ECLI:CZ:US:2018:2.US.442.18.1
sp. zn. II. ÚS 442/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REAL SPACE s.r.o., se sídlem v Liberci, Moskevská 28, zastoupené Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, č. j. 26 Cdo 2787/2017-358, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 10. 2016, č. j. 29 Co 104/2016-288 ve znění usnesení ze dne 8. 11. 2016, č. j. 29 Co 104/2016-296, a to v rozsahu té části výroku I. citovaného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvého stupně ohledně částky 6.761.606 Kč s příslušenstvím, dále v rozsahu výroku II., a proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2015, č. j. 18 C 272/2014-253, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jimi mělo být porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, právo na podnikání podle čl. 26 Listiny, jakož i princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se statutární město Liberec ("žalobce") domáhal zaplacení částky 125.400 Kč s příslušenstvím. Současně zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelky jako žalované, kterou se domáhala zaplacení částky 7.174.706 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobce se stěžovatelkou uzavřeli smlouvu o nájmu a koupi najaté věci (ve smlouvě specifikovaných pozemků), ve které byl žalobce pronajímatelem a prodávajícím a stěžovatelka nájemcem a kupujícím. Nájemní poměr byl sjednán do 30. 4. 2010 s tím, že v případě, že do této doby nedojde k uplatnění práva na koupi najatých nemovitostí, mění se smlouva o nájmu na dobu neurčitou. Právo koupě ale nebylo nikdy uplatněno, stěžovatelka žalobci naopak neuhradila ani nájemné za období od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012. Její obrana spočívala v tvrzení, že nájemné nebylo uhrazeno z důvodů nemožnosti pronajaté pozemky užívat pro jejich nezpůsobilost ke smluvenému způsobu užívání, tzn. pro realizaci investiční výstavby, která byla účelem nájmu. Po uzavření smlouvy stěžovatelka činila úkony směřující k získání územního rozhodnutí. Ukázalo se však, že žalobce nemůže garantovat zastavitelnost pozemků a přichází tak do úvahy ukončení smlouvy. Proto stěžovatelka dne 30. 10. 2013 v souladu s čl. 5.3.2.b od smlouvy odstoupila, když jako důvod uvedla, že pronajaté pozemky přestaly být způsobilé ke smluvenému účelu užívání a stěžovatelka jako nájemce neporušila žádnou povinnost. V souvislosti s odstoupením od smlouvy pak stěžovatelce vzniklo právo na vrácení již uhrazeného nájemného. Stěžovatelka jako žalovaná se dále bránila podáním vzájemné žaloby, jíž se domáhala zaplacení částky 7.174.706 Kč s příslušenstvím, a to jako nároku na náhradu veškerých nákladů marně vynaložených při realizací výstavby a z titulu nároku na vrácení již zaplaceného nájemného.
3. Na základě těchto zjištění okresní soud uzavřel, že z výsledků územního řízení ve vztahu k účelu předmětné smlouvy je zřejmé, že se nemovitosti staly nezpůsobilými a byla splněna i podmínka, že stěžovatelka jako nájemce neporušila žádnou svoji povinnost. Stěžovatelka se řádně účastnila územního řízení a činila logické kroky jako podnikatel mající zájem na realizaci smlouvy. Při posuzování nároku stěžovatelky ze vzájemné žaloby na úhradu nákladů marně vynaložených při realizaci výstavby však soud konstatoval, že ustanovení zakotvující tento nárok je neplatné pro neurčitost, neboť z něj není zřejmé, o jaké náklady by mělo jít. Z formulace, že "žalovaný může žádat po pronajímateli úhradu nákladů", navíc prý nelze dovodit povinnost pronajímatele této žádosti vyhovět. Nadto okresní soud uvedl, že uvedené ustanovení smlouvy je neplatné i s ohledem na mechanismus schválení smlouvy v orgánech města (prodej příslušných pozemků byl schválen usnesením zastupitelstva, ale tehdy takový závazek o úhradě nákladů projednán nebyl).
4. Ohledně posouzení nároku stěžovatelky ze vzájemné žaloby na vrácení již zaplaceného nájemného okresní soud uvedl, že tento nárok dopadá na případy, kdy nájemce odstoupí od smlouvy z důvodu na straně pronajímatele zejména pro zmaření účelu nájmu. V dané věci však podle okresního soudu k odstoupení od smlouvy nedošlo z důvodu na straně pronajímatele, nýbrž z důvodů objektivních. Účel nájmu tedy byl zmařen nezávisle na pronajímateli, tedy v důsledku výsledku správního řízení a nikoliv na základě nějaké činnosti, případně i jednání, žalobce.
5. K odvolání stěžovatelky i žalobce krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku rozsudek okresního soudu v jeho výroku II. změnil potud, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 413.100 Kč s tam definovaným úrokem z prodlení a ve výroku I a ve výroku II ohledně částky 6.761.606 Kč s příslušenstvím prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I). Výrokem II. krajský soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Své rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce odůvodnil odvolací soud zejména tak, že co se týká nároku na zaplacení nákladů vynaložených v souvislosti s plánovanou výstavbou, pak tento nárok byl podle krajského soudu ve smluvní dokumentaci formulován neurčitě a nesrozumitelně [stěžovatelka podle předmětného ustanovení mohla po pronajímateli žádat "úhradu vynaložených nákladů dle zákona"]. Pojem "dle zákona" je příliš široký a vágní. Není tak jasné, zda má jít o "úhradu dle zákona", tedy o to, že oprávnění stěžovatelky žádat na pronajímateli úhradu nákladů plyne z nějakého zákonného ustanovení, nebo má jít o "náklady vynaložené podle zákona", tedy o to, že povinnost vynaložit tyto náklady byla stanovena zákonem. Tuto neurčitost a nesrozumitelnost nelze překlenout ani výkladem a už vůbec není možné takové ustanovení vykládat tak, že povinností žalobce bylo uhradit stěžovatelce veškeré jí vynaložené náklady. V tomto smyslu jsou irelevantní úvahy o tom, že předmětné ustanovení vložil do smlouvy žalobce a tudíž je nelze vykládat k tíži stěžovatelky. Takové úvahy by totiž byly na místě podle krajského soudu až v okamžiku, kdy by přicházely v úvahu různé výklady daného ustanovení smlouvy a soud by musel řešit, k jakému z nich se přiklonit. Z použití slov "dle zákona" lze totiž podle krajského soudu jednoznačně dovodit jen to, že nebylo vůlí stran hradit stěžovatelce veškeré její náklady, ale naopak zde byla snaha tyto náklady nějakým (avšak ne dostatečně konkrétním) způsobem omezit. Pokud by ujednání účastníků mělo založit nárok stěžovatelky na náhradu všech nákladů vynaložených na přípravu stavby, byla by taková podmínka nutnou náležitostí smlouvy z hlediska nakládání s obecním nemovitým majetkem a musela by být schválena zastupitelstvem města, což se v daném případě nestalo. Ujednání o náhradě zmařené investice stěžovatelky by proto i v případě, že by bylo sjednáno určitě a srozumitelně, bylo neplatné pro rozpor se zákonem. Co se týká nároku na vrácení již zaplaceného nájemného, pak krajský soud - rozdílně od okresního soudu - uvedl, že žalobce by stejně nemohl předmětné pozemky pronajmout jiné osobě k obvyklému užívání, když šlo o veřejné prostranství užívané občany města k odpočinkovým aktivitám, takže formální nájemní smlouvou se stěžovatelkou nevznikla žalobci žádná újma či omezení (pozemek je stále užíván ke stejným účelům). Odvolací soud byl proto názoru, že nárok na nájemné lze žalobci odepřít, neboť stěžovatelce vznikly v souvislosti s investičním záměrem mnohem vyšší náklady. Nebylo by tedy spravedlivé důsledky toho, že projekt selhal a nedošlo k jeho naplnění, přesunout výhradně na jednoho účastníka smluvního vztahu.
6. Nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jak dovolání stěžovatelky, tak dovolání žalobce, když žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zejména uvedl, že ve svých rozhodnutích formuloval závěr, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný), je-li jím vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah, přičemž tuto neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Je-li právní úkon učiněn v písemné formě, je určitost projevu vůle dána podle Nejvyššího soudu obsahem listiny, na které je zaznamenán, a nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co bylo předmětem smlouvy a jaké jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny; určitost písemného projevu je podle Nejvyššího soudu objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti sporného ujednání smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení, jaké náklady je nájemce po pronajímateli oprávněn v případě odstoupení od smlouvy požadovat, proto respektuje uvedená výkladová pravidla. Proto muselo být dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nadto, i kdyby bylo sporné ustanovení smlouvy srozumitelné, nebylo by platné pro absenci schválení orgány obce.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že závěr Nejvyššího soudu, podle něhož je právní úkon učiněný písemně určitý jen tehdy, je-li jasné, co je předmětem smlouvy nejen smluvním stranám, ale také třetím osobám, zvláště je-li formulován takto obecně, je příliš přísný [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3646/13 ze dne 3. 1. 2017].
10. Na druhou stranu je nicméně třeba uvést, že podstata právě projednávané věci na takovém závěru, tzn. že právní úkon je určitý jen tehdy, je-li srozumitelný též třetím osobám, vůbec nestojí (srov. i jen rekapitulaci shora). Podstata napadených rozhodnutí je totiž založena na tom, že předmětné smluvní ujednání nebylo dostatečně zřejmé ani samotným smluvním stranám, resp. že z něj není patrná jimi vyjádřená vůle. Obecné soudy se přitom (jak se podává i ze shora provedené narace) dostatečně zabývaly nejen jeho jazykovým vyjádřením, nýbrž právě i vůlí stran při uzavírání smlouvy. Pokud v tomto směru dospěly k závěru, že formulace "žádat na pronajímateli úhradu vynaložených nákladů dle zákona" je nejednoznačná, jelikož z ní není zřejmé, zda se mělo jednat o náklady plynoucí z nějakého zákonného ustanovení, anebo o náklady, povinně vynaložené podle zákona, a v žádném případě z toho však nelze dovodit povinnost žalobce uhradit stěžovateli veškeré jim vynaložené náklady, jedná se o závěr týkající se výkladu podústavního práva a jednoho konkrétního smluvního případu, který je z ústavněprávního hlediska udržitelný, neboť nepředstavuje zjevný exces. Ani závěr soudů, že z citovaného smluvního ujednání je patrná snaha případné náklady nějak limitovat (citovaný dovětek "dle zákona"), nepovažuje Ústavní soud za nelogický či jinak nepřijatelný.
11. Ostatně ani stěžovatelka sama v ústavní stížnosti ve skutečnosti nenabízí jednoznačnou alternativu toho, jak by ona "náhrada vynaložených nákladů dle zákona" měla být vyložena. Přitom sám krajský soud ve svém rozhodnutí nabízí (přinejmenším) dvě výkladové varianty, přičemž však stěžovatelka se argumentačně dostatečně nepřibližuje k žádné z nich. Proto nemůže obstát ani samotné tvrzení stěžovatelky, že to měl být žalobce, kdo smlouvy - a tedy i sporné ustanovení - formuloval, byť Ústavní soud může souhlasit v obecné rovině potud, že žalobce by se jistě měl ve smlouvách, které vzhledem ke své právní povaze musí běžně uzavírat, takových formulačních nejasností vyvarovat.
12. Není relevantní ani argument stěžovatelky ohledně sporného ustanovení tak, že jde o jakékoliv náklady vynaložené v souladu s právem, neboť v podmínkách právního státu je samozřejmě absurdní představa, že by mohla být smluvní strana nucena hradit náklady, vzniklé v rozporu s právem. Nelze konečně souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu - co se odmítnutí jejího dovolání týká - je tak stručné, až je nepřezkoumatelné. Naopak úvahy Nejvyššího soudu jsou v jeho rozhodnutí zcela seznatelné, byť to na druhou stranu neznamená, že se Ústavní soud se všemi z nich plně ztotožňuje (srov. shora). Je to na druhou stranu samotná stěžovatelka, kdo úvahu obecných soudů, že předmětné ustanovení smlouvy - odhlédnuto od jeho neurčitosti - je neplatné i pro absenci jeho schválení orgánem žalobce, v ústavní stížnosti zcela přehlíží.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky), jimiž stěžovatelce nebyla přiznána "náhrada vynaložených nákladů dle zákona", jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu