v něm svědky, jejichž svědeckými výpověďmi měla být prokázána jeho nevina. Dožadoval se též provedení prověrky výpovědi na místě a rekonstrukce. Krajský soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Vrchní soud poté ústavní stížností napadeným usnesením zamítl také stížnost proti usnesení krajského soudu. V odůvodnění pak předně konstatoval, že již jednou o návrhu na povolení obnovy stěžovatele rozhodoval, přičemž jeho stížnost proti zamítavému usnesení krajského soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 52 T 9/2012-1231 také zamítl. Dále uvedl, že ani v nyní opětovně vedeném řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly vést ke změně pravomocného odsuzujícího rozsudku. Měl přitom za to, že krajský soud se návrhem stěžovatele na obnovu řízení v potřebném rozsahu a dostatečně zabýval a jeho rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou. Tvrzení stěžovatele, že je nevinný, totiž není ničím novým. Toto tvrzení vznesl v řízení opakovaně (včetně prvního řízení o obnově) potom, co své původní doznání odvolal. Stěžovatelem navrhovaný výslech svědka J. Š. není z důvodů jeho úmrtí realizovatelný. Navrhovaný výslech svědka P. T. pak v řízení proveden byl, prověrka výpovědi na místě ani rekonstrukce sice provedeny nebyly, avšak s ohledem na důkazní situaci by tyto úkony nepřinesly nic nového.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud měl ve spise založen dopis svědka J. Š., který byl adresován tomuto soudu. V dopise bylo uvedeno, že pisatel zná skutečného pachatele zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pro který byl stěžovatel odsouzen, resp. že pachatelem není stěžovatel. Stěžovatel dále uvádí, že existence tohoto dopisu mu nebyla známa až do chvíle, kdy si ve výkonu trestu vyžádal prostudování spisu. Stěžovatel namítá, že obecné soudy výslech tohoto svědka neprovedly, nepřihlédly ani k jeho dopisu a ani odmítnutí tohoto důkazu přesvědčivě neodůvodnily. Vina stěžovatele tak nebyla - vzhledem k absenci jiných důkazů než na stěžovateli vynuceném doznání - prokázána. Na základě těchto tvrzení stěžovatel dovozuje závěr, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen
a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
8. Stěžovatel brojí proti postupu vrchního soudu v rámci řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci. V takovém případě je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou pravomocně odsouzenou a že se základní záruky spravedlivého trestního procesu musely uplatnit již v řízení vedoucím k jeho odsouzení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti či důkazy, které by mohly vést k obnově řízení, však přísluší výlučně obecným soudům, nikoliv Ústavnímu soudu. V posuzované věci se vrchní soud námitkami stěžovatele zabýval, relevantním způsobem se s nimi vypořádal a současně vysvětlil, z jakých důvodů jeho stížnosti proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu o návrhu na povolení obnovy řízení nevyhověl.
9. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2796/16 ze dne 11. 4. 2017 zopakoval, že novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti souduv původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Ústavní soud však současně upozornil, že nelze v jakékoli nové skutečnosti, nebo důkazu soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)].
10. Vztaženo na nyní posuzovanou věc, vrchní soud ve svém rozhodnutí uvedl jasné důvody, které jej vedly k závěru o tom, že stěžovatelem uváděné skutečnosti a důkazy nelze vůbec považovat za "nové" ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu a výše citované judikatury. Tyto skutečnosti tedy nejsou způsobilé založit kladné rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, resp. o stížnosti proti takovému rozhodnutí. V tomto směru stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil žádné relevantní argumenty, které by mu umožnily přehodnotit závěry Vrchního soudu a ospravedlnily tak kasační zásah vůči jeho rozhodnutí.
11. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzované věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu